Robert Bruce: Lovili ho, bratra mu rozčtvrtili a sestry v kleci pověsili z hradeb. Přesto zvítězil

Je sám. Široké okolí se hemží anglickými vojáky, dychtícími po jeho hlavě. Poražený, jen s hrstkou věrných, se však nevzdává. Během několika málo let dokáže od vetřelců osvobodit celé Skotsko a mnohem silnějšího soupeře zcela porazit. Král Robert I. Bruce nakonec Skotsku vybojuje úplnou nezávislost a svobodu …

Od léta roku 1304 bylo zpacifikováno celé Skotsko, v němž již anglický král Edward I. neměl oponenty. Král na skotských lordech žádal vydání sira Williama Wallace, který odmítl vzdát boj proti Angličanům. Pro Edwarda to byla osobní věc a ze zřejmých důvodů považoval za nanejvýš důležité, aby Wallace zajali sami Skotové. Zrada přivedla sira Williama na londýnské popraviště, kde byl 23. srpna 1305 umučen, sťat a jeho tělo rozčtvrceno. Pro výstrahu všem byla Wallaceova hlava vystavena na London Bridge a čtyři části jeho těla do měst na severu jako výstraha. Pokud si Edward I. myslel, že Skoty zlomil, ošklivě se spletl. Svým nemilosrdným počínáním ve Skotech vzbudil nenávist a odhodlání, které již nebylo možné zadusit.

Toho času byl Robert Bruce, hrabě z Carricku a 7. lord z Annandale, jedním z nejbohatších a nejvlivnějších skotských šlechticů s pevným legitimním nárokem na skotský trůn. Před několika lety se vzdal postu strážce Skotska, a i když dál bojoval proti anglickému králi, v únoru roku 1304 mu složil spolu s ostatními vlivnými lordy přísahu věrnosti. Po Wallaceově popravě již ve Skotsku neexistovala žádná relevantní opozice králi Edwardovi, který systematicky upevňoval anglickou moc budováním opevněných postů a usazováním anglických posádek.

Ačkoliv byl v zemi klid, král Edward Robertu Bruceovi nedůvěřoval, nařídil mu vydat hrad v Kildrummy a požadoval navrácení nedávno udělených statků. Tyto okolnosti, stejně jako pevné přesvědčení o právu na skotský trůn, vedly Bruce k tomu, aby se sešel s Johnem „Rudým“ Comynem, lordem z Badenochu, jenž byl nejmocnějším skotským šlechticem s mnoha vazbami na další důležité osoby. I Comyn měl oprávněný nárok na skotský trůn, na rozdíl od rodu Bruceů byl ale k Angličanům mnohem více nesmlouvavý. Tito dva adepti trůnu se v únoru 1306 setkali ve františkánském kostele v Dumfries. Zde Robert Bruce patrně Rudého Comyna seznámil se svým plánem na další vývoj skotských záležitostí. Pokud by se Comyn vzdal nároku na trůn, výměnou by získal Bruceovy skotské statky a naopak. Bylo v Bruceově zájmu dostat Comyna ze hry, neboť jeho nárok na trůn byl silnější. Co se stalo pak, nevíme, ale skončilo to smrtí. Robert Bruce svého rivala probodl dýkou, patrně po ostré výměně názorů. Comynovi se asi nelíbil Bruceův návrh a odkázal ho do patřičných míst. Anglické prameny naopak hovoří o tom, že Bruce vlákal Comyna do pasti, aby se ho na cestě k trůnu zbavil.

Ať už to bylo jakkoliv, John Comyn byl mrtvý. O šest týdnů později, 25. března 1306, se stal Robert Bruce ve Scone králem Skotů. Tím se anglickému králi otevřeně vzepřel. Edward I. jej prohlásil za psance a nechal ho štvát jako před časem Williama Wallace. Rovněž Edwardovým přispěním byl za vraždu Johna Comyna na posvátné půdě Robert exkomunikován papežem. Anglický král však nebyl jediným Bruceovým problémem. Po Comynově smrti se proti němu postavila značná část Comynových přívrženců, zatímco sám mohl počítat jen s podporou několika málo věrných. Odveta přišla bez prodlení.

