Plánovaný převrat, který změnil dějiny aneb Vyházejte je z oken

Kostel, kde kázal Jan Želivský, byl naplněn k prasknutí. Kazatel si upravil jednoduché roucho. Zhluboka se nadechl, na chvíli vzhlédl k nebesům a vydechl. Byl připraven na nedělní mši. Dnešní kázání měl pečlivě připravené. Dobře věděl, co ho čeká po jeho skončení. V honosném rozestavěném chrámu Panny Marie Sněžné, tehdy zvaného Na Pískách, se již tísnily davy nedočkavých posluchačů. Byla mezi nimi i skupina ozbrojených spiklenců, kteří měli své vlastní úkoly. Nyní byl však čas na slovo Boží z úst kazatelových. V předních řadách to zašumnělo. „Už je tady,“ neslo se davem. Kazatel Jan Želivský, radikální husitský kněz, kterého můžeme bez nadsázky označit za superstar tehdejší Prahy, právě vystupoval na kazatelnu.

Nevíme, o čem přesně Želivský onoho osudného dne kázal. Jisté však je, ostatně o tom hovoří i dobové prameny, že jeho kázání bylo velmi emotivní, podmanivé, plamenné a vyzývající k akci. Podobné kázání přednesl již předtím, tentokrát však nešlo o pouhou ohnivou řeč kněze ke svým věřícím. Tentokrát šlo o proslov vojevůdce před bitvou, který měl „vojákům“ dodat sílu a odhodlání bojovat za pravdu boží. Neznáme přesná slova, která vyslal k uším pražských husitů z Nového města pražského. I když se nám dochovala Želivského příprava, kterou si zapsal, vše nasvědčuje tomu, že jeho vyřčená slova byla mnohem výbušnější.

Je možné, že výchozím tématem kázání byla výzva „Střezte se falešných proroků“, avšak skvělý řečník, jakým Želivský byl, dokázal obratně využívat nálady obecenstva a reagovat na jejich zájem. Výsledkem tak bylo kázání, které zafungovalo ve prospěch husitské věci naprosto dokonale.

Kázání skončilo. Namotivovaný dav husitů se shromáždil kolem kazatele, který umístil na dlouhou tyč tělo Páně, tedy chléb. Vztyčil ji nad hlavy přítomných a v čele procesí vykročil do ulic Nového Města, směrem ke kostelu sv. Štěpána Na Rybníčku v horní části Nového Města. V tomto kostele se ještě nedávno sloužily husitské mše, avšak po únorovém nařízení Václava IV. se kostel vrátil do rukou katolíků. Byla neděle a u sv. Štěpána probíhala právě bohoslužba, z obavy před husity za zamčenými dveřmi. Pro početný rozvášněný zástup husitů však nebyl problém do kostela proniknout a přítomné rozprášit. Chrámová výzdoba byla poničena stejně jako obrazy svatých. Snadné vítězství dodalo Želivského následovníkům ještě větší odvahy. Svým způsobem jí bylo zapotřebí, neboť si všichni přítomní museli velmi dobře uvědomovat, že touto akcí, procesím počínaje, porušují zákaz samotného krále.

V dobytém kostele začal Želivský sloužit bohoslužbu s eucharistií za první vítězství a podávat přítomným tělo i krev Páně. Přijímání podobojí mělo svůj hluboký význam. Nejen, že očišťovalo od případného hříchu, kterého by se mohli spiklenci dopustit, ale také dodávalo odvahu pro nadcházející chvíle. Přibližně kolem půl desáté dopoledne husité opustili sv. Štěpána a vydali se Ječnou nebo Žitnou ulicí na Karlovo náměstí, tehdy nesoucí jméno Dobytčí trh. Domníval-li se snad někdo, že husitské procesí mine Novoměstskou radnici bez povšimnutí, krutě se mýlil.

„Když se pak z toho procesí od sv. Štěpána vraceli, zastavili se u radnice a žádali purkmistra a konšely, aby byli propuštěni všichni vězňové, kteří byli zatčeni za to, že přijímají tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí způsobou,“ říkají Staré letopisy české. Ona zastávka u radnice Nového Města, která byla právě nedávno okázale přestavěna, však nebyla čistě náhodná, ani spontánní. Právě naopak. Novoměstská radnice byla cílem pečlivě připravené akce, která měla jediný cíl. Zvrátit poměr sil na Novém Městě pražském ve prospěch husitů.

