Bitva u řeky Nedao 454: Zničení říše Hunů a záhadná Attilova smrt během svatební noci

Bojovní Hunové, neoddělitelní od svých malých hbitých koní, na jejichž hřbetech dokázali skvěle bojovat, jíst i spát, byli od sklonku 4. století noční můrou pro římské impérium, zejména jeho východní část. Na Západě byla situace poněkud odlišná. Zatímco císař v Konstantinopoli řešil, jak zamezit neustálým nájezdům a drancování, Řím měl obdobné potíže s germánskými Vizigóty. Tak se stalo, že mnoho Hunů, zatím nesjednocených pod jedním vládcem, vstoupilo do římských služeb na základě foederátní smlouvy a účastnilo se bojů s Vizigóty po boku Římanů. Tato skutečnost rozdmýchala mezi oběma barbarskými „národy“ nesmiřitelné nepřátelství.

Zatímco Vizigóti, tedy skupina Gótů, která sídlila na západě, zůstala při vpádu Hunů do původních gótských držav svobodná, východněji položení Ostrogóti se dostali do područí Hunů a stali se jedněmi z nejvěrnějších hunských spojenců. Nebyli to však pouze Ostrogóti, ale i další germánské kmeny, které byly součástí hunského kmenového svazu. Gepidové, Herulové, Skirové, Rugiové či Suébové, ti všichni tvořili hunskou armádu, která měla pověst neporazitelného soupeře. A byly to také tyto kmeny, které v bitvě u řeky Nedao roku 454 jednou pro vždy zlomily hunskou moc a definitivně ukončily život obávané hunské říše.

Hunové byli několik desetiletí poměrně věrnými spojenci Západořímské říše, zejména zásluhou Flavia Aëtia, římského generála, který měl k Hunům velmi úzké vazby a dokázal jich skvěle využívat k zabezpečení říše i vlastní mocenské pozice. Faktem je, že své postavení si Aëtius vydobyl zejména svými vojenskými úspěchy v bojích s povstalci i barbary vně i uvnitř hranic impéria. První potíže s Huny začaly ke konci 40. let 5. století, kdy otěže vlády nad Huny pevně uchopil král Attila, podle zvyku vládnoucí do té doby společně se svým bratrem Bledou. Jeho odstraněním se však stal neomezeným vládcem Hunů. Předpokladů k tomu měl dost. Byl nejen skvělý válečník, ale také bystrý, skromný a štědrý vládce, který však nesnesl odporu a dokázal prosadit svou. Silný vládce nad silným kmenovým svazem. Bylo jen otázkou času, než Attila odhalí své karty. Když se jeho impozantní armáda, složená z bojovníků podrobených kmenů Ostrogótů, Gepidů, Herulů, Rugiů, Skirů, Alanů, Burgundů, Svébů či Durynků, objevila na jaře roku 451 na břehu Rýna, bylo zřejmé, že Attilu žádné smlouvy nezastaví. Tou dobou už své vojsko shromažďoval i Aëtius.

Podobně přátelské vazby, jaké měl Aëtius k Hunům, měl i s vůdci Vizigótů. Proto se ve chvíli, kdy Hunové vpadli do Galie, římský vojevůdce obrátil s žádostí o pomoc právě na Vizigóty. Sice měl na své straně i další barbarské spojence, Franky, Burgundy a Galy z Armoriky, avšak síla Vizigótů byla v nadcházejícím střetu nezbytná. A jak se nedlouho poté ukázalo, byla také rozhodující. Vizigóti nakonec Aëtiovu žádost vyslyšeli, Huny ostatně neměli zrovna v lásce. Byli to právě Vizigóti, kteří silou své jízdy rozhodli o vítězství v bitvě na Catalaunských polích, kde Attilovi Hunové utrpěli první velkou porážku. Jistě stojí za zmínku, že vítězství nebylo pouze zásluhou vizigótských foederátů, ale zejména samotného generála Flavia Aëtia, jenž v bitvě plně využil svých znalostí hunského vojenství.

