České dějiny bez defenestrace? Povstání venkovské lůzy, nevyužitý Žižka a přeháňka husitských válek

Proč by k defenestraci nemělo dojít? Představme si následující scénář. Jan Želivský, jakkoliv radikální kazatel, necítí dostatečnou podporu z řad husitských spojenců, husité u královského dvora rovněž váhají. To mimo jiné znamená, že Želivský nemá dostatek odvahy připravit převrat na Novoměstské radnici. Je tu samozřejmě i varianta druhá. Vše probíhá tak, jak známe z historie až do chvíle, kdy Želivského zfanatizované procesí začne obléhat radnici Nového Města. V tu chvíli se objeví královský podkomoří Jan Bechyně se svými jízdními ozbrojenci, který ač přívrženec husitství, zasáhne proti rozvášněnému davu. Pokus o převrat je překažen a defenestrace se nekoná.

Nebudeme se zabývat druhou z možností, která je přece jen o něco méně pravděpodobná a nabízí několik dalších scénářů vývoje. Násilné potlačení Želivského demonstrace by totiž mohlo na mnoho přívrženců Husova učení zapůsobit stejně silně, ne-li silněji než samotná defenestrace. Zásah královské moci proti „poklidnému“ procesí spravedlivých křesťanů by byl jistě mocným spouštěčem. Vsaďme tedy v našich úvahách o alternativní historii na méně konfliktní a teoreticky pravděpodobnější variantu.

Samotný fakt, že by k pražské defenestraci nedošlo, by v dané chvíli a v krátkodobém časovém horizontu nijak zvlášť vývoj událostí neovlivnilo. Zdraví krále Václava IV. bylo natolik podlomené, že by jeho smrt přišla tak jako tak. Možná o pár týdnů později, ale jistě by přišla. Zmatky kolem Zikmundova nástupnictví by pak probíhaly podle totožného scénáře. Stejně tak samotné vypuknutí husitských bouří, které udávaly českým dějinám rytmus v dalších desetiletích, by se zákonitě dostavilo dříve, či později. Otázkou pouze zůstává, co by namísto defenestrace zafungovalo jako spouštěč. Takovou událostí by mohlo být téměř cokoliv. Špatné královo rozhodnutí, represe vůči husitům, aktivita fanatického kazatele, ať už Želivského, Korandy nebo někoho úplně jiného či odpor proti Zikmundovu nástupnictví po Václavově smrti.

Ačkoliv byla Praha ideovým centrem husitství, neznamená to nutně, že by k prvotnímu impulsu došlo právě v Praze. Ano, defenestrace se odehrála na Novém Městě, které skýtalo vhodné prostředí pro radikálnější verzi husitství, avšak podobnou základnou disponoval např. i venkov, zejména pak na jihu Čech.

Nelze vyloučit, že husitské hnutí by do své další fáze přešlo na venkově a šlo by tak ve stopách velkých selských rebelií jako bylo povstání Watt Taylera v Anglii či dříve Velká jacquerie ve Francii. Sice se v těchto případech jednalo o povstání čistě selská, bojující pod vlivem Stoleté války za větší svobody proti šlechtě, avšak základní koncept byl stejný. Jen v případě husitů byly motivy o něco hlubší, o to však více motivující, měly mnohem širší souvislosti a silnější ideovou a společenskou základnu. Pokud by však husitské povstání vzniklo na venkově a masy prostých lidí by byly vedeny nižšími šlechtici, např. Mikulášem z Husi, není vůbec jisté, zda by se k takové aktivitě připojila i šlechta vyšší.

Bez ohledu na to, zda by k první defenestraci došlo, nebo nedošlo, vývoj by se ubíral téměř po stejných cestách. Důležité by však bylo načasování. Pokud by k vypuknutí husitské rebelie došlo třeba jen o čtyři měsíce později, mnohé události by se vůbec nestaly, jiné by se odvíjely zcela jinak a mnohá dějství by se odehrávala v úplně jiných kulisách. Mnohé z toho, co dnes patří k ikonickým okamžikům husitských dějin by se událo odlišně. A v mnoha případech by to souviselo s osobou Jana Žižky z Trocnova, hlavního vojenského stratéga husitů.

Čas, který byl starému husitskému hejtmanovi vyměřen, byl poměrně krátký. Každý měsíc zpoždění by tedy měl i vliv na vývoj operací, na nichž se Žižka podílel. K některým bitvám by vůbec nedošlo, jiné by mohly klidně dopadnout úplně jinak. Asi ne moc pravděpodobně, protože Žižkovo umění vojenské improvizace bylo neobyčejné, ale jistá možnost tu stále je. Nelze také vyloučit, že by se z důvodu absence některých událostí, které vyvolala pražská defenestrace, zpozdilo založení Tábora. Tato skutečnost měla přímý vliv na Žižkovu první velkou vítěznou bitvu u Sudoměře. S tím souvisí i skutečnost, že by se pravděpodobně zdrželo vyhlášení křížové výpravy proti Čechám. Nejpatrnější důsledky by časový posun zapříčinil v průběhu roku 1424, což byl, jak víme, rok Žižkovy smrti. Důležitým milníkem tohoto roku byla nepochybně bitva u Malešova, vrchol Žižkovy vojenské kariéry.

Budeme i nadále trochu spekulovat. Bitva u Malešova se odehrála 7. června. Jan Žižka zemřel 11. října. To je rozdíl téměř přesně čtyř měsíců. Pokud by se tato bitva vůbec odehrála, je docela možné, že by byla bez Žižkovy účasti. Pak je samozřejmě otázkou, zda by husité obstáli proti katolíkům i bez svého hejtmana. Ve stejném případě by se rovněž mohlo stát, že by vůbec nedošlo k vydrancování a vypálení Kutné Hory téhož dne, ani následnému upalování mnichů v turnovském klášteře.

A povolíme-li fantazii uzdu ještě více, pak se můžeme dopracovat poměrně překvapivých závěrů. Nemůžeme totiž zcela vyloučit, že pokud by se zdrželo celé vypuknutí husitské revoluce, se všemi násilnostmi, bitvami, přesuny, obléháními, politickými vyjednáváními a tím vším, co k tomu patří, pak by Jan Žižka dostal mnohem menší prostor události ovlivňovat. Jeho smrt by přišla ve chvíli, kdy by ho bylo nejvíce zapotřebí. Konečným důsledkem by pak mohlo být potlačení husitů a poměrně brzký konec husitských bouří. Je to samozřejmě jen jedna z možných variant. Zda by takový vývoj znamenal přínos pro české dějiny a vývoj českého státu, o tom můžeme spekulovat ještě mnohem déle, avšak bez nároku na odpovědi.

Další literatura:

Čornej, Petr: První pražská defenestrace, Praha 2010.

Čornej, Petr: Světla a stíny husitství, Praha 2011.

Šmahel, František: Husitská revoluce 1 - Doba vymknutá z kloubů, Praha 1996.