Karel Veliký: Otec dnešní Evropy a nejmocnější vládce středověku

Karlovi Velikému v žilách kolovala bojovná krev předků. Jeho dědečkem byl Karel Martell (Kladivo), zakladatel karolinské dynastie, obávaný válečník a mocný majordomus, který významně rozšířil panství Franků na úkor sousedních království i Arabů na jihu Francie. Otcem Karla Velikého pak byl první král nové dynastie Karlovců Pipin III. Krátký. Byl to on, kdo sesadil posledního merovejského krále, aby se sám nechal provolat králem Franků a to s posvěcením papeže, v jehož zájmu porazil severoitalské Langobardy. Pipin Krátký měl dva syny, staršího Karla a mladšího Karlomana, mezi něž před svou smrtí rozdělil francké državy. Zatímco Karlovi připadlo původní francké území, tedy Austrasia a umenšená dolní Neustrie, jeho bratru Karlomanovi byla svěřena teritoria, která získal Karel Martell a Pipin – Alamanie, Burgundsko, Provence a Septimánie. Pokud jde o Aquitánii, tu měli bratři zřejmě spravovat společně. Od roku 768 tak bratři vládli nad Franckou říší spolu, nikoliv však svorně a příliš dlouho.

Aquitánie představovala problematické dědictví. Zdejší vévodové a ostatní nobilita stále úplně nepřijali fakt, že jsou součástí Francké říše a cizí nadvládě se s železnou pravidelností stavěli na odpor. Nové povstání vypuklo krátce po Pipinově smrti a bylo tak prvním konfliktem, který museli karlovští bratři řešit bez otcova vedení. Roku 769 bylo Karlovi zřejmě již 27 let a zcela jistě měl vojenské zkušenosti, získané v předchozích letech po otcově boku. Karel v čele vojska revoltu tvrdě potlačil a vzbouřence plně podrobil své svrchovanosti. Nevíme přesně, k čemu došlo, ale Karloman svůj nárok na polovinu Aquitánie stáhl. Další vývoj událostí nasvědčuje tomu, že mezi bratry panoval vztah maximálně lhostejný až nepřátelský. Avšak dřív, než mohlo dojít k otevřenému konfliktu, Karloman roku 771 z přirozených příčin zemřel a říši tak zůstal jediný vládce. Bylo však zapotřebí ještě mnohé vykonat, aby si Karel mohl za své jméno připojit Magnus, tedy Veliký.

Psal se rok 772 a před Karlem vyvstal mnohem vážnější problém, než jakým byla Aquitánie. Karel byl požádán papežem Hadriánem I., aby podpořil jeho nárok na území v Itálii, která toho času okupoval langobardský král Desiderius. Karel skutečně na papežovu podporu vystoupil, avšak Desiderius veškeré požadavky rezolutně odmítl. Tak začalo italské tažení Karla Velikého.

Roku 773 Karel překročil Alpy a vpadl do severní Itálie. Své vojsko rozdělil do dvou proudů. Prvnímu velel osobně, druhý svěřil svému strýci. Na odpor se mu postavilo langobardské vojsko, avšak Karlovi zvědové nalezli jinou cestu, takže francká jízda mohla zaútočit z východu i západu. Desiderius se stáhl do opevněné Pavie, hlavního města langobardského království a Karel jej následoval. Ačkoliv nemáme konkrétní údaje o velikost franckého vojska, bylo natolik početné, aby kolem města vytvořilo pevné sevření. Obléhací stroje Frankové neměli, Karel se tedy rozhodl Langobardy vyhladovět. Od září 773 do června 774 Karel Pavii obléhal. Desiderius neměl úniku. Mnich ze St. Gall, jenž o téměř sto let později sepsal životopis Karla Velikého (De Carolo Magno), líčí obléhání takto:

