Bannockburn 1314: Nejslavnější bitva skotských dějin je příběhem skutečného statečného srdce

V létě roku 1314 byly v Británii rozdány karty politickým hráčům velmi zajímavě a téměř nikdo by nedokázal předpovědět pravděpodobný výsledek celé partie. U pomyslného stolu seděli dva soupeři; anglický král Edward II. a skotský král Robert I. Bruce. Nehrálo se o nic menšího než o osud svobodného Skotska. Edward II. si na severní království činil nárok z odkazu svého otce Edwarda I., příznačně přezdívaného „Kladivo Skotů“, který zasvětil dvacet let života boji za ovládnutí skotského království.

Byl to právě Edward I., jenž svým krutým a nesmlouvavým vpádem zasel do srdcí Skotů nenávist vůči všemu anglickému a vyvolal již na počátku 14. století pocit národní sounáležitosti. Poté, co Edward I. změřil síly s vůdcem skotského odporu Williamem Wallacem, legendárním válečníkem a strážcem Skotska, připravil svému synovi půdu pro úplné ovládnutí země. Mohl Edward II. po smrti mnohem schopnějšího otce uspět? Možná. To by se však nesměl na scéně objevit nový skotský vůdce – Robert Bruce.

Roku 1306, poté co osobně odstranil svého největšího rivala Johna Comyna, byl Robert Bruce korunován ve Scone skotským králem. Tím otevřeně vstoupil do rebelie proti králi Edwardovi I., který jej v následné bitvě sice porazil, avšak Robertovi se podařilo uprchnout a skrýt se. Uvědomil si, že v otevřeném poli nemůže anglickému vojsku konkurovat, a tak se uchýlil k osvědčené taktice guerillové války. Výsledky se dostavily záhy a Robert získal první cenná vítězství. Štěstěna se definitivně přiklonila na Robertovu stranu v polovině roku 1307, kdy zemřel Edward I. a vládu převzal jeho syn, postrádající otcovy schopnosti.

Aby mohl Robert Bruce úspěšně bojovat s nepřítelem vnějším, musel nejprve vyřešit spory s nepřáteli vnitřními. S opozicí se vypořádal rychle a efektivně, takže v březnu 1309 mohl svolat svůj první parlament do St. Andrews a v srpnu už byl pánem Skotska severně od řeky Tay. Robertovu pevnou pozici potvrdil následujícího roku generální sněm skotského duchovenstva, který ho uznal králem, a to i navdzory faktu, že byl již několik let exkomunikován za zabití Johna Comyna. Další tři roky Robert Bruce dobýval jednu anglickou pevnost za druhou a nepřítele pomalu vytlačoval ze Skotska. Současně podnikal nájezdy na anglické území a oslaboval nepřítele i na jeho vlastní půdě. Přiblížil se rok 1314.

Na jaře 1314 ovládaly anglické posádky už jen čtyři pevnosti. Byl mezi nimi i hrad ve Stirlingu, strategický bod celého království. Kdo držel Stirling, ovládal i centrální Skotsko a přístup na sever. Edward Bruce, Robertův bratr, Stirling oblehl, avšak získat hrad bylo obtížné. Proto uzavřel dohodu s velitelem anglické posádky Philipem Mowbrayem, který slíbil hrad vydat, pokud do 24. června nedorazí anglické posily. Ztráta Stirlingu by byla pro Edwarda II. fatální, a tak začal rychle chystat vojsko k pochodu na sever. Mezitím Bruce dobyl další dvě pevnosti, Edinburgh a Roxburgh, takže Angličanům zůstal už jen Berwick. Právě zde Edward II. shromáždil své invazní síly, které měly pomoci Stirlingu. Hlavním cílem však bylo rozdrtit Skoty v otevřeném terénu.

Do blízkosti Stirlingu dorazili Angličané 23. června. Síla Edwardovy armády byla úctyhodná. Pěchota čítala na 12 000 mužů, přičemž zhruba celou polovinu tvořili lučištníci, kteří hráli v anglické taktice klíčovou roli. Těžká anglická jízda pak přesahovala počet 2 000 rytířů.