Porážka na Catalaunských polích znamenala pro Attilovu pověst citelný šrám, v žádném případě nešlo o porážku konečnou, avšak chybělo k ní málo. Frankové i Vizigóti chtěli ustupující Huny pronásledovat a definitivně je porazit, ale Aëtius je od záměru odvrátil. Nemohl si dovolit, aby v rámci rovnováhy sil přišel o Huny, pokud by se vítězní Vizigóti opět zpronevěřili spojeneckým závazkům. Pro Římany bylo životně důležité udržovat mezi barbary rovnováhu, aby žádný z „národů“ nenabyl převahy. To by mohlo znamenat konec římského panství.

V komplikované situaci se však ocitl i sám Attila. Příliš mladá hunská říše držela pohromadě zejména nezlomnou Attilovou vůlí. Aura bohy vyvoleného, dosud neporaženého krále byla pošramocena, a tak Attila rychle potřeboval potvrdit svou pověst. To znamenalo rychlý vojenský úspěch s výhledem na tučnou kořist. Právě kořist z hunských nájezdů byla páteří jejich ekonomiky. Tak se stalo, že na jaře roku 452 vpadl Attila do severní Itálie, kde oblehl, dobyl, důkladně vyplenil a zničil město Aquileia. Následovalo dobytí a vydrancování dalších severoitalských měst, aniž by se Hunům postavilo římské vojsko. Vlastně ani nemohlo, neboť Aëtius, jenž s hunským vpádem nepočítal, byl v Itálii odříznut od svých germánských spojenců. Pokud by se Attilovi postavil s italskou hotovostí, čelil by úplnému zničení.

Situaci nakonec vyřešil sám Attila, který úspěšným tažením dostál své pověsti a rozhodl se stáhnout zpět do Pannonie. Hunský král patrně vůbec neměl v úmyslu pokořit celou Itálii a zejména Řím, chtěl pouze demonstrovat svou sílu a získat body. Navíc v jeho táboře vypukl mor a problémy měl i se zásobováním.

Zatímco Attila obhajoval svou pověst v severní Itálii, podnikl proti Hunům, kteří zůstali v zázemí za Dunajem, aby chránili své domovy, odvetné akce východořímský císař Markianos. Jeho předchůdce Theodosius II. musel čelit tvrdým nájezdům Hunů do provincií, které spadaly pod správu Konstantinopole. Byla to právě Východořímská říše, která trpěla hunskými vpády, zatímco na Západě Hunové požívali výhod spojenců. Z obou částí říše tak k Hunům přicházelo nezměrné bohatství. Nakonec si Hunové na východořímském císaři vynutili pravidelný roční tribut ve výši téměř jedné tuny zlata. Císař Markianos však tento poplatek za mír, který Attila stejně nedodržoval, odmítl nadále platit a vyrazil do protiútoku. Tak východořímské vojsko roku 452 překročilo Dunaj, aby zasáhlo nepřítele na nejcitlivějším místě.

Zřejmě i tato skutečnost, o níž informuje biskup Hydatius, mohla přimět Attilu k návratu do Pannonie, kde mezitím Hunové utrpěli ztráty v boji s jednotkami, které proti nim vyslal císař Markianos. Za tuto troufalost Attila chystal odvetnou akci, která měla dopadnout na Konstantinopol a císaře přimět, aby obnovil poplatek Hunům. K ničemu z toho ale už nedošlo. Attila náhle a nečekaně zemřel začátkem roku 453.