„Pak se objevil železný Karel, s železnou helmicí na hlavě, s rukama krytýma v železných rukavicích, s hrudí a širokými rameny chráněnými železným hrudním krunýřem: v levé ruce držel do výše pozvednuté své železné kopí, zatímco jeho pravá ruka spočívala na neporazitelném meči. Železné pláty, které většina mužů tehdy odmítala, protože jim ztěžovaly nasedání na koně, zakrývaly také jeho stehna. … Jeho štít byl jen železný, s puklicí v barvě železa a se železným středem. Každý, kdo šel před ním, kdo pochodoval po jeho boku, každý kdo jej následoval a veškeré vybavení vojska se mu snažili co nejvíce podobat. Železo vyplňovalo všechna pole a otevřené prostory, sluneční paprsky se odrážely od železa. Vyděšení obyvatelé města v hrůze volali: „Železo! Běda, samé železo!“

V Pávii nakonec vypukl hladomor a Desiderius kapituloval. A tehdy se stalo něco dosud nevídaného. Frank se prohlásil králem Langobardů. Dosud bylo běžnou praxí, že vítěz vyhladil vládnoucí vrstvu poraženého a území si přivlastnil. Karel, rex Francorum, se ale začal titulovat také jako rex Langobardorum. Začal tak budovat své impérium. Zatímco válčil v Itálii, vyvstaly ale potíže na severu, kde Frankové usilovali o podmanění pohanských Sasů.

Se Sasy se již dříve potýkal Karlův otec i děd, nikdy se jim ale nepodařilo Sasy trvale zpacifikovat. Karel musel řešit saskou otázku prakticky od počátku své vlády a to dalších 30 let. Sasové se v 8. století dělili do čtyř skupin, ovládajících čtyři rozdílná teritoria. Jako zdatný a uvážlivý vojevůdce proto Karel proti Sasům postupoval systematicky a podroboval si jednu skupinu po druhé.

V zimě roku 772 Sasové nečekaně vtrhli na francké území a zničili kostel v Deventeru. Takovou troufalost nemohl král nechat bez trestu, a tak se poprvé vydal proti stále pohanským Sasům. Jeho odveta byla rychlá a tvrdá. Karel v čele vojska pronikl na území jižních Sasů, dobyl pevnost Eresburg na řece Lippe, kde zničil saský posvátný objekt Irminsul. Karlův přístup byl ale ještě komplexnější. Nejen, že Sasy zbavil opěrného bodu a duchovní motivace, ale své tažení nyní i do budoucna spojil s christianizací pohanů. Pochopitelně k jejich značné nelibosti. Poté, co Karel dobyl několik pevností, získal rukojmí a od Sasů přijal slib míru, obrátil se k nám již známým záležitostem v Itálii. Mír se Sasy ale nevydržel. Obecně lze říci, že vždy, když Karel řešil záležitosti v Itálii nebo jinde, Sasové toho využili a znovu povstali.

Zatímco Karel Veliký zlomil odpor Langobardů a prohlásil se jejich králem, Sasové se shromáždili kolem náčelníka Widukinda, roku 774 získali zpět ztracené pevnosti a dokonce vtrhli na francké území. Proto se o rok později Karel vydal v čele velké expedice podruhé zpacifikovat Sasy. Získal ztracené pevnosti, prošel saským územím při řekách Lippe, Ruhr, Diemel, Wesser a Oker. Teprve poté se k němu dostavili východní Sasové, aby žádali o příměří a slíbili loajalitu. Na konci tažení tak Karel vládl nad Sasy z východu, jihu i západu. Roku 776 se ale musel obrátit zpět do Itálie, aby se vypořádal s odbojnými vévody a definitivně ovládl sever země. Sasové toho samozřejmě využili, napadli francké pevnosti na svém území a přinutili tak krále, aby jim znovu připomněl, kdo je v jejich zemi pánem. Opět následovala trestná výprava, žádost Sasů o mír, slib věrnosti a následný křest mnoha z nich. Král navíc nechal zbudovat novou pevnost, Paderborn, odkud mělo být podrobené saské území kontrolováno franckou posádkou. Karel se patrně domníval, že je saský problém vyřešen, konec to ale zdaleka nebyl.