Ke Stirlingu mohla Edwardovu armádu přivést jediná cesta, vedoucí obtížným terénem. To Robert Bruce velmi dobře věděl a hodlal této výhody využít. Skotské vojsko, složené z šlechticů, rytířů, měšťanů, sedláků i kupců, ani zdaleka nedosahovalo početní síly, kterou měli Angličané. Celkově mohl Robert počítat s 6 - 7 tisíci muži, z toho většinu tvořila pěchota kopiníků. Lučištníků bylo nanejvýš pět stovek a v rámci vojska byli nevýznamnou silou. Jízdu tvořilo několik málo obrněných jezdců a zhruba 300 jezdců lehkých. Armáda byla rozdělena do čtyř divizí; předvoji velel Thomas Randolph, 1. hrabě z Moray, dvěma prostředním divizím Edward Bruce a James Douglas a zadní voj vedl sám král Robert. Další 2 000 osob tvořil doprovod. Skotské síly tak byly nanejvýš poloviční. Tuto skutečnost si Robert Bruce uvědomoval, a proto musel improvizovat. Obtížný terén, kterým Angličané museli projít, mu poskytl jedinečnou příležitost.

Oblast jižně od Stirlingu byla podmáčená, s rašeliništi a protkaná potoky. Jedinou suchou cestu, kterou se mohla bezpečně přesunout anglická těžká jízda, představoval pás země podél staré římské silnice z Falkirku do Stirlingu. Zhruba 5 km jižně od Stirlingu cestu protínal Bannockburn, nevelký potok s mnoha menšími prameny a trasa samotná byla lemována hustými lesy, které Bruce využil jako úkryt svého vojska. Angličanům tedy nezbývalo nic jiného než přejít brod přes Bannockburn. Právě charakter terénu byl rozhodujícím faktorem, který Roberta přesvědčil ke střetu, ačkoliv byl do poslední chvíle připraven se stáhnout. Znal své možnosti a nikdy neriskoval všechno. Na příchod nepřítele se tedy dobře připravil. Po obou stranách cesty nechal vyhloubit pasti o hloubce cca 60 cm a průměru 30 cm, opatřené dřevěnými bodci, které měly omezit rozvinutí anglické těžké jízdy a nahnat ji na stísněný střed.

Byla neděle 23. června. Anglický předvoj těžké jízdy, vedený hrabaty z Gloucesteru a Herefordu, aniž by se mohl opřít o podporu pěchoty, neuváženě zamířil k brodu přes Bannockburn. Na druhé straně při okraji lesa vyčkávaly Robertovy skotské oddíly. Sám král přejížděl mezi vojáky. V jednu chvíli se od svých jednotek trochu vzdálil. To neuniklo jistému Henry de Bohunovi, který vycítil svou příležitost skolit soupeře a získat si slávu. Sklopil hledí, pobídl koně a s napřaženým kopím se vyřítil proti králi Robertovi. Ten byl jen lehce vystrojen, bez brnění a vyzbrojen pouze válečnou sekerou. Rytíř de Bohun se na svém mohutném válečném oři blížil ke králi. Napětí ve skotských řadách by se dalo krájet. Robert však stál pevně na svém místě a vyčkával. Když už byl hrotu kopí téměř nadosah, rychle strhl uzdu svého malého koně stranou, vzepřel se ve třmenech a bleskově vší silou máchl sekerou. Mířil přesně. Přilba i s hlavou Henryho de Bohuna byla rozpolcena ve dví. Když později velitelé králi vytýkali přílišné riskování, odvětil prý Robert Bruce jen tolik, že lituje své zlomené sekery.

Povzbuzena královou odvahou, postoupila kupředu také pěchota, aby se střetla s hlavním proudem anglického vojska. Skotští kopiníci se zformovali do tzv. schiltronů a v této formaci postupovali proti nepříteli. Pro anglické obrněné jezdce bylo bez podpory lučištníků, kteří táhli daleko vzadu, nemožné proniknout hradbou kopí, na jejichž hrotech skončilo i několik významných rytířů. Zbytek jízdy se obrátil na ústup. Král Robert však zakázal pronásledování a odvelel muže zpět na pozice. V téže době se pokusila skupina asi 300 anglických obrněnců objet skotské řady, proniknout přes potok k poli osetém pastmi a odtud prorazit ke Stirlingu. Zde však zasáhl předvoj Thomase Randolpha. Ani v tomto případě rytíři nedokázali proniknout přes mobilní schiltrony a byli zahnáni na útěk. Anglický král Edward II. s hlavním tělesem armády dorazil na bojiště až po soumraku, příliš pozdě na další akce.