Stejně jako byl dramatický Attilův život, byla dramatická i jeho smrt. Hunský král Attila zemřel nečekaně roku 453. Stalo se tak během svatební noci s poslední ze svých mnoha žen, mladou germánskou dívkou Ildico (Hildigo), jež snad byla ostrogótského původu, i když pozdější legendy ji řadí k Burgundům. Attilu ráno našli mrtvého v kaluži krve, nic však nenasvědčuje násilné smrti. Příčinou bylo zřejmě silné krvácení z nosu, způsobené vysokým tlakem, které krále udusilo, případně vnitřní krvácení v důsledku nadměrného požití alkoholu. Ostatně ani reakce Hunů nenapovídá tomu, že by byl Attila zavražděn. Díky řeckému dějepisci a diplomatovi Priskovi, který působil jako vyslanec císaře u Attilova dvora, se nám dochoval popis pohřebního obřadu za mrtvého krále. Attilovo tělo bylo uloženo do hedvábného stanu uprostřed stepi, válečníci si ostříhali vlasy a pořezali tváře. Vybraní bojovníci pak objížděli králův stan na koních a zpívali o jeho původu, válečných úspěších i štěstí. V závěru Priskos uvádí, že „nezemřel ani nepřátelskou ranou, ani lstí vlastních, ale vprostřed radosti, aniž by pocítil bolest, v době, kdy jeho kmen žil šťastně, bez úhony. Kdo by to považoval za smrt, když není důvodu se za ni mstít?“. Podle jednoho z moderních výkladů je však tato verze Attilovy smrti z pera konstantinopolského vyslance pouze zástěrkou, kryjící fakt, že za smrtí Attily stál ve skutečnosti císař Markianos.

Osmdesát let po Attilově smrti se poprvé objevuje zpráva, která hovoří o Attilově vraždě. Byzantský kronikář Marcellinus Comes, který strávil většinu života u dvora v Konstantinopoli, napsal, že Attila byl probodnut rukou a čepelí své ženy. S verzí královraždy pracují také germánské hrdinské ságy (Starší Eddě a Sága o Volsunzích), kde Attila vystupuje jako král Atli, zavražděný svou ženou Gudrún, jež tak mstí smrt svých příbuzných z kmene Burgundů.

Po Attilově slavnostním pohřbu se měl stát jeho nástupcem nejstarší syn Ellak, jehož vůli se měli podřídit ostatní, avšak aniž by respektovali otcův odkaz, hlásili se o svůj díl moci i mladší synové Dengizich a Ernach. Jablkem sváru samozřejmě bylo rozdělení území a s ním i podrobených kmenů. Podle historika Jordana o tom bratři rozhodovali losem, což mělo ostatní kmeny urazit do morku kostí, neboť si připadaly jako otroci. O jaké kmeny se jednalo? Byli to dosud Attilovi věrní spojenci – Gepidové, Herulové, Rugiové, Skirové, Svébové a snad i Ostrogóti, i když kolem jejich účasti při povstání není jasno. Při Hunech zůstali pouze Alani.

Otázkou samozřejmě je, zda Germáni povstali kvůli urážce losováním, nebo zda po smrti Attily využili příležitosti a povstali proti znesvářeným bratrům. Pozbýt svobody a žít v područí, to se ostatně u germánských kmenů nikdy moc neujalo. Ať už to bylo jakkoliv, faktem je, že většina Hunům podřízených kmenů proti Attilovým synům povstala. A co víc, do čela povstání se postavil gepidský král Ardarich, o němž historik Jordanes referuje jako o nejvěrnějším stoupenci Attily. K Ardarichovi se vzápětí přidala i většina ostatních Germánů, nespokojených s hunskou hegemonií.

Do čela hunské armády se postavil Attilův nástupce Ellak. Vedle Hunů však mohl počítat pouze s vojenskou podporou Alanů. V této souvislosti je vhodné uvést, že se z pramenů nedozvídáme nic o úloze Ostrogótů. V případě jejich účasti v bitvě u Nedao lze uvažovat hned o čtyřech různých scénářích. Ostrogóti se bitvy účastnili buď na straně Germánů, nebo se jí neúčastnili vůbec, protože tou dobou již byli na Hunech nezávislí, případně také, že se účastnili bojů na obou stranách a zcela zavrhnout nelze ani možnost ostrogótské účasti po boku Hunů. Podobně nejasná je lokalizace bitvy. Sice víme, že se odehrála při řece Nedao roku 454, avšak nemáme ani ponětí o tom, kde by se tato řeka měla nacházet. Byla zřejmě v Pannonii a uvažuje se o tom, že by onou řekou mohl být jeden z přítoků řeky Sávy. Nic víc.