Anglické vojsko, jemuž velel Aymer de Valence, se vypravilo na sever a usadilo se v Perthu, kde se připojili přívrženci zabitého Comyna. Bitva, která nebyla pouze sporem Skotska a Anglie, ale také osobní záležitostí dvou skotských frakcí, byla nevyhnutelná. Bruce přitáhl k Perthu připraven svést bitvu a vyzval de Valence k boji. Ten však odmítl pravidla středověkého válečnictví ctít, bitvu odmítl a zůstal v bezpečí za hradbami města. Skotský král si to vykládal jako anglickou slabost, přestal být ostražitý a utábořil se západně od Perthu u nedalekého Methvenu. V domnění, že de Valence svému slovu dostojí, navíc s početní převahou, nepomyslel na možné nebezpečí a kolem tábora nepostavil stráže.

Nad ránem 19. června na skotské ležení Angličané zaútočili a než se Skotové mohli zformovat k obraně, většina jich padla do prachu bojiště nebo do zajetí. Mezi zajatci byli i biskupové ze St. Andrews a z Glasgow, kteří Roberta Bruce podpořili na jeho cestě za skotskou korunou. Robertu Bruceovi a zbytku jeho vojska, včetně jeho bratrů Alexandera, Edwarda a Thomase, sira Jamese Douglase či Neila Campbella, se podařilo uprchnout do oblasti Highlands. Zde se Robert střetl s klanem MacDougallů, podporovatelů zabitého Comyna, v bitvě u Dalrighu. Zde přestalo Bruceovo vojsko existovat, poražený král přišel o všechny koně a hrstka těch, kteří přežili, museli dál po svých.

Hněv anglického krále dopadl na Robertovy nejbližší. Po porážce u Methvenu poslal skotský král svou ženu Elizabeth de Burgh, dceru Marjorie a sestry Mary a Christinu do bezpečí na hrad Kildrummy, kde byly pod ochranou Robertova bratra Nialla. V říjnu 1306 ale k hradu přitáhli Angličané, oblehli jej a nakonec s pomocí uplaceného kováře také dobyli. Všichni přítomní muži byli popraveni, včetně Nialla Bruce, kterého stihl stejný osud jako Williama Wallace; oběsili ho, vyvrhli a rozčtvrtili. Stejný trest čekal i všechny muže z hradu.

Krutý osud čekal také Robertovu manželku, dceru a jeho sestry. Z hradu Kildrummy se jim sice podařilo uprchnout, brzy však byly dopadeny a v krutých podmínkách drženy v zajetí dalších osm let. Robertovy sestry Mary a Isabellu zavřeli věznitelé do dřevěných klecí a pověsili je z hradeb v Roxburghu a Berwicku. Králova dcera Marjorie byla internována v klášteře a královna Elizabet byla za velmi tvrdých podmínek uvězněna v Anglii až do roku 1314. Během této doby změnila několikrát žalář. Teprve po bitvě u Bannockburn je anglický král nechal propustit výměnou za anglické zajatce.

Skotský král Robert I. byl nyní poraženým psancem, na útěku a v doprovodu jen několika málo věrných přátel a stoupenců. Záhadou zůstává, kde se v zimě na přelomu let 1306/7 zdržoval. Téměř bez spojenců v zemi, která se hemžila Angličany i mnoha Skoty, toužícími po jeho likvidaci. Nejpravděpodobnějším se jeví jeho pobyt na skotských ostrovech, kde hledal nejen azyl, ale i podporu. Patrně zamířil na Hebridy a také do Irska, vyloučit nelze ani jeho přítomnost na Orknejích. Během zimních měsíců se snažil postavit nové vojsko. Z předchozího neúspěchu se poučil a zásadně změnil strategii. Začátkem roku 1307 pak zahájil guerillovou válku, ve skotském prostředí osvědčenou a pro nepřítele velmi nepříjemnou.

Ve stejné době do Skotska znovu vytáhl, navzdory pokročilému věku 68 let a podlomenému zdraví, sám Edward I., aby vzpurného Bruce ztrestal. Byl nemilosrdný. Bruceův majetek zkonfiskoval a přerozdělil mezi své stoupence, jeho spojence a přívržence bez soudu popravoval. Neschopen pokračovat v cestě nakonec zůstal v Carlisle, odkud se snažil řídit další postup.