Po neúspěších prvního dne byli Angličané vyčerpaní, dezorganizovaní, jejich morálka i odhodlání prudce upadaly. Po celou noc zůstávali v pohotovosti, rytíři v brnění a koně s udidly. Robert Bruce byl s neblahým stavem Edwardova vojska obeznámen díky svému informátorovi, skotskému rytíří Alexanderu Setonovi, jenž sloužil v nepřátelské armádě. V lepší okolnosti Robert ani nemohl doufat. Nebylo na co vyčkávat, a tak s úsvitem 24. června 1314 zahájily tři divize skotské pěchoty postup proti anglickému ležení. Překvapený král Edward sledoval, jak se semknuté šiky kopiníků pomalu blíží. V anglickém táboře nastal zmatek. Hrabě z Gloucesteru krále požádal, aby si pospíšil, král ho však obvinil ze zbabělosti. Gloucester se tedy vyhoupl do sedla a spolu s dalšími jezdci vyrazil proti prvnímu sledu Skotů. Výpad však skončil smrtí hraběte i dalších těžkooděnců a uvrhl zbytek anglického vojska ve zmatek.

Velikost anglické armády se nyní ukázala býti obrovskou nevýhodou. Početné vojsko, natěsnané na malém bažinatém prostranství, nebylo schopno rychlé reakce a trvalo mu příliš dlouho zformovat se. Nyní se naplno zúročil všechen vztek, smutek, touha po odvetě i pevné odhodlání vyhnat ze země nenáviděné uzurpátory. Skotské schiltrony postupovaly neúprosně kupředu a napichovaly vše, co jim stálo v cestě. Angličané byli v pasti. Vpředu kopí nepřátel, vzadu jejich postupující spolubojovníci, kteří je tlačili před sebou. Kdo upadl, byl ušlapán. Lučištníci se báli střílet, aby nezasáhli své vlastní muže. Přesto se jim podařilo zasáhnout do bitvy. Přesunuli se na pravé křídlo a velmi rychle pálili na postupující Skoty z Douglasovy divize na levém středu. Podobnou nepříjemnost však král Robert očekával, a proto měl v záloze připravenou lehkou jízdu, která lučištníky rozprášila. Jejich útěk vyvolal řetězovou reakci a na ústup se dala i zbylá anglická pěchota.

Bylo jen otázkou času, kdy se anglický odpor zcela zhroutí. Traduje se, že Angličany obrátil na útěk divoký pokřik, nesoucí se ze skotských řad. Jeho původci však nebyli bojující vojáci, ale lidé z Bruceova ležení, kteří narychlo shromáždili zbraně a prapory. Angličané, domnívajíce se, že přicházejí čerstvé posily, ztratili veškerou naději a začali prchat. Mnoho se jich utopilo buď v řece Forth, nebo v Bannockburnu, který byl podle Bruceova životopisce Johna Barboura natolik zaplněn mrtvolami, že jej bylo možné přejít suchou nohou. Další Angličané byli pronásledováni a pobíjeni na útěku. Jen na bitevním poli zůstala dobrá třetina mužů, z toho na 700 urozených pánů, ale do bezpečí Anglie se jich vrátilo ještě méně. Skotské ztráty byly minimální a z rytířů padli pouze dva.

Král Edward II. málem padl do zajetí už v bitevní vřavě. Nakonec se mu ale podařilo vyváznout a dostat se až k branám Stirlingu, kde se chtěl skrýt. Velitel posádky Philip Mowbray však odmítl krále do hradu vpustit, neboť byl přesvědčen, že hrad stejně padne. Zoufalý Edward se skotskému zajetí vyhnul jen za slib obrovského výkupného. Bruceovo vítězství bylo drtivé, nejslavnější ve skotských dějinách. Později Robert I. Bruce porazil Angličany ještě několikrát a roku 1328 získal Northamptonskou smlouvou Skotsku úplnou nezávislost.

Když Robert Bruce roku 1329 zemřel, slíbil James Douglas, jeho nejbližší přítel a spolubojovník, splnit Robertovo poslední přání. S královým nabalzamovaným srdcem se vydal do Svaté země. Ve Španělsku se však se svými společníky zapojil do boje s Maury. V obklíčení nepřátel v bitvě u Teby vzal královo srdce ve stříbrné schránce a hodil jej do nepřátelských řad s pokřikem „Vpřed, statečné srdce, Douglas tě bude následovat nebo zemře!“. James Douglas padl v odvážném boji s přesilou Maurů roku 1330. Avšak díky jeho odvaze Maurové vydali jeho tělo i královo srdce a ty se vrátily do Skotska.

Brown, Chris: Bannockburn 1314, Stroud 2013.

Brown, Chris: Robert the Bruce. A Life Chronicled, Stroud 2004.

Penman, Michael: Robert the Bruce: King of the Scots, New Haven 2014.