Jordanes ve svém díle Getica vypočítává v souvislosti s angažovanými kmeny i jejich typické zbraně, zbroj či způsob boje. Góty bylo možné v bitvě spatřit, jak bojují kopím, naopak vskutku typickou zbraní pro Huny byl luk. Gepidové se mistrně oháněli mečem, Alani bojovali jako těžkooděnci, herulští válečníci byli vystrojeni lehce, Suébové bojovali výhradně jako pěchota a Rugiové během bitvy lámali ve svých ranách kopí. Na obou stranách došlo k velkým ztrátám, údajně v obou případech třicet tisíc mužů, a i když se hunský král Ellak bil statečně, byl v boji zabit. Pro Germány se vítězství stalo obrovským triumfem, hrdinou dne se stal Ardarich, král svobodných Gepidů. Pro Huny to naopak znamenalo zánik jejich velké, avšak nepevné říše.

Mocenské vakuum po poražených Hunech vyplnili především Gepidové, kteří byli jedním z nejsilnějších kmenů a své postavení ještě upevnili vítězstvím v bitvě. O jejich silné pozici hovoří i Jordanes, když píše, že Gepidové chtěli od Římanů nic víc než mír a každoroční dar, tedy tribut, jako stvrzení přátelského spojenectví. Císař na toto přistoupil. Víme také, že Ostrogóti požádali císaře, aby jim přidělil sídla v Pannonii, tedy na území říše, k čemuž on svolil.

Sami Hunové se z Evropy vytratili rychleji, než se v ní objevili. Izolované skupiny Hunů vstupovaly zejména do východořímského vojska, část jich žila pod vládou Attilova syna Dengizicha při Dunaji, který zemřel roku 469 při bojích s Římany. Sláva Hunů byla pryč, a i když ještě občas čteme o jejich pokusech plenit sousední území, naposledy k roku 474, stále častěji se hunští válečníci objevují pouze v souvislosti se službou v římském vojsku. Kdysi mocní Hunové, jejichž říše sahala od Volhy až k Rýnu, zmizeli z dějin. Od poloviny 5. století jejich úlohu postrachu Říma převzali severoafričtí Vandalové, kteří roku 455 vyplenili Řím. Památka na Huny však přetrvala v evropských ságách, mýtech či lidovém názvosloví.

Obávaní Hunové nebyli zdaleka jedinými kočovníky, kteří svými nájezdy děsili Evropu. Před nástupem Gótů, za nimiž nesmiřitelně táhli Hunové, představovali dominantní sílu východní stepí Sarmati, kteří způsobovali Římu nemalé potíže nájezdy do východních provincií. Nástupníky Hunů byli v období raného středověku Avaři, kteří ovládli velkou část Balkánu, ve spojenectví se Slovany útočili na Byzantskou říši a na Západě soupeřili s říší Franků. Za výrazného přispění mladých slovanských knížectví nakonec avarská říše zanikla. Se zbytky Avarů se v 10. století setkali další kočovníci, totiž Maďaři, kteří šli ve šlépějích svých předchůdců, nakonec se však usadili v Pannonii, dnešním Maďarsku, kde vytvořili vlastní stát. Maďarští panovníci se od 12. století prohlašovali za Attilovi následníky. Poslední velkou vlnu kočovníků zažila Evropa ve 13. století, kdy až k hranicím českého státu pronikli Mongolové.

Další literatura:

Bednaříková, Jarmila: Attila, Hunové, Řím a Evropa, Praha 2012.

Bednaříková, Jarmila: Stěhování národů, Praha 2003.

Collins, Roger: Evropa raného středověku 300 – 1000, Praha 2005.

Heather, Peter: Gótové, Praha 2002.