V únoru skotský král znovu vstoupil na jihozápadě země na pevninu, přičemž své muže rozdělil do dvou skupin. První vedl osobně se svým bratrem Edwardem na své někdejší panství a brzy dobyl první nepřátelské posty. Bohužel, druhá skupina pod velením jeho bratrů Alexandera a Thomase, která vpadla do kraje Galloway, tak úspěšná nebyla. Místní klany, stojící proti Bruceovi, poměrně silný kontingent na osmnácti lodích téměř úplně zničily. Zajatí bratři Bruceové byli neprodleně vydáni králi Edwardovi. Ten je nechal popravit a jejich hlavy vystavit nad branami Carlisle. Zároveň netrpělivě očekával zprávy také o porážce Roberta Bruce, psal svým kapitánům ve Skotsku, ale uspokojivá odpověď nepřicházela. O Bruceovi nikdo nic nevěděl.

Král psanec se občas objevil, udeřil a zase zmizel. První zaznamenaný úspěch v Bruceově tažení představovala potyčka v Glen Trool, typickém úzkém skotském údolí s jezerem, kde si Bruce se svou pěchotou počkal na anglické oddíly. Ty musely tímto místem projít v řadě. Omezený prostor na břehu jezera nedovoloval žádné formace ani manévry, čehož Bruce využil. V pravý okamžik Skotové na Angličany svalili lavinu balvanů, poté je zasypali šípy a nakonec rozprášili v boji muže proti muži. První malé vítězství mělo posilující morální dopad a nebylo jediné.

O dva měsíce později, 10. května 1307, se král Robert rozhodl postavit Angličanům v otevřeném poli. Byl to on, kdo v bitvě u Loudoun Hill určil pravidla. Jeho silnou zbraní nebyla početní převaha, ani skvělá výstroj a výzbroj, ale cílevědomost, systematičnost, umění improvizace a dokonalá znalost terénu a skotské krajiny. Vybral tedy pečlivě místo, kde si počkal na sebevědomého Aymera de Valence s jeho těžkou jízdou. Měl k dispozici zhruba šest stovek pěšáků proti tří tisícovému vojsku Angličanů. Jako místo bitvy zvolil nevelkou planinu z obou stran ohraničenou hlubokou bažinou. Právě tudy vedla cesta a Bruce ji nechal přehradit třemi rovnoběžnými příkopy od bahniska k bahnisku. De Valence tedy musel útočit čelně, jiná možnost nebyla. Na stísněném prostoru, tváří v tvář skotským kopím (formace schiltronu) byla početní převaha k ničemu. Robert Bruce dokázal porazit mnohem silnějšího soupeře, zahnat jej na útěk a získat první skutečně významné vítězství.

Štěstěna se definitivně přiklonila na Robertovu stranu v červenci 1307, kdy zemřel Edward I., později zvaný Kladivo Skotů. Posledním přáním krále bylo, aby jeho kosti nesli v čele armády do Skotska, ale nepomohlo to. Vládu převzal méně schopný syn Edward II., který v boji se Skoty nedosáhl jediného úspěchu. Naopak král Robert v tlaku nepolevoval a Edwardova smrt pro něj byla darem štěstěny. Šoku, který nastal po králově smrti a porážce Aymera de Valence, využil k řešení problému s vnitřní opozicí, kterou stále představoval rod Comynů. Po bitvě u Loudoun Hill se vydal na sever a východ Skotska, kde dobyl prakticky všechny hrady obsazené nepřítelem. Některé vypálil, u jiných ničil opevnění. V květnu 1308 se v bitvě u Inverurie střetl s Johnem Comynem, 3. hrabětem z Buchanu, jenž byl vůdčí osobností odporu proti Bruceově vládě ve Skotsku. Vítězstvím v této bitvě a následnou odvetou zlomil moc Comynů na východě země. Nedlouho poté se na západě vypořádal v bitvě v Branderském průsmyku s klanem MacDougallů, což byl jeden z jeho povedených kousků. Zatímco Robert postupoval do svahu proti nepříteli, jeho věrný společník James Douglas s oddílem mužů nepozorovaně vystoupal do vrchu a překvapeným mužům z Aryllu vpadl do zad. Bruce si připsal další čisté vítězství.