Na radnici byl přítomen purkmistr Jan Podvinský, spolu s ním ale pouze tři konšelé. Ostatní, zřejmě varovaní svými husitskými sousedy, se i přes výzvu purkmistra na radnici nedostavili. Věděli proč. O tom, co se chystá věděl i sám purkmistr, kterému jeho informátoři přinesli zprávu o chystané akci vedené Želivským. Na radnici však byli přítomni další lidé, kteří patřili mezi obecní starší či zastávali na radnici jiné úřady. Ti všichni z oken sledovali blížící se zástup husitů. Netrvalo dlouho a mezi zástupci městské samosprávy a husity vypukla slovní přestřelka. Želivský trval na propuštění zadržovaných souvěrců, zatímco katoličtí radní takový scénář odmítali. Opakovaně.

Obléhatelé, rozvzteklení razantním zamítnutím svých požadavků, tak přešli od obléhání k dobývání. Tehdy se poprvé dostal ke slovu jeden z členů průvodu, který dosud zůstával ve skrytu. „Při tom shazování konšelů a neslýchaném vraždění chudinou toho města byl také Jan Žižka, jeden z nejvýznamnějších členů družiny krále Václava,“ píše se ve Starých letopisech. Žižkova přítomnost, stejně jako přítomnost ozbrojenců v Želivského procesí, jasně dosvědčuje, že útok na Novoměstskou radnici byl předem plánován a počítal i s násilnou ozbrojenou akcí. Pokud konšelé a spol doufali, že se v neděli husité neodváží krveprolití, byli na omylu.

Jan Žižka byl zkušený válečník, bylo tedy přirozené, že se ujal velení útoku na radnici Nového Města. Nelze dokonce vyloučit, že právě z tohoto důvodu byl na místě přítomen. O tom, že Žižka vedl útok na radnici, hovoří nejen husitský kronikář Vavřinec z Březové, ale také Bartošek z Drahenic a další dva autoři tzv. starých letopisů. Žižka jako velitel neměl s protivníkem slitování. Muži, kteří dosud schovávali zbraně pod plášti a zabalené, nyní naplno odkryli povahu celého plánu. Rozlícení husité se novou radnicí, stojící zatím bez věže, prohnali jako smršť. Kdo jim padl do rukou, nevyvázl živý. Jak opět uvádějí Staré letopisy, „… ty všechny a ještě několik dalších ukrutně, hanebně a bez milosti povraždili, protože je házeli z oken dolů na oštěpy, sudlice, meče a kordy; a který při tom nevypustil duši, toho hned na místě dorazili.“

Krvavému masakru padlo za oběť patrně třináct pražských měšťanů, údaje o počtu ubitých se rozcházejí. Povraždění novoměstských konšelů pod taktovkou Jana Želivského mu u jeho souvěrců vysloužilo pověst „krvavého kněze“, který se nezastaví před ničím. Želivského vnímání katolíky bylo ještě tvrdší. Svědectví katolického anonyma je příznačné: “ … kněz Belial, ubohý odpadlík, vzteklý pes a hltavý vlk skrývající se v ovčím rouše. (Židé) kdysi kladli olivové ratolesti na cestu Páně, když měl ve svém smrtelném těle trpěti. Nešlechetný kněz nekladl na cestu ani šaty, ani květiny, nýbrž mrtvoly zabitých.“

Bývalo zvykem, že po takovém aktu by byly mrtvoly obrány o vše cenné, avšak tentokrát ne. Husitští rebelové „v tu chvíli nebrali jim toho, což sú na sobě měli, ale čepice čisté a opásání stříbrné každého z nich na něm položili“. Jde o další doklad toho, že útok byl dobře připravený a hlavně zvládnutý, protože si nikdo nedovolil na mrtvých kořistit. Pokud by se taková věc stala, mohlo by to celý podnik poskvrnit. Sám Želivský věc patrně chápal tak, že šlo o spravedlivý boj v odplatu za křivdy způsobené na pravých křesťanech, vyznávajících pravdu boží. Samotná msta, vykonaná na nedobrých konšelech, kteří opovrhovali božím zákonem i „obecným dobrým“, nebyl Želivským chápán jako hřích, pouze jako zasloužený trest.

Teprve ve chvíli, kdy už bylo po všem, na místo činu dorazil královský podkomoří Jan Bechyně, doprovázený prý třemi stovkami jezdců. Víme, že o Želivského akci se vědělo předem. Pokud by podkomoří Bechyně skutečně disponoval třemi stovkami jezdců a chtěl masakru předejít, nebyl by to pro něj žádný problém. Jenomže to se nestalo. Bechyně byl sám husita, navíc staroměstský měšťan a jistě nebylo v jeho zájmu proti husitské demonstraci zasahovat. V poklidu se dostavil na místo až když bylo po všem. Mohl se vymluvit na to, že ze Starého Města je to daleko, a tak i když se snažil, zasáhnout nestihl. Proto pouze zjistil pravý stav věci. Zjistil, že už se stejně nedá nic dělat, proto zavelel, obrátil koně a zase odjel.

Bechyně jistě poznal klíčové aktéry události, což mohlo být rovněž jedním z důvodů, proč nijak nezasáhl. A nezasáhl ani proti následným nepokojům a rabování. Proč? Protože to nebylo jednoduše zapotřebí. Ačkoliv bylo běžným jevem, že se zdivočelá chudina pokoušela přiživit na násilných politických či náboženských akcích, během první pražské defenestrace se nic takového nestalo. Zásluhu za to můžeme patrně opět připsat Želivskému a snad i Žižkovi, kteří celou logistiku převratu skvěle zvládli a zabezpečili. Vůdce Žižka při tom mohl počítat s pomocí svých kolegů z královy ochranky, některých královských dvořanů i vyšehradských manů, kteří se akce rovnež účastnili. Tuto skutečnost dokládá soudobý autor z katolického prostředí, který v pojednání O vzniku táborů a o smrti krále Václava IV. napsal „že větší část dvořanů krále a královny byla účastna prokletého zabíjení ať již radou, nebo skutkem…“

Vzbouřenci sice obsadili radnici, ale bylo ještě zapotřebí učinit jednu nezbytnou věc. Celý převrat legitimizovat a odvrátit hrozbu toho, že by zabití čtyř konšelů a několika dalších městských úředníků bylo vykládáno jako vzpoura proti zákonu i králi. To byl případ mnoha dvořanů včetně Jana Žižky. Nabízely se však i další přečiny; vražda, uzurpace moci, veřejné násilí či porušení přísahy, což všechno byly hrdelní zločiny. Z toho důvodu plán počítal s tím, že celá akce musí být od počátku prezentována jako vůle většiny měšťanů Nového Města pražského. Proto byli ihned po dokončení akce svoláni, pod pohrůžkou smrti a vyhnání z města, všichni majitelé i nájemníci domů k Novoměstské radnici.

Široké plénum obyvatel poté zvolilo čtyři hejtmany, kterým byla předána městská pečeť i pravomoc ke správě Nového Města až do doby, než budou jmenováni noví konšelé. Tím byla zajištěna částečná legitimita násilného převratu, stejně jako zajištění veřejného pořádku. Neobešlo se to však bez toho, aby radnice nebyla obsazena ozbrojenci, kteří ji hlídali čtyřiadvacet hodin denně. Jenomže bezpečnostní opatření se ukázalo jako zbytečné. Po takové události se většina pražských katolíků uklidila do bezpečí a spěšně proudila ven z městských bran. Mezi prvními byli pochopitelně členové městské rady, kteří unikli vraždění. To byl případ např. Jana Zuvače a Petra Šilhana.

Před řádícími husity z Prahy uprchlo mnoho katolíků. Byl mezi nimi také bývalý novoměstský konšel a královský písař Mikuláš Navara, který nalezl útočiště v Českém Brodě. Janu Želivskému, který měl na jeho smrti eminentní zájem, však neunikl. Roku 1421 vytáhla pražská husitská armáda do pole a 17. dubna téhož roku oblehla a dobyla i Český Brod. Želivský, který vojskům velel prostřednictvím hejtmanů, nechal Navaru zajmout a popravit. Zvolil k tomu velmi trýznivý způsob – upálení v sudu.

Další literatura:

Čornej, Petr: První pražská defenestrace, Praha 2010.

Čornej, Petr: Světla a stíny husitství, Praha 2011.

Šmahel, František: Husitská revoluce 1 - Doba vymknutá z kloubů, Praha 1996.