Článek
Souvislosti mezi olympijskými hrami, Německem a klasickou kulturou sahají mnohem hlouběji do minulosti než do roku 1936. Důraz, který Němci kladli na tělesnou zdatnost, má své kořeny již v 19. století, kdy byla nejprve pruskou armádou a následně i pruským parlamentem založena tradice tělesné výchovy jako prostředku k vytvoření silného národa. To úzce korespondovalo s mocenskými ambicemi Pruska a jeho militarismem, pro něž bylo důležité mít dobře trénované a zdatné muže, připravené na konflikt s nepřítelem. Sport v tomto pojetí tak nebyl provozován pro zdraví a odpočinek jako např. ve Velké Británii, ale jako vojenská průprava.
Němečtí amatérští gymnasté byli organizováni ve spolcích s kvazi vojenskou hierarchií s vidinou jasného poslání. Na druhou stranu však v německých zemích existovalo silné intelektuální podhoubí, hlásící se k antické kultuře a podporující myšlenku obnovení olympijských her. Když vskutku došlo k obnovení tradice olympijských klání, bylo pro Němce otázkou cti účastnit se každých her od roku 1896. Ze stejného důvodu na sebe německá vláda vzala náklady a odpovědnost za přípravu atletů ve chvíli, kdy olympijský výbor přiřkl Berlínu pořádání her roku 1916.
Oficiální plakát XI. letních olympijských her v Berlíně roku 1936.
Obnovená šance
Pořádání olympijských her roku 1916 zmařila I. světová válka, což se Němců hluboce dotklo. Druhá šance přišla roku 1931, kdy byl při konečném výběru pro pořádání XI. letních olympijských her upřednostněn Berlín před Barcelonou. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že o dva roky později převezme moc v Německu Adolf Hitler se svou NSDAP, a tedy bude zodpovídat i za přípravu her. Dříve však, než se tak stalo, utvářeli podobu berlínských her dva významní pánové; dr. Theodor Lewald, prezident Německé sportovní federace a národního Olympijské výboru a dr. Carl Diem, ředitel německé Akademie tělesné výchovy.
Oba se jako pozorovatelé zúčastnili olympiády roku 1932 v Los Angeles, která byla pro německé sportovce poněkud depresivní, neboť propadli v mnoha disciplínách. Právě z LA si oba pánové přivezli náčrt vlastního projektu příštích her. Nutno ale zdůraznit, že mnohem více toho organizátoři vymysleli sami.
Berlínský olympijský stadion.
Olympijská propaganda
Aby byl mezi občany povzbuzen pocit sounáležitosti s olympiádou, připravil dr. Diem roku 1935 putovní výstavu, prezentující olympijské artefakty, původ a důležitost her, tj. fotografie antické Olympie, repliky klasických řeckých soch, modely olympijských sportovišť, portréty nejlepších německých atletů atd. Zároveň byl vypraven i olympijský karavan, jakási menší mobilní verze výstavy, která sloužila nejen propagaci her, ale především se soustředila na německou tělesnou kulturu, Třetí říši a jejího Vůdce. Od roku 1933 byl vydáván olympijský bulletin, který o dva roky později vycházel ve čtrnácti jazycích.
Berlínská olympiáda, sloužící nacistům jako neocenitelný nástroj propagandy, paradoxně dala vzniknout řadě olympijských symbolů, z nichž některé jsou s olympijskými hrami dodnes neodmyslitelně spjaty. Tvůrci symbolů hledali inspiraci především v odkazu antického Řecka, jež bylo kolébkou her.
Běžecký závod na řecké černofigurové váze z 6. století př. Kr.
Symboly a odkaz antiky
Prvním symbolem, který se zrodil v mysli dr. Lewalda ještě před rokem 1933 byl olympijský zvon, který měl být symbolem XI. letní olympiády. Povrch zvonu nesl Coubertinův olympijský symbol pěti propojených kruhů a olympijské heslo Citius, Altius, Fortius (Rychleji, Výše, Silněji). Německo reprezentoval nápis Berlin 1936 a citát ze Schillera „Ich rufe die Jugend der Welt“ (Svolávám mládí světa), což mělo být poselství zvonu. Tento zvon byl umístěn na 70 metrů vysokou věž, nejvyšší bod nového olympijského stadionu. Později byl však zvon jako symbol v očích světa zdiskreditován, neboť se v reklamní olympijské kampani příliš často objevoval na letácích a plakátech spolu s Hitlerem, čímž jeho poselství vyznělo naprosto opačně.
Olympijský zvon, symbol berlínské olympiády 1936.
Odlišný osud potkal jiný z nových olympijských symbolů, který byl přímo spojen s antickým olympijským dědictvím. Šlo o olympijskou pochodeň, ideu dr. Diema, přinášející posvátný oheň z řecké Olympie. V antice neexistovalo nic jako štafeta s hořící pochodní, ale doložen je závod jednotlivců s pochodní zvaný Lampadedromia. Avšak olympijský oheň, v návaznosti na mýtus o Prométheovi symbolizující život, rozum, svobodu a vynalézavost, byl spolehlivě znám z ikonografických i písemných pramenů. Součástí moderní olympijské tradice se stal roku 1928 v Amsterdamu, dr. Diem ale celý rituál povýšil na novou úroveň. Olympijský oheň byl obřadně zapálen s pomocí slunečních paprsků v řecké Olympii, odkud se prostřednictvím 3 422 běžců s pochodní (odpovídá počtu kilometrů do Berlína) dostal až na olympijský stadion.
Německý běžec Fritz Schilgen s olympijskou pochodní v Berlíně roku 1936.
U slavnostního okamžiku nechyběla režisérka Leni Riefenstahl, pro jejíž film Olympia byl zahajovací rituál velmi důležitý. Vrcholem štafety byla berlínská Via Triumphalis, inspirovaná stejnojmennou cestou v antickém Římě, která končila v den zahájení XI. letní olympiády na novém olympijském stadionu. Posledním běžcem byl pečlivě vybraný představitel árijské rasy, vysoký a štíhlý s blond vlasy s dokonalými nordickými rysy. Vytvořením perfektní syntézy klasického řeckého dědictví s nacistickými ideály se očekávání propagandistů bezezbytku naplnilo.
Musíme být šarmantnější než Francouzi, bezstarostnější než Vídeňané, veselejší než Římané, kosmopolitnější než Londýn a praktičtější než New York.
Absolutní úspěch
Uvedení olympijské pochodně, nesoucí posvátný oheň z Olympie, je patrně nejviditelnějším prvkem moderních her, které vznikly v souvislosti s hrami v Berlíně. Organizátoři, zejména pak dr. Diem, přišli s mnoha technickými inovacemi, které z berlínské olympiádu učinily první vskutku moderní olympiádu; nové medaile, poštovní známky, slevy v dopravě pro návštěvníky, silné reproduktory bez vnitřní ozvěny, speciální kamery pro přesnější vyhodnocení výsledků, první živý televizní přenos her, nová komfortní olympijská vesnice pro všechny atlety. Prominentní nacistický deník Der Angiff zveřejnil výmluvnou instrukci, jak se během her chovat: „Musíme být šarmantnější než Francouzi, bezstarostnější než Vídeňané, veselejší než Římané, kosmopolitnější než Londýn a praktičtější než New York.“
Pečlivá příprava i hry samotné se Německu vyplatily. Berlínská olympiáda posílila Hitlerovu popularitu v Německu i u Němců za hranicemi a významně napomohla posílit mezi Němci pocit jednoty a uspokojení, že nové Německo je ideální zemí pro život. Vnitřní konsolidaci nacistického Německa měly brzy pocítit Rakousko a Československo. Úspěch slavila nejen propaganda, ale i němečtí sportovci, kteří dosáhli bezkonkurenčně nejlepších výsledků ze všech 49 účastnících se národů. V pětadvaceti sportovních disciplínách vybojovali celkem 89 medailí, z toho 33 zlatých, 26 stříbrných a 30 bronzových. Druhý nejpočetnější a nejúspěšnější olympijský tým měly USA s 56 medailemi z toho čtyřiadvaceti zlatými.
Za zmínku jistě stojí, že Československo získalo 12. pozici s 8 medailemi, z toho 3 zlatými.
Další literatura a zdroje:
Kanin, David B.: A Political History of the Olympic Games, Boulder 1981.
Mandell, Richard D.: The Nazi Olympics, New York 1971.