S vnitřní opozicí se král Robert vypořádal rychle a efektivně, takže v březnu 1309 mohl svolat svůj první parlament do St. Andrews. V srpnu byl pánem Skotska severně od řeky Tay. Robertovu pevnou pozici potvrdil následujícího roku generální sněm skotského duchovenstva, který ho uznal králem a to i navzdory faktu, že byl již několik let exkomunikován. Situace se během několika málo let radikálně změnila. V létě roku 1310 se pokusil o protiútok anglický král Edward II., avšak jeho tažení skončilo naprostým fiaskem, aniž by Bruce přiměl k bitvě. Naopak Robert podnikl v odvetu dva úspěšné vpády do Anglie, do Tynedale a Northumberlandu, kde získal velkou sumu peněz a množství dobytka za příslib míru. Takto nepřítele systematicky oslaboval a vyčerpával na jeho vlastní půdě, zároveň ale nabídl listem z 1. října 1310 Edwardovi II. mír. Neúspěšně …

Další tři roky Robert Bruce postupně dobýval hrady a pevnosti obsazené Angličany a nepřítele pomalu vytlačoval ze Skotska, takže na konci roku 1311 byl pánem země severně od řeky Forth. V lednu 1312 dobyl Bruce osobně nočním útokem důležitý Perth a město Dundee se vzdalo později téhož roku. V říjnu 1313 neudržitelná situace vyburcovala anglického krále Edwarda II. k mohutné invazi, která měla vleklý spor ukončit.

Na jaře 1314 ovládaly anglické posádky už jen čtyři pevnosti. Byl mezi nimi i hrad ve Stirlingu, strategický bod celého království. Kdo držel Stirling, ovládal i centrální Skotsko a přístup na sever. Edward Bruce, Robertův bratr, Stirling oblehl, avšak získat hrad bylo obtížné. Proto uzavřel dohodu s velitelem anglické posádky, který slíbil hrad vydat, pokud do 24. června nedorazí anglické posily. Ztráta Stirlingu by byla pro Edwarda II. fatální, a tak začal rychle chystat vojsko k pochodu na sever. Mezitím James Douglas dobyl další dvě pevnosti, Edinburgh a Roxburgh, takže Angličanům zůstal už jen Berwick. Právě zde Edward II. shromáždil své invazní síly, které měly pomoci Stirlingu. Hlavním cílem však bylo rozdrtit Skoty v otevřeném terénu.

Do blízkosti Stirlingu dorazili Angličané 23. června. Síla Edwardovy armády byla úctyhodná. Pěchota čítala na 12 000 mužů, přičemž zhruba celou polovinu tvořili lučištníci, kteří hráli v anglické taktice klíčovou roli. Těžká anglická jízda pak přesahovala počet 2 000 rytířů. Robertovo vojsko, složené ze šlechticů, rytířů, měšťanů, sedláků i kupců, ani zdaleka nedosahovalo početní síly, kterou měli Angličané. Celkově mohl Robert počítat s necelými sedmi tisíci muži, převážně pěšáky.

Proti dvěma tisícům anglických rytířů stálo několik málo těžkooděnců a nanejvýš tři stovky jezdců lehkých. Dvojnásobnou přesilu nepřítele musel Robert něčím vyvážit. Obtížný terén, kterým Angličané museli projít, mu poskytl jedinečnou příležitost. Zhruba 5 km jižně od Stirlingu cestu protínal nevelký potok s mnoha menšími prameny a trasa samotná byla lemována hustými lesy, které Bruce využil jako úkryt svého vojska. Angličané neměli jinou možnost než potok Bannockburn přebrodit. Stísněni na malém podmáčeném prostoru byli v pasti …

Do detailu promyšlený plán zajistil Robertu Bruceovi nesmrtelnost a Skotům nejskvělejší vítězství. Dobře zvolená taktika, v níž sehrála klíčovou roli zarputilost, odvaha, správná motivace a dokonale zvolený terén, opět slavila vítězství. Ve dvoudenní bitvě padla dobrá třetina anglických vojáků, z toho na 700 urozených pánů, ale do bezpečí Anglie se jich vrátilo ještě méně. Skotské ztráty byly minimální a z rytířů zahynuli pouze dva. Anglický král Edward II. padl do zajetí a za své propuštění musel zaplatit obrovské výkupné.

Válka s Anglií sice neskončila, ale Robert Bruce jednoznačně převzal iniciativu a boj přenesl na území nepřítele. Válka trvala dalších čtrnáct let a král Robert porazil Angličany ještě několikrát. Cílem jeho snažení bylo přimět je k uznání nezávislosti Skotska a jeho samého jako plnoprávného krále Skotů.

Další literatura:

Hrdina, Jan: Skotsko - Země dávných tajemství, Praha 2017.

Penman, Michael: Robert the Bruce: King of the Scots, New Haven 2014.

Traquair, Peter: Freedom´s Sword, London 1998.

Watson, Fiona, J.: Under the Hammer: Edward I and Scotland, 1286-1307, East Linton 1998.