Kletba Zakletého jezera aneb jak jsme unikli indiánské válce

Z Čech se nás za dobrodružstvím vydalo šest, v Brazílii naši expedici doplnili dva průvodci. Máme před sebou osm set kilometrů a omezený čas. Vyrážíme na noc. Prvním cílem naší osmičlenné expedice je posvátné jezero indiánů Xavante - Lagoa Encantada. O tomto jezeru jsme se dozvěděli vzrušující legendy. Indiáni mají před jezerem posvátnou úctu a odmítají se v něm potápět. Věří, že ve stojaté vodě žijí zlí duchové, kteří stahují ke dnu. Obávají se i proto, že v údajně až 200 m hlubokém jezeře nežije jediný živý tvor. Legendy jsou jedna věc, skutečnost věc druhá. Rozhodli jsme se v jezeře potápět a jeho záhadám přijít na kloub. To jsme ještě netušili, že jezero je skutečně zakleté, a že bude příčinnou našich budoucích potíží.

Na návštěvě u indiánů

Cílem tedy byla rezervace Parabubure, kde na území kmene Xavante leží i ono „Zakleté jezero“. Chce-li dnes člověk v rezervaci obsát, musí nejprve navštívit indiány. Je to jejich výsostné území, navíc musíte za návštěvu řádně zaplatit. Naši milí průvodci nám již dopředu vytvořili určité předpolí a domluvili slevu, ale i tak není návštěva u indiánů nic levného. K tučnému obnosu je vhodné přiložit i nějaké dárky, nejlépe šatstvo a pár praktických věcí. Nicméně, kontakt s indiány a možnost s nimi mluvit pro nás byly natolik cenné, že jsme neváhali. Byl to trochu risk. Kmen Xavante je nejbojovnějším kmenem široko daleko. Na své válečnické kultuře si velmi zakládá a dokonce pořádá i jakousi „olympiádu“ mezi jednotlivými vesnicemi, jde de facto no tradiční silové soutěže, kterými si Xavanti kompenzují nedostatek válečných střetů.

Co nás ve vesnici čeká, netušíme. Krátce po příjezdu se setkáváme nejen s náčelníkem Anicetem, ale i všemi ostatními vesničany. Návštěva bělochů je tu vždy událostí. Probíhají uvítací oficiality; podávání rukou, domorodé tance, proslovy významných obyvatel vesnice, předávání dárků. Konečně se dostáváme k rozhovoru s náčelníkem o tom, co nás zajímá, tedy o jezeru a jeho legendách. Získáváme oficiální svolení se v jezeře potápět a nám již známé legendy opět slyšíme z náčelníkových úst. Také se dozvídáme, že nedaleko jezera je obrovská jeskyně, z níž by měla vést dlouhá chodba kamsi do podzemí, podle indiánských legend do tajemného města, jehož obyvatelé vládnou zvláštními schopnostmi. Výborně! V něco podobného jsme doufali, radost z tohoto objevu nám však hatí skutečnost, že vak s vybavením na průzkum podzemí nám ztratili na letišti v Lisabonu. Máme jen baterky… Nevadí, jdeme do toho. Nejprve ale průzkum jezera.

Do hlubin jezera

Důvodem našeho spěchu z letiště v Brasilii bylo předem smluvené setkání s partou potapěčů z Cuiaby, hlavního města státu Mato Grosso, kteří se v Lagoa Encantada chtěli rovněž potápět a pátrat po jeho záhadách. S veselými brazilskými chlapíky jsme se setkali už ve vesnici. Nyní jsme konečně na břehu jezera. Je pozoruhodně přesného kruhového tvaru, sevřeno strmým svahem a skálou, které chrání jeho hladinu. Je tak povětšinou naprosto klidná. Skutečně vypadá, že je bez života, i když je nádherné. Prolamujeme indiánské tabu a vstupujeme do jezera. Popravdě? S námi i několik indiánských dětí. Tabu nebude zřejmě příliš silné.

Již v osmi metrech vládne temnota. Po dvaceti metrech se objevuje dno, tedy žádných 200 metrů, po životě však ani stopy. Náhle se objevuje velká bublina a za ní několik menších. Co je způsobilo? Pátráme dál. Na dně jezera objevujeme malé hluboké díry, v nichž může zmizet i celá paže. Nedaleko se vznáší shluk čehosi drobného, průsvitného. Při bližším prozkoumání zjišťujeme, že jsou to drobné mrtvé rybky, ne větší než pět centimetrů. O kus dál se ale tvorečkové vesele prohánějí. Když večer sedíme nad videozáznamem, začíná nám svítat. I když v jezeře žijí drobné rybky, je opravdu téměř bez života. Mají to na svědomí jedovaté plyny unikající z podloží, které nedovolí, aby v jezeře přežilo cokoliv jen trochu většího.

Indiánská válka

Od jezera jdeme s domorodým průvodcem k jeskyni. Leží nedaleko, ovšem pod úrovní jezera. Vstupní jeskynní sál je velkolepý, ale tma je tu jako v pytli. Pouze s baterkami jdeme dál, ale nemá to cenu. Venku se začíná stmívat. Výbava ztracená na letišti nám vážně chybí. Budeme improvizovat a vrátíme se zítra.

Zakleté jezero nenechalo naši návštěvu bez povšimnutí. Prostředníkem mu byly ostatní indiánské vesnice v rezervaci, které se o jezero dělí s našimi hostiteli. Jejich náčelníkům se nelíbilo, že z naší návštěvy nic nemají - ani dárky, ani peníze – a tak po cestě přepadli naše auta a postavili nás před zapeklitý požadavek. Buď zaplatíme v přepočtu padesát tisíc korun, nebo nám seberou auta a veškeré vybavení. Nebyli bychom první expedice, která takto skončila. S pomocí tlumočníků vyjednáváme a zálohou dáváme nějaké peníze na benzín. Podaří se nám uniknout, ale půda je i v nedalekém Campinapolisu příliš horká. Je právě den, kdy si indiáni jezdí do města pro podporu, a tak je jich všude plno. Opouštíme Campinapolis.

O pár týdnů později voláme našemu kontaktu, zda by bylo možné se za určitých podmínek vrátit. Velmi rádi bychom zkoumali jeskyni u jezera. Skutečně se rýsuje možnost omezeného průzkumu, ale bude nás to stát něco navíc. I tak jdeme do toho. V Nova Xavantina se však dozvídáme nečekané. V rezervaci vypukla mezi indiány válka. Bojovným Xavantům posloužila naše návštěva jako záminka