Článek
Novoměstská rada padla a s ní i král. Tedy ne doslova, zatím, ale jeho autorita určitě. Alespoň v mysli krále Václava samotného. Pohled z druhé strany tak zásadní a osudový nebyl. Kněz Jan Želivský a jeho následovníci rozhodně neměli v úmyslu rozpoutat revoluci. Jejich obzor byl zatím stále omezen na jejich obec, tedy Nové Město pražské, kde žili. A o to jim také šlo. Dostat novoměstské záležitosti pod kontrolu husitů, což jim mělo zajistit dostatečnou svobodu pro jejich vyznání. Po vzoru rok starých událostí ve slezské Vratislavi dělali vše proto, aby se situace rychle uklidnila a v to samé doufali i ze strany krále. Sám král ale tentokrát situaci nezvládl.
Cesta ke smíru
Dobové prameny nás dostatečně informují o tom, že Václav IV. opakovaně propadal záchvatům nezvladatelné zuřivosti. A jeho reakce poté, co se dozvěděl o pražské defenestraci, nebyla výjimkou. V době, kdy k převratu na Novém Městě došlo, pobýval král velmi pravděpodobně na svém venkovském sídle, Novém hradu u Kunratic. Podle zpráv kronikáře Vavřince z Březové Václav husitům přísahal pomstu, sliboval, že je do jednoho vyhladí. Zejména pak kněží, což bylo namířeno především na Jana Želivského, vůdce vzpoury. Václavovo rozhořčení bylo pochopitelné. Po všem, co prožil, co zakusil od šlechty i svých příbuzných a po nedávném setkání s husity, kteří na něj se svými požadavky vyrukovali v Praze u sv. Apolináře, tu byla skutečná ozbrojená revolta. Útok na Novoměstskou radnici a pobití králem jmenovaných konšelů byla jasným výrazem vzpoury proti samotnému panovníkovi.
Králův vztek se brzy obrátil do apatické melancholie. Ani jeho okolí mu de facto nenabízelo jinou možnost. Mnozí jeho nejbližší dvořané, milci a úředníci patřili k husitům a skrytě se na převratu podíleli. Ve stejném duchu nyní velmi intenzivně na krále působili a nabádali ho ke smíru s husitskou stranou. Na takovém scénáři už byli domluveni předem s radními Starého Města pražského. Vratislavský scénář, v nějž všichni doufali, se začal naplňovat. Zlomený král, který zápasil o poslední zbytky své autority, brzy přistoupil na smírné řešení. Souhlasil, že pokud se mu zástupci Nového Města pokoří a omluví se, potvrdí novou městskou radu, tedy tu, kterou si měšťané sami zvolí. Věc, která byla znamenala převratnou změnu. Ke oficiálnímu uznání nových radních Nového Města došlo na Novém hradě už 2. srpna 1419, pouhé tři dny po defenestraci.
Konec krále Václava
Neblahá událost měla patrně dopad i na královo už tak podlomené zdraví. Svou roli však patrně sehrála i přemíra alkoholu, v němž Václav hledal útěk od reality. Ani to už zřejmě nezabíralo. Někdy v průběhu 7. či 8. srpna začal uvadající král pociťovat bolest v levé paži. To mu rozhodně nepřidalo na náladě a dobré zprávy nepřicházely ani z jiných částí království. Právě naopak. Rychle se šířící zpráva o úspěšném novoměstském převratu povzbudila husity v Klatovech, v Plzni, v Žatci i v Lounech k útokům na bohaté kláštery neoblíbených žebravých řádů.
Králův zdravotní i psychický stav se i nadále zhoršoval. Jen krátká úleva, která se dostavila 15. srpna, mu umožnila svatou zpověď, avšak přijmout tělo Páně již nemohl. Postihlo ho prudké zvracení. Den poté, po zdánlivé úlevě a zlepšení stavu, přišel poslední velký záchvat. Král Václav IV. zemřel 16. srpna 1419 ve věku 58 let.
Začátek nového věku
Se smrtí krále Václava skončila jedna éra. To husitům vlilo krev do žil a naději do srdce. Do jisté míry to byla právě panovníkova smrt, která naplno spustila husitskou revoluci. Prvními, kteří svými činy dali jasně najevo nadšení ze smrti pronásledovatele pravých křesťanů, tedy husitů, byli samozřejmě pražané. O králově smrti sepražané dozvěděli ještě ten den večer. V ulicích začaly bujaré oslavy v předzvěsti příchodu nového věku, slibujícího druhý příchod Krista a království nebeské. Mocný výbuch emocí zachvátil Staré, Nové i Menší město pražské.
Houfy pražských husitů se vyhrnuly do ulic a se zbraněmi v rukou se vrhly na katolické fary a kostely, odkud vyhnaly nepřátelské kněze a zahájily očistu církve. Po stovkách a tisících byly ničeny obrazy i sochy svatých, rozbíjeny vzácné relikviáře i varhany, páleny knihy a potrhána drahocenná liturgická roucha kněžích. Řádění husitských obrazoborců prozatím unikl pouze Vyšehrad a Pražský hrad. Patřičné „očistě“ neunikly ani některé kláštery, velmi barvité svědectví se dochovalo o husitském vpádu do kartuziánského kláštera Zahrada Panny Marie, ležící za hradbami města v oblasti dnešního Smíchova. Útok se odehrál odpoledne 17. srpna, pod taktovkou pražských konšelů, kteří patrně využili svého vlivu a rozvášněný dav nasměrovali mimo Prahu. Klášter byl zcela zdemolován, velmi důkladně byly vypleněny klášterní sklepy s vínem, pod jehož vlivem husité řádili ještě víc. Zdejší mniši byli odvlečeni na Staroměstskou radnici, aby zde s radními vedli učenou rozpravu o přijímání podobojí. Mezitím klášter lehl popelem.
Mnohem připravenější byla akce proti pražským nevěstincům. Husité z Nového Města se vrhli na podniky v tzv. Krakově (dnešní Krakovská ul.) a staroměstští se vypravili ztrestat nevěstince na břehu Vltavy u kostela sv. Kříže. Bez ohledu na věroučné rozdíly všechny husity spojoval odpor ke smilstvu, což zdůrazňoval i Jan Želivský.
Potíže s pohřbem
Ve chvíli, kdy se celá Praha zmítala v husitském očistci a stranou nezůstávala ani města v krajích, byle prakticky nemyslitelné uspořádat slavnostní a důstojný pohřeb mrtvého krále Václava. Jeho tělo tak tajně putovalo z Nového hradu u Kunratic na Zbraslav a odtud 20. srpna na malé loďce k břehu Menšího Města pražského. Uprostřed noci se panovníkovi ostatky konečně objevily ve Svatovítské katedrále. Zde byl zatím v bezpečí, což uvítala zejména vdova Žofie, která se obávala zhanobení Václavova těla. Jenomže ani to nebyla konečná. Přišel 1. říjen a s ním další nebezpečí. Tehdy se vracely zástupy pražských husitů, posílené o venkovany, z poutě za hranicemi města. Husité si vymínili vstup na Vyšehrad. Královna Žofie se obávala nejhoršího, a tak hned následujícího dne nechala manželovo tělo přepravit v cínové rakvi do zbraslavského kláštera Aula Regia.
Ani na Zbraslavi však nebylo královo tělo v bezpečí. To se ukázalo o necelý rok později, 10. srpna 1420, kdy klášter přepadli pražští a táborští husité, vedení fanatickým plzeňským kazatelem Václavem Korandou. Kališníci rozbili náhrobek králova hrobu, jeho tělo vytáhli a „tropili s ním žerty ohavné“. Vypleněný cisterciácký klášter poté zapálili. Neznámý zbraslavský rybář však Václavovy ostatky zachránil, tajně pohřbil a až roku 1424 je předal husitským šlechticům, kteří Václava nechali spočinout u sv. Víta na Pražském hradě 25. července 1424.
Zikmundův nárok
Král byl mrtev, avšak stát nemohl zůstat bez řízení. Zvyklost byla taková, že dokud trůn neobsadil nový panovník, zůstávali ve svém úřadě všichni královští zemští úředníci. A pak tu také byla královna – vdova Žofie. Vznikla prozatímní vláda, jíž formálně předsedala královna, avšak fakticky ji řídil nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka. Právoplatný dědic trůnu, mladší Václavův bratr Zikmund, tento orgán potvrdil. Bez ohledu na to však husitští šlechtici sestavili seznam požadavků, které měl Zikmund splnit, pokud se chtěl vskutku stát českým králem. Požadavky byly z pohledu Čechů logické a očekávatelné; svoboda vyznání, přijímání podobojí, zákaz hanobení památky univerzitních mistrů Jana Husa a Jeronýma Pražského, zbavení církve světské moci a požadavek na upřednostňování etnických Čechů v městských i zemských úřadech.
Splnění těchto požadavků bylo pro Zikmunda poněkud obtížné. Nejen, že se s nimi neslučoval, ale byly i v rozporu s tím, co již dříve rezolutně zamítl Kostnický koncil i papež. Diplomat Zikmund však nemohl požadavky jednoznačně odmítnout. Zatím hrál o čas a projednání požadavků odkládal na dobu, kdy bude v Čechách.
Rozdělená Praha
Na základě starší úmluvy mezi pražskými radikály a husity z venkova se mělo v listopadu 1419 v Praze odehrát všehusitské setkání. Mimopražští husité se k této události upínali, neboť v Praze viděli vyvolené město, kde začne nový lepší věk, řídící se zákonem Božím. Jejich optimismus však nesdíleli členové prozatímní vlády, kteří si plně uvědomovali riziko toho, že pokud by radikálové získali Prahu, mohlo by to vážně ohrozit vyjednávání se Zikmundem. Proto páni najali žoldnéře z Čech, Slezska i Lužice, aby jimi obsadili Pražský hrad, Malou Stranu a Strahovský klášter. Radikálům z Nového města, patrně za Žižkova přispění, se však podařilo získat Vyšehrad, kudy pak pustili venkovskou chudinu do města. Situace v Praze se tak začala polarizovat. Na jedné straně radikálové a Nové město, na straně druhé husitské panstvo a katoličtí šlechtici, kteří se ujali obrany města. Úzká součinnost husitského „premiéra“ Čeňka z Vartenberka s katolickými pány nazlobila husity ze Starého Města, kteří společně s Novoměšťany a lůzou zaútočili na Menší Město. V jejich čele stanul Mikuláš z Husi.
Umírněná strana nakonec nabyla vrchu a přiměla radikály k příměří. Královna slíbila respektovat kalich, pražští husité se zavázali nebořit kostely a kláštery a neničit jejich výzdobu. A co víc, Vyšehrad se vrátil zpět do rukou vládní strany. Venkovští radikálové Prahu opustili a s nimi odešel i Mikuláš z Husi a Jan Žižka, jenž se s vydáním Vyšehradu nesmířil. V Praze nastal klid. Byl to ale jen zdánlivý klid před bouří. Hrdí čeští páni, ani „Bohem povolaný“ král Zikmund nebyli předurčeni k dohodě. A tak se stalo, že o pár měsíců později, v březnu 1420 vyhlásil Zikmund proti Čechám křížovou výpravu, která měla vyvrátit kacíře a dopomoci mu na český trůn.
Další literatura:
Čornej, Petr: První pražská defenestrace, Praha 2010.
Čornej, Petr: Světla a stíny husitství, Praha 2011.
Šmahel, František: Husitská revoluce 1 - Doba vymknutá z kloubů, Praha 1996.