Roku 777 přijal Karel Veliký v Paderbornu poselstvo nezávislých maurských vládců v Zaragoze, Gironě, Huesce a Barceloně, kteří u franckého krále hledali podporu proti vzrůstající moci córdobského emíra Abd ar-Rahmána I., jenž ovládal jih a střed Pyrenejského poloostrova. Za vojenskou pomoc byli Maurové ochotni Karlovi složit slib věrnosti. Železný král cítil příležitost rozšířit svou křesťanskou říši a v domnění, že od Sasů nehrozí nebezpečí, vydal se za dalším válečným dobrodružstvím. Podobně jako v případě tažení do Itálie, rozdělil i při postupu přes Pyreneje své vojsko do dvou proudů. Od západu směřoval v čele neustrijských Franků sám, kdežto z východu táhl směrem k Zaragoze voj Austrasijců, Burgundů a Langobardů. V Barceloně Karlovo vojsko vítali, avšak než mohlo dojít ke spojení obou vojů v Zaragoze, začali mezi sebou arabští vládci bojovat. Navíc z jihu postupovala silná armáda córdobského emíra. Situace se diametrálně změnila a Zaragoza odmítla vpustit Karla Velikého za hradby.

Po měsíčním obléhání Zaragozy Karla dostihla zpráva o novém povstání Sasů. Král musel od obléhání upustit, aby se znovu utkal s rebely za Rýnem. Cestou se však rozhodl preventivně zasáhnout a zabezpečit problematickou baskickou Vasconii (Gaskoňsko), jež byla jedním z mladších vévodství ve svazku Francké říše, z části stále pod nezávislou vládou domácích vévodů. Karel věřil, že Baskové se proti němu spolčují s Maury a že by i v budoucnu mohli dělat potíže. Proto zničil baskické hlavní město Pamplonu, nechal strhnout jeho hradby a se zemí nařídil srovnat i některá další sídla. Území poté obsadil vlastními posádkami. Odplata Basků byla nečekaná a Frankům způsobila na postupu přes Pyreneje velké nesnáze.

Večer 15. srpna 778 při přechodu Pyrenejí byl v Roncesvallském průsmyku Basky napaden zadní voj postupující Karlovy armády. Útok byl nečekaný. Baskové, znalí obtížně schůdného terénu, Franky obklíčili a odřízli jejich zadní voj se zavazadly. Frankové byli zcela zaskočeni a prakticky do jednoho pobiti, včetně velké části Karlových předních velitelů, např. správce bretaňské marky Rolanda, majordoma Eggiharda či palatina Anselma. Karlovo vojsko utrpělo těžké ztráty a pryč byla i zavazadla, patrně i se zlatem, které král získal od Arabů za ukončení obléhání Zaragozy. Španělské tažení nenaplnilo jediný z Karlových cílů a nepřineslo mu žádný zisk.

Další kroky Karla Velikého vedly bez prodlení zpět do Saska. Sasové, odmítající franckou nadvládu, pronikli až k Rýnu, Karel je však roku 779 zatlačil zpět. Jako tank kukuřičným polem prošel celým Saskem až k Labi, podrobil si západní Sasy, přijal rukojmí a mnoho Sasů muselo roku 780 opět přijmout křest. Karel se mohl domnívat, že bude konečně klid. Vydržel pouhé dva roky. Zatímco král odcestoval do Itálie, aby ohlídal královskou korunovaci svých synů, Pipina na krále Langobardů a Ludvíka na krále Aquitánie, Sasové opět povstali. Einhardovy revidované Letopisy království Franků (Annales regni Francorum) uvádějí, že během střetu s nimi ztratil francký král dva vyslance, čtyři hrabata a dalších dvacet šlechticů. Když se Karel konečně dostal do problémové oblasti, byl nesmlouvavý. V čele železné armády podnikl rozsáhlou ofenzivu, Sasy porazil a přinutil je vzdát se. Poté 4500 z nich nechal bez slitování setnout. Tato krvavá událost z roku 782 vešla do dějin jako masakr u Verdenu. Další dva roky bojoval Karel Veliký se Sasy, než konečně nastal všeobecný mír. Teprve roku 785 se vzdal vůdce Sasů Widukind, složil králi lenní přísahu a nechal se pokřtít.

Sedm let měl Karel Veliký od saských záležitostí klid a mohl se tak věnovat válčení na jiných frontách. Jedním z velkých problémů pro Franckou říši představovali divocí avarští jezdci. Roku 788 hned dvakrát napadli Bavorsko a současně zaútočili také na severovýchodní pomezí Itálie. Ve všech případech však byli odraženi domácími obránci. Karel měl v úmyslu vybudovat v Bavorsku pohraniční opevnění, ale shromáždění v Řeznu roku 791 nakonec rozhodlo, že se proti Avarům vypraví spojenecké vojsko a zasáhne je na jejich vlastním území. Výprava však měla také očividný náboženský motiv. Pro nadcházející tažení bylo třeba početné vojsko, a tak začaly násilné odvody, které měly zajistit dostatek bojeschopných mužů.

Za těchto okolností roku 792 znovu povstali západní Sasové a brzy se k nim připojili soukmenovci východní i severní. Síla saského odporu už ale neměla takovou razanci jako dřív. Roku 794 bylo povstání udušeno. O dva roky později vypukla revolta Sasů z oblasti Engern v srdci Saxonie, ale ani tentokrát nebylo úspěšné. Osobní přítomnost králova, jenž si na pomoc přizval loajální christianizované Sasy a také polabské Slovany, nedala rebelii šanci. Tíž Sasové naposledy povstali roku 804 a císaři Karlovi Velikému (od roku 800 po korunovaci v Římě) došla trpělivost. Deset tisíc Sasů nechal deportovat do francké Neustrie a uvolněné území daroval loajálním slovanským Obodritům, které si podrobil během tažení roku 789. Po třiceti letech a osmnácti bitvách skončily války se Sasy.

Roku 791 se francké vojsko vypravilo proti Avarům. Bohužel, o průběhu tažení se nedochovalo prakticky žádné podrobnější vyprávění, faktem ovšem, je že Frankové zaznamenali fenomenální úspěch bez větších ztrát. Karlův syn Pipin, postupující s langobardským vojskem z Itálie, Avary porazil a plenil Pannonii. Karel bez obtíží pronikl na jejich území ze severu a postupoval dál při Dunaji, aniž by narazil na výraznější odpor. I když se Karel poté musel vrátit, aby řešil problémy se Sasy, v boji pokračoval jeho syn Pipin. Jedna za druhou padaly avarské kruhové pevnosti a kořist poté putovala do Cách, kde byla rozdělena a poslána Karlovým přívržencům i některým jiným vládcům, např. králi Offovi z Mercie v Británii. Máme-li být spravedliví, je třeba poznamenat, že franckému úspěchu zřejmě významně napomohl rozkol mezi samotnými Avary. Francké vojsko pak volně plenilo avarské území i v letech 795 a 796. Toho času se Karel Veliký válečných tažení účastnil již méně a trávil stále více času ve svém paláci v Cáchách.

Posledním významným tažením, které Karel Veliký podnikl, i když už ne v čele vojska, ale spíš z titulu nejvyššího velitele v zázemí, bylo tažení proti jihovýchodním Slovanům. Zlomení avarské moci otevřelo Frankům cestu na území Chorvatů. Již dříve si Karel podmanil Obodrity na severu a zavázal je k placení tributu. Hlavního vítězství na jihu dosáhli Frankové roku 796, čímž učinili závislými Chorvaty z Pannonie, Slavonie a severní Dalmácie. Následně Karel vyslal Bavory a Langobardy také do Korutan a Kraňska, aby zdejší Slovany přivedli pod franckou svrchovanost. K podmanění došlo, nikoliv však k pevnému připojení k říši. Do Karlovy pokladnice měl putovat pravidelný tribut.

Císař Karel Veliký si svůj přídomek nepochybně zasloužil. Potvrzením jeho velikosti bylo uznání jeho císařské hodnosti roku 812 Byzantskou říší. Skutky a život Karla Velikého se staly neumírající inspirací a postupně i legendou. Legendou o křesťanském císaři, ochránci víry a neporazitelném vojevůdci.

Další literatura:

Collins, Roger: Evropa raného středověku 300 – 1000, Praha 2005.

Hägermann, Dieter: Karel Veliký: Vládce Západu, Praha 2002.

Hrdina, Jan: Bohemané: Prvních tisíc let českých dějin, Praha 2024.