„Černý princ“ Edward: Stal se legendou středověkého válečnictví, ale anglické koruny se nedožil

Edward z Woodstocku, princ z Walesu, byl nejstarším synem anglického krále Edwarda III. Plantageneta. Pokud se mohl někdo stát důstojným nástupcem anglického trůnu, pak to byl právě Edward, později přezdívaný Černý princ. Měl v žilách bojovnou krev a odvážného ducha svého praděda Edwarda I. Dlouhána, toho, jenž anglické Koruně podmanil Wales a utkal se se skotskými šiky Williama Wallace. Tyto vlastnosti sdílel se svým otcem, Edwardem III., který dokázal po dlouhých letech zmaru a rozvratu anglického království, obnovit v zemi královskou autoritu a vrátit koruně její někdejší lesk. A právě Edward z Woodstocku, hrabě z Chesteru, vévoda z Cornwallu a princ z Walesu mu v tom od raného mládí vydatně pomáhal.

Rytířské ostruhy si mladý princ Edward vysloužil v bitvě u Kresčaku, kde se vyznamenal odvahou, kterou kronikář Jean Froissart shrnul slovy krále Edwarda: „Milý synu, kéž Bůh dá, aby ses vždycky takhle držel. Jsi můj syn. Obstál jsi opravdu královsky a jsi hoden toho, aby ses stal vladařem.“ Dva roky po bitvě u Kresčaku se stal princ Edward prvním rytířem Podvazkového řádu. Společně se svým otcem byl jedním ze zakladatelů elitního rytířského řádu, hlásícího se k legendě o kulatém stolu krále Artuše, který měl posílit jednotu mezi králem a jeho věrnými. V téže době zasáhla do evropských dějin epidemie moru. Mezi Anglií a Francií bylo sice příměří, to ale nebránilo Černému princi v tom, aby se věnoval pirátským přepadům aquitánského pobřeží.

Klid zbraní, dodržovaný spíše formálně, definitivně skončil roku 1355, kdy král Edward získal od Parlamentu nemalou částku na obnovení výbojů na francouzské půdě. Plán invaze byl takový, že princ Edward zaútočí na Aquitánii a Gaskoňsko a jeho bratr John z Gentu vpadne do Normandie. Oba kontingenty se pak spojí a udeří na Paříž.

Černý princ se vylodil v Bordeaux a odtud zamířil do bohaté Aquitánie na jihu Francie. Kam přišel, tam plenil. Obléhal velké město Carcassonne, zpustošil hrabství Armagnac, město Narbonne vydrancoval. Zároveň popouzel sedláky proti francouzskému trůnu. Veškerá jeho činnost směřovala k tomu, aby bylo v budoucnu snažší Aquitánii připojit k anglické koruně. Úspěchem bylo rovněž navázání nových spojenectví, zejména s Karlem II. Navarrským. V důsledku Edwardových akcí začaly od francouzského trůnu odpadat některé regiony. Po dokončení práce na jihu zamířil Černý princ k Loiře a postupoval na sever. Netušil, že francouzský král Jan II. Dobrý shromáždil obrovskou armádu, s níž zahnal k pobřeží anglické vojsko Johna z Gentu a nyní pochoduje přímo proti němu, aby se s ním vypořádal. Francouzi postupovali tak rychle, že se jim podařilo předstihnout voj Černého prince, který se mezitím obrátil k Bordeaux, aby se přesile vyhnul.

Čerstvé a mnohem silnější francouzské vojsko, v počtu přibližně dvaceti tisíc mužů, přinutilo nedaleko Poitiers 18. září 1356 Angličany k bitvě. Ti, ačkoliv byli v krajně nevýhodné situaci, měli dvě nesporné strategické výhody. Nadobyčejně schopného velitele a dlouhé luky. Černý princ rozmístil svých šest tisíc mužů, z toho tři tisíce obrněnců, dva tisíce lučištníků a tisícovku lehkých gaskoňských pěšáků, na hřebenu kopce, mezi vinicemi a živými ploty. Výhodností terénu se tak útočícím Francouzům postup značně zkomplikoval. Princ si uvědomoval, že v dané situaci nemůže použít stejnou taktiku jako u Kresčaku. Jeho dvě divize těžkooděnců stály uprostřed, na křídla postavil lučištníky v klínové formaci a sám se svou divizí a oddílem obrněných rytířů zaujal místo vzadu jako záloha.

