Bonnie princ Charlie: Tragický osud následníka britského trůnu. Mohl být králem, ale upil se k smrti

Princ Karel Edward Stuart byl nejdůležitější a naprosto klíčovou osobností posledního jakobitského povstání, které mělo vrátit rod Stuartovců na britský trůn. Dnes jej všichni znají pod romantickou přezdívkou Bonnie princ Charlie, avšak ve skutečnosti se dědic stuartovské dynastie jmenoval Charles Edward Louis John Kazimír Sylvestr Severino Maria Stuart. Nepřátelé mu říkali mladý pretendent, aby jej odlišili od jeho otce Jakuba Francise Stuarta. Od malička vykazoval zcela jiné vlastnosti, než měl jeho uzavřený pedantský otec. Byl otevřený, veselý, měl přirozený šarm a především se zajímal o boj a válku. Roku 1734 se na jistý čas ujal patronátu nad mladým Karlem jeho strýc James Fitz-James Stuart, 2. vévoda Liria, který ho s sebou vzal do války o neapolské království. Zde se Karel účastnil obléhání Gaety.

Vévoda Liria o Karlovi v dopisu jeho otci píše: „Princ překonal všechna má očekávání a má zde právě tolik obdivovatelů jako známých. Když s někým rozmlouvá, i když je to obyčejný voják, dělá to dojem, že dobře zná nejen jeho zaměstnání, ale všechny jeho starosti a radosti. I neapolský král se nemůže vynadivit, jaká moudrost dospělého člověka se skrývá v takovém chlapci.“ Karel se s odvahou a nadšením vrhal do útoku, čímž si získával úctu vojáků. John Walton, anglický agent v Římě, podával o Karlově počínání do Londýna pravidelné zprávy. V jedné z nich poznamenal, že „všichni říkají, že ten mladík se jednou stane pro hannoverskou dynastii mnohem hrozivějším protivníkem, než byl kdy jeho otec“. Agent Walton měl pravdu, neboť jakmile to bylo jen trochu možné, využil princ Karel příležitost a vydal se do Skotska, aby pro svého otce získal ztracený trůn. Jako jediný měl od roku 1689 šanci skutečně uspět.

Když se Karel po porážce povstání u Cullodenu v dubnu 1746 konečně dostal do francouzského bezpečí, byl po příjezdu do Paříže oslavován jako hrdina a tleskala mu i katolická část Evropy. S hlavou plnou plánů na návrat do Skotska s francouzskou posilou, o níž věřil, že si ji svými skutky zasloužil, by jen těžko hádal, že to je poslední projev uznání, kterého se mu dostane. Neuběhly ani dva roky a princ Karel musel opustit Francii, což byl jeden z bodů smlouvy z Aix-la-Chapelle (Cáchy), jíž skončila válka o rakouské dědictví.

Další ránu pro Karla představoval vstup jeho mladšího bratra Jindřicha do katolické církve, což bylo obecně vnímáno jako tichý souhlas s přijetím faktu, že jakobitská věc skončila. Nikoliv ale pro Karla. Nejen, že svému bratrovi tento osudový krok nikdy neodpustil, ale sám na vlastní pěst dál usiloval o vyvolání nového povstání. Roku 1750 tajně navštívil Londýn, což se mu podařilo díky fámě o své nemoci a smrti, kterou za tím účelem vypustil. Setkal se tu se všemi významnými jakobity a dokonce přestoupil na anglikánskou víru. Bylo to však marné gesto v době, kdy Británie prospívala ve všech směrech.

Navštívil také pruského krále Friedricha Velikého, aby financoval jeho další výpravu, opět bez konečného výsledku. Existoval dokonce plán na únos britského krále a jeho rodiny, nic z toho se ale neuskutečnilo. Všechny Karlovy plány, ambice i jeho vlastní osobnost postupně padaly za oběť alkoholu, který se stal pro prince životní nutností. Návyk mu zůstal z doby, kdy se musel po Skotsku skrývat před pronásledovateli a trocha brandy poskytovala teplo, úlevu i nasycení. Karel v pití bohužel pokračoval i poté, co krize skončila. Alkohol ho ničil, zatemňoval mu úsudek, zbavoval někdejší energie i důstojnosti.

Karlovo jednání s francouzským ministrem zahraničí vévodou de Choiseul, který v rámci Sedmileté války vážně zvažoval masivní invazi do Anglie se zapojením jakobitů a vedenou Karlem, dopadlo katastrofálně. Karel udělal svým vystupováním tak špatný dojem, že ministr pro jeho nezpůsobilost vypustil jakobitskou věc zcela ze svých plánů. Samotnou invazi pak zhatily námořní porážky Francie.

Roku 1766 zemřel starý pretendent Jakub, papežem oficiálně uznaný jako král Jakub III., jehož nástupcem se měl Karel stát. I přes přímluvy bratra Jindřicha, jenž se mezitím stal kardinálem, odmítl Karlovy nároky uznat a korunovat jej králem Karlem III.. Dalších dvaadvacet let žil Karel v Římě a poté Florencii jako pouhý stín někdejšího obdivovaného prince a následníka trůnu. Posledního ledna 1788 skolila zahořklého a zlomeného Karla ve věku 67 let mrtvice. Získání britského trůnu pro něj představovalo nejen životní cíl, ale doslova poslání, kterému byl připraven obětovat vše. Snaha o dosažení jeho velkolepého cíle v něm podpořila ony vlastnosti, které by z něj mohly učinit dobrého panovníka. Bohužel neuspěl, jeho cíl se stal nedosažitelným, a tak se do popředí mohly dostat i stinné stránky jeho povahy, živené nadměrným pitím alkoholu.

V podání Diany Gabaldon, autorky knižní ságy Cizinka (Outlander) je Karel Edward Stuart zjemnělým, nerozhodným a boží vůlí posedlým princátkem, o němž autorka ústy hlavní hrdinky Claire prohlašuje, že to byl „pitomec, ožrala, slaboch a hlupák“. Poněkud příkrý soud nad někým, o němž dějiny vyprávějí něco zcela jiného. V době povstání Karel nepil a slaboch by jen těžko dokázal získat na svoji stranu většinu skotských klanů, motivovat je a postavit se do čela armády za okolností, které provázely Karlovo povstání.

V žádném případě nelze Karla paušálně hodnotit podle jeho pozdějších let ani dnešní optikou. Napadá mne ale jiné, pochopitelné vysvětlení, proč Gabaldon vykreslila prince Karla právě takto. Potřebovala vytvořit charakter, který by dal vyniknout postavě Jamieho Frasera. Pokud vás napadá jiný důvod, prosím, rád se jej dozvím.

Další literatura:

Hrdina, Jan: Skotskem po stopách seriálu Cizinka, Praha 2020.

Daiches, David: Charles Edward Stuart: The Life and Times of Bonnie Prince Charlie, London 1973.

McLynn, Frank: Bonnie Prince Charlie, London 2003.