Bitva u Cullodenu 1746: Krvavá porážka povstání a tvrdé represe skotských horalů

Byl 23. červenec 1745, když se Karel Edward Stuart, později přezdívaný Bonnie Prince Charlie, vylodil na ostrově Eriskay při severozápadním pobřeží Skotska s jednoznačným cílem. Dobýt zpět britský trůn a obnovit vládu stuartovské dynastie. Odvaha, odhodlání ani bojový duch mu nechyběly, zato však zcela postrádal armádu i potřebné zdroje. Dvě lodě nesoucí sedm stovek dobrovolníků, lehkou výzbroj, prince a jeho doprovod opustily s blahosklonným vědomím a nepatrnou podporou francouzského krále Francii, kde nalezli vyhnaní Stuartovci azyl. Vzápětí však musely čelit útoku britských plavidel a tak se stalo, že prince Karel dorazil do Skotska bez vojska. Přesto mohl těžit z mnohem příznivější situace, než dvě předchozí významnější povstání jakobitů v letech 1689 a 1715, neboť Britové byli zaměstnaní boji na kontinentě, kde se jim během války o rakouské dědictví příliš nevedlo v boji s Francií.

Porážka Britů v bitvě u Fontenoy v květnu 1745 dala Karlu Stuartovi jedinečnou šanci a on ji hodlal využít. Co na tom, že neměl podporu spojenců, že přišel na moři o mužstvo, že jej po přistání ve Skotsku od povstání všichni zrazovali a neměl vlastně ani plán, jak postupovat. Měl své poslání, svůj velkolepý cíl a ten hodlal splnit. Aby přesvědčil Skoty o vážnosti svých úmyslů, poslal svou jedinou loď Du Teillay zpět do Francie a sám, pouze s malým doprovodem, začal sbírat na západním pobřeží Skotska podporu. Díky osobnímu charismatu a odhodlání dokázal mladý Stuartovec přesvědčit řadu klanových náčelníků a šlechticů.

Řady jakobitů, připravených hájit stuartovskou věc i nezávislost vlastní země, se rychle rozrůstaly. Necelý měsíc po Karlově vylodění čítalo jeho vojsko zhruba 1000 mužů, kteří 19. srpna stanuli u Glenfinnanu na břehu Loch Shiels. Zde nechal princ vztyčit jakobitský prapor, čímž bylo povstání oficiální. Jakobitské vojsko nebylo na počátku tažení příliš početné, avšak Karlových stoupenců rychle přibývalo, zejména pak mezi obyvateli Highlands, které předcházela pověst zuřivých válečníků. Skotové žijící na bohatším a civilizovanějším jihu byli ve své podpoře výrazně zdrženlivější.

Dne 18. září vpochodoval mladý princ do Edinburghu, v rukou vládních vojsk však zůstal hrad. Zde ustanovil válečnou radu z velitelů, klanových vůdců a několika svých přátel, kteří jej doprovázeli z Francie. Tři dny po obsazení Edinburghu svedli jakobité svou první skutečnou bitvu s Brity. Toho času se ve Skotsku zdržovalo nepříliš silné britské vojsko, navíc nezkušené a demoralizované. Zvědové hlásili, že jakobitské síly čítají zhruba 2 000 mužů, sice zdatných, avšak špatně vyzbrojených. Britové tedy věřili, že se Skotové neodváží zaútočit, ale 20. září narazili na Karlovy oddíly východně od Edinburghu.

Britský generál Cope se rozhodl jednat a vybral si vhodné místo u Prestonpans, kde své vojsko rozestavil. Možnosti Skotů byli velmi omezené a jedinou naději tak skýtal útok na levé křídlo. Kolem šesté hodiny ranní 21. září se z mlhy ozval hrůzu nahánějící válečný ryk a zvuky dud, následovaný divokým čelním útokem horalů. V řadách Britů nastala panika, dělostřelci se dali na útěk prakticky hned, dlouho se neudrželi ani nezkušení dragouni na křídlech. Nechráněný střed, tvořený zdatnou královskou pěchotou, se ocitl v sevření Skotů. Během 10 minut bylo dobojováno. Ztráty jakobitů byly mizivé, zato kořist velká – peníze, zbraně i munice.

Porážka generála Copea výrazně pozvedla morálku jakobitů a podpořila nábor do Karlova vojska, takže na konci října 1745 měl k dispozici 8 000 pěšáků, 400 jezdců a 10 děl různého kalibru. Vítězství také znamenalo, že Skotsko nyní bylo v rukou prince Karla a cesta do Anglie otevřená. Posledního října se Karel v čele svého vojska vydal na pochod na jih s nadějí, že se podaří rozpoutat povstání jakobitů proti vládnoucí hannoverské dynastii i v Anglii. Skotové věřili, že odstranění krále Jiřího II. by znamenalo opětovné nabytí nezávislosti pro Skotsko. Mezi 10. a 15. listopadem jakobité obléhali a dobyli špatně chráněné pohraniční město Carlisle a 29. listopadu jim podlehl Manchester. Derby padlo do rukou jakobitů 4. prosince. Tady se jakobité zastavili.

Karlovo vítězství ve Skotsku a jeho další tažení vyvolalo v Londýně paniku. Vláda spěšně povolala z kontinentu posily pod velením Williama Augusta, vévody z Cumberlandu, řídícího boje ve Flandrech, poté je spojila s milicemi a celou hotovost rozdělila na tři části, z nichž každá byla početnější než Karlovo invazní vojsko. Vládní vojska pochodovala na sever, severozápad a jih, kde se jevila reálnou hrozba francouzské invaze. Francouzi skutečně invazi na podporu stuartovské věci v Anglii chystali, avšak přípravy probíhaly až příliš pomalu a liknavě. Podobně i očekávaná podpora anglických jakobitů selhala, a tak Karel se svým skotským vojskem zůstával na nepřátelském území sám, obklíčen silnějším nepřítelem.

Jakobité byli pouhých 200 kilometrů od Londýna a cesta k němu byla volná, překážku představovala pouze chabá milice. Dobytí Londýna by nepochybně povzbudilo anglické jakobity i opozici. Karel se mohl stát králem, reálné však bylo i vypuknutí občanské války. K ničemu z toho nedošlo, i když chtěl Karel pokračovat v tažení. Princ se nakonec podvolil převaze válečné rady a s vojskem se obrátil zpět do Skotska. Po návratu získal posily a začal znovu dobývat vládním vojskem obsazované Skotsko. Tolik potřebný úspěch se dostavil 17. ledna v bitvě u Falkirk Muir, kde jakobité během mrazivé zimní bouře porazili sedmitisícové vládní vojsko. Bohužel, nedokázali vítězství využít a převzít iniciativu. To Britům poskytlo čas k zotavení a přeskupení sil.

Velitel vládních vojsk vévoda z Cumberlandu s pronásledováním jakobitů nespěchal a vyčkával na jaro, kdy se hodlal se vzbouřenci vypořádat. Skotsko nesnášel a již během zimy vystavil obyvatele nebývalému teroru. „Ocitl jsem se v zemi, která je k nám tak nepřátelská, že nemohu získat ani nejmenší informace; všichni se mě snaží zmýlit a udržovat ve stavu stálé nejistoty,“ napsal Cumberland v oficiálním hlášení. Situace povstalců byla zoufalá. Uvězněni v nejchudší části země bez prostředků i jídla, v obklíčení vládními vojsky a s ochořelým princem Karlem neměli jiného východiska než bojovat až dokonce. Dobře živené a odpočaté vládní jednotky se daly do pohybu 8. dubna. Když Cumberland rozbil 15. dubna tábor u Nairnu, dělilo obě vojska zhruba 20 km.

Princ Karel zaujal defensivní postavení u Cullodenského velkostatku, na rozlehlém podmáčeném vřesovišti, které nebylo zrovna vhodné pro horalský způsob boje, tedy rychlý útok mající prolomit řady nepřítele. Nic lepšího ale nebylo k dispozici. Není zcela jasné, kdo zahájil palbu. Buď to byli jakobité, nebo protivníci začali pálit současně. Jakobitská lehká artilerie se ukázala jako málo účinná a brzy byla zcela překryta britskou bouří. Vládní vojsko postoupilo kupředu a na vzdálenost cca 400 - 500 metrů od pravého a 600 - 700 metrů od levého jakobitského křídla spustilo palbu z těžkých kanónů, které jakobitům chyběly.

Jak dlouho jakobité čelili bombardování, než konečně zahájili útok? Odhady se pohybují mezi 15 a 30 minutami. Když se konečně dali do pohybu, změnili Britové střelivo a pálili na postupující horaly kartáčové střely, které měly vážné devastující účinky. Koordinovat postup po celé linii bylo pro jakobity nemožné. Zatímco se pravé křídlo přibližovalo k nepřátelské linii, levé křídlo zaostávalo hned z několika důvodů, z nichž tím hlavním byl špatný terén. Nedostatkem času před bitvou se totiž stalo, že téměř celé levé křídlo mělo před sebou bažinatý terén, který neumožňoval dostatečně rychlý postup proti nepříteli, natož pak využití jindy osvědčeného horalského útoku. Přesto jakobité nezakolísali a postupovali dál. Odhaduje se, že než se dostali do kontaktu s nepřítelem, vypálili Britové až šest kartáčových salv po celé bitevní linii.

Vévoda Cumberland také vydal rozkaz, aby všechny tři linie rudokabátníků začaly na povel střílet z mušket v okamžiku, kdy se Skotové přiblíží na vzdálenost 27 metrů (30 yardů). Útočící jakobité tak stáli tváří v tvář soustředěné palbě přesily. Přesto se nezastavili ani nezačali prchat, ale na pravém křídle se dostali až na vzdálenost meče, prolomili britskou linii, zničili obě přední dělostřelecké baterie a začali nepříjemně dotírat na druhou linii. Pouze rychlé nasazení posil pomohlo jakobitský průnik zastavit. Bohužel, zbytek jakobitské linie nemohl efektivně podpořit úspěch na pravém křídle, kde se zuřivě bojovalo a kde kromě kontaktního boje dokázali Skotové opětovat i palbu.

Na levém křídle se regimenty MacDonaldů snažily proniknout přes rozbahněný terén, který jejich postup osudově zpomaloval. I když vysoce disciplinovaní a zdatní muži postupovali dál, nedokázali za daných podmínek dojít až k nepřátelské linii. Na zbytky levého jakobitského křídla, jehož linie byla plná děr, vzápětí vyjely tři jízdní švadrony anglických dragounů. Jakobitský odpor se pomalu hroutil. Zatímco se mnozí dali na ústup, který srdnatě kryli Irové, což významně přispělo k tomu, že se z bitvy nestal masakr, shromáždil kolem sebe generál Murray zhruba 500 – 600 mužů. Ti se narychlo zformovali do palebné formace a pokusili se alespoň zpomalit postup britské pěchoty, jež měla v dané chvíli trojnásobnou přesilu. Sebemenší vyhlídka na vítězství však byla ztracena a porážka byla nevyhnutelná.

Uplynula sotva hodina od začátku bitvy a boj o tři královské koruny a nezávislost Skotska se změnil v boj o holý život. Přeživší jakobité z pravého křídla ustupovali spolu s generálem Murrayem na jih k Ruthvenu, zatímco zbytky levého křídla prchaly po silnici směrem k Inverness. Vládní dragouni je nemilosrdně pronásledovali a cestou k městu zabíjeli každého, na koho narazili – muže, ženy i děti bez ohledu na to, zda měli s bitvou něco společného. Přímo na bojišti to vypadalo jako v Den posledního soudu. Všude mrtvá a zohavená těla, stovky těžce raněných a nad tím vším se vznášel hustý kouř. V bitvě u Cullodenu nalezlo smrt přibližně 1 500 jakobitů, především klanových válečníků z Highlands. Někteří padli v boji nebo při ústupu, avšak mnozí další se stali obětí rozkazu vévody Cumberlanda a jeho důstojníků, kteří nařídili bez milosti dobíjet raněné. Vládní vojáci tak obcházeli bojiště a bajonety zasazovali smrtící rány přeživším jakobitům.

Bitva byla drtivým vítězstvím vládních vojsk. Po bitvě rozpoutal na skotské Vysočině vítězný vévoda Cumberland krvavou odplatu, která mu vynesla přezdívku „Řezník“. Porážka jakobitského povstání znamenala totální rozvrat tradičního klanového systému a tvrdé perzekuce, z nichž se Vysočina nikdy úplně nevzpamatovala. Bitva u Cullodenu se stala posledním válečným střetem v Británii, a i když byla malá svým rozsahem, měla bez přehánění obrovským významem pro další vývoj skotských, britských, evropských i světových dějin. Jak mohly dějiny vypadat, kdyby jakobitské povstání uspělo, Skotsko opět nabylo ztracená práva a Stuartovci se vrátili na britský trůn?

Krátce po vítězství jakobitů a obsazení Londýna anglickými jakobity by byli vyhnáni nepopulární Hannoverci. Vztahy mezi Británií a Francií by se zlepšily, v zámoří by nemuselo dojít k sedmileté válce (1754–1763). Skotsko a Irsko by možná znovu získaly nezávislost, čímž by nemohlo dojít k centralizaci moci v rámci Velké Británie. Úlohu dominantní velmoci by opět převzala Francie, což by zlepšilo i její hospodářskou situaci a předešlo vypuknutí Velké francouzské revoluce. Bez ní by nebyl císař Napoleon a bez Napoleona by nedošlo k tak intenzivnímu vzestupu pruského nacionalismu… To vše by se stát mohlo, ale také nemuselo.

Pod označením jakobité se rozumí přívrženci a následovníci anglického a skotského krále Jakuba II. (VII.) Stuarta, vyhnaného během Slavné revoluce roku 1688. Následná jakobitská povstání z let 1689 – 1745 měla za úkol dosadit Stuartovce zpět na anglický (britský trůn), žádné z nich ale neuspělo. Potomci Jakuba II. tak byli nuceni setrvat v exilu, nejprve ve Francii a poté v Itálii, především v Římě.

Další literatura:

Hrdina, Jan: Skotskem po stopách seriálu Cizinka, Praha 2020.

Moffat, Alistair: The Highland Clans, London 2017.

Niemojowska, Maria: Poslední Stuartovci, Praha 2002.

Pittock, Murray: Culloden, Oxford 2016.