Francouzi, rozdělení do čtyř divizí, zahájili útokem jízdy. Bylo však velmi obtížné prodírat se křovisky a révou, navíc pod soustředěnou smrtící palbou lučištníků z boků. Útok jízdy Angličané bez větších obtíží odrazili. Král Jan poručil svým rytířům sesednout z koní, chtěl se vyvarovat podobného masakru jako u Krečasku. V dalším sledu tak postupovali opěšalí těžkooděnci, ale i pro ně byl postup do křovinatého svahu a pod palbou cestou ke zkáze. Anglická těžká pěchota útok opět odrazila. Následoval další francouzský útok. Lučištníkům pomalu docházelo střelivo, a tak Černý princ opět zaimprovizoval. Poručil opěšalým rytířům vsednout na koně. Oddíl dvou set mužů vyslal, aby nečekaným obchvatem vpadl Francouzům do boku. Sám pak se zbytkem jízdy vyjel dolů z kopce proti nepříteli.

Ve francouzských řadách vypukla panika. Začala jatka, srovnatelná s bitvou u Kresčaku. Armáda slavné Francie přestávala existovat, stejně jako výkvět francouzské šlechty. Někteří však měli štěstí a padli do anglického zajetí. Včetně samotného krále Jana II., který putoval do vězení v londýnském Toweru. Skvělou kombinací manévrování a protiúderů obrněných rytířů, kteří se střídali v boji na zemi i na koni a s vydatnou podporou lučištníků a lehké pěchoty, dokázal Černý princ zcela zničit armádu i akceschopnost celé Francie. Bylo to dokonalé vítězství, které na dalších třináct let ochromilo francouzskou bojeschopnost.

Po návratu do Anglie byl princ Edward otcem jmenován do hodnosti místodržitele anglických držav ve Francii. Jako nový kníže z Aquitánie přicestoval Černý princ roku 1362 do Francie, kde v Poitiers založil skvostný dvůr, reprezentující majestát anglické koruny. Zde ho navštívil kyperský král Petr z Lusignanu a roku 1367 také vyhnaný kastilský král Pedro Krutý, Edwardův švagr. Návštěva nebyla náhodná. Pedro byl svržen svým nelegitimním bratrem Enriquem z Transtamere a u Edwardova dvora žádal o pomoc. Na oplátku Edwardovi nabídl vládu nad Baskickem.

Edward začal chystat novou válečnou výpravu. Zajistil si volný průchod až do Kastilie a poté vyrazil v čele třiceti tisícové armády obhájit práva svého švagra. S nepřítelem se srazil v kruté bitvě u Navarrete. „Princ zářil nad jiné a odvážným bojem s nepřítelem prokázal svůj urozený původ a pravou rytířskost,“ píše Froissart. Angličané po tuhém boji nakonec zvítězili. Král Pedro byl dosazen zpět na trůn, ale brzy byl zavražděn. Edwardovy velké investice, které do španělského tažení vložil, tím byly zmařeny. Edwardův dvůr byl na mizině, a tak Edward začal v Aquitánii vymáhat vysoké daně. Zášti, kterou tím rozpoutal, využil proti Edwardovi i francouzský král. Po krvavém masakru v Limoges, které Edward dobyl, se roku 1371 vrátil zpět do Anglie. O pět let později zemřel v důsledku nemoci, kterou se nakazil ve Španělsku, aniž by se stal králem.

Slavná přezdívka Edwarda z Woodstocku se poprvé objevuje až ve 30. letech 16. století, neexistuje jediný doklad, že by byla známa už za princova života. Dodnes však není jasné, z čeho tato přezdívka vznikla. Dvě nejpravděpodobnější teorie uvažují buď o inspiraci Edwardovým černým erbem a brněním, nebo o odvození přezdívky od princovy pověsti krutého vojevůdce a válečníka, zejména na francouzské půdě. Pravdu nikdo nezná…

Další literatura:

Froissart, Jean: Kronika stoleté války, Praha 1977.

Green, David: Edward the Black Prince: Power in Medieval Europe, London 2007.

Kovařík, Jiří: Stoletá válka: 1. díl - Francouzské prohry, Praha 2023.