Článek
Bojiště kdesi v srdci Germanie, na straně jedné hordy divokých barbarů, na straně druhé v šicích zorganizované římské vojsko pod vedením generála Maxima Decima Meridia. Ocitáme se v závěrečné fázi markomanských válek na konci 2. století (probíhaly v letech 166 – 180). Ačkoliv boje s Germány jsou pouze prologem k příběhu, který se převážně odehrává v srdci císařského Říma, v prachu arény monumentálního fláviovského amfiteátru známějšího jako Colosseum, z pohledu vojenského jde o jednu z klíčových scén filmu. Bez ohledu na velkolepost bitevní scény je boj mezi Římany a Germány obrazem nanejvýš ilustrativním.
Neznámí barbaři
Odkud začít? Tak třeba germánští bojovníci. Jen těžko bychom poznali, že jde právě o Germány. Daleko spíš jde o anonymní barbary, jejichž oděv připomíná dobu kamennou než oděv a výstroj germánských válečníků 2. století. Všehochuť představuje i výzbroj Germánů; štíty všech druhů včetně piktských, keltské válečné trubky carnyxy, příliš vysoký počet mečů a o to méně seker, nejtypičtější germánské zbraně, jen sporadicky se vyskytující typické germánské účesy. Germánské přilby, pokud se objevují, v mnoha případech patří do žánru fantasy. Podobně se filmaři „vyřádili“ i v řadách Římanů.
Germánský válečník v hollywoodském podání.
Tak trochu jiný boj
Efektní nasazení katapultů a balist v otevřené bitvě a navíc v lese je víceméně opět uměleckou licencí. Těžkou válečnou techniku používali Římané především při obléhání a rozhodně ne v lese. Ostatně i samotné místo bitvy, lesní mýtina, příliš neodpovídá římské válečné praxi. Skutečnosti do jisté míry neodpovídá ani výstroj legionářů, kteří na sobě mají zbroj označovanou jako lorica segmentata. Tento typ zbroje dokládají i ikonografické prameny, např. Traianův sloup nebo sloup Marca Aurelia. Jenomže na konci markomanských válek se již v nemalé míře objevovala také lorica squamata, tedy zbroj nikoliv lamelová, ale šupinová. Tuto nosili především centurioni, signifeři a také jízda či pomocné sbory. Mezi Římany generála Maxima však po ní není ani stopy. Anachronismem je rovněž typ galské přilby, kterou legionáři 2. století mají, neboť tento typ patří do doby o sto let starší.
Pozornosti hollywoodských tvůrců také unikla skutečnost, že římská jízda 2. století rozhodně nepoužívala třmeny, které se na bitevních polích objevily až mnohem později, ve 4. století společně s Góty a dalšími germánskými národy. Věrným průvodcem generála Maxima je pes, jen škoda, že je to Saarloosův vlčák, plemeno vyšlechtěné ve 20. století. Mnohem víc by římskému generálovi slušel např. rotvajler, jehož využívání v římském vojsku je prokázáno.
Závěrečná bitva markomanských válek v úvodní scéně filmu Gladiátor.
Aréna plná fantazie
Dějství druhé, římská aréna. Pokud si myslíte, že na gladiátorských zápasech na filmovém plátně není co zkazit, nemáte pravdu. Po technické stránce jsou boje v aréně samozřejmě vypilované, mají potřebnou syrovost a dynamiku. Ovšem z hlediska historické věrnosti a vůbec v aréně možného, film značně pokulhává. Jediný záchvěv skutečných gladiátorských klání představuje první vstup nováčků do arény. Právě zde, pod africkým sluncem, se zapuzený generál Maximus a jeho druhové ve zbrani setkávají s bojovníky jako byl retiarius, bojující s trojzubcem a sítí nebo myrmillo, „rybí muž“ s širokou přilbou, ozdobenou rybí ploutví a vyzbrojený krátkým mečem a velkým štítem. Prvním Maximovým bojem v aréně však veškeré pokusy o autentičnost končí.
Všechny ostatní střety, zejména pak ty, odehrávající se v srdci Říma, mají pramálo společného s realitou a mnohem víc by se hodily třeba do Letopisů Narnie. Chvála samozřejmě patří choreografii bitevních scén i výpravě. Ovšem pokud jde o zobrazení gladiátorů, stejně jako průběhu klání, nemůže být o historické věrnosti řeč. Fantasy přilby a masky, zbraně zcela nahodilé, nikde ani stopy po skutečných gladiátorech. Přitom gladiátorské zápasy měly svá pevná pravidla. Určité typy gladiátorů bojovaly proti sobě, měly jasně danou výzbroj i vzhled. To vše samozřejmě pro efekt a pobavení publika.
Gladiátoři na mozaice z římského města Leptis Magna v dnešní Libyi.
Amazonky v hlavní roli
Alespoň stručný rozbor si také zaslouží Maximovo první velké nasazení v aréně, jakási mini rekonstrukce bitvy u Zamy, kde legie Scipia Africana definitivně porazily vojsko vojevůdce Hannibala. Velký okamžik římských dějin se v aréně pod rukama filmařů proměnil v neidentifikovatelný střet dvou skupin z říše fantasy, což trefně dokresluje Maximova přilba. Zcela nelogicky jsou římské legie představeny v podobě posádek kosatých válečných vozů, osazených černými Amazonkami, střílejícími jeden šíp za druhým po skupině Punů, gladiátorů vedených generálem Maximem. Ačkoliv mají představovat barbary, podobají se mnohem více Římanům. Jsou vyzbrojeni kopími, krátkými meči a legionářskými štíty, bojují jako pěchota.
Naopak „Římané“ Scipia Africana jezdí na válečných vozech, oblečeni ve zlatém brnění, dokonce se mihne i levhartí kůže a používají luky a oštěpy. Pro film velmi efektní scéna, ve skutečnosti ale zcela vyloučená. Římské vojsko vozy nikdy nepoužívalo, natož pak vybavené kosami jako Britanové. Scénář bitvy u Zamy, která rozhodla druhou punskou válku, byl zcela jiný a Římané na své vítězství byli patřičně pyšní. S tím si ale scénář filmový hlavu příliš nelámal.
Gladiátor Maximus v podání Russella Crowea v gladiátorské fantasy přilbě.
Císař, nebo gladiátor?
Hlavní zápornou postavou filmu je císař Commodus. Byl nástupcem svého otce Marca Aurelia, neexistuje ale náznak toho, že by stál za smrtí svého otce. Dobová šuškanda si však povídala o tom, že je levobočkem jednoho gladiátora. Commodus, fascinovaný gladiátorskými kláními, vystupoval v aréně zcela běžně pod jménem Herkules Lovec. Vše bylo samozřejmě ošetřeno tak, aby se císaři nic nestalo. Divoká zvířata střílel z ochozu, najednou prý postřílel sto medvědů.
Římská busta císaře Commoda jako gladiátora Herkula ve sbírkách Kapitolských muzeí.
Soupeře si Commodus vybíral sám, převážně nezkušené nováčky nebo lidi z obecenstva. A co víc, jeho soupeři často bývali vybaveni pouze dřevěnými meči. K dokreslení císařovy osobnosti postačí jeden příběh. Z publika nechal shromáždit všechny, kteří neměli levou nohu. Těm pak nechal místo ní navléci „hadí ocas“, vyzbrojil je houbami a poté je v roli Herkula ubíjel dřevěným kyjem. Pokud některý z gladiátorů vynikl, žárlivý císař ho nechal odstranit.
Další literatura:
Baker, Alan: Gladiátor, Praha 2002.
Dunkle, Roger: Gladiátoři, Praha 2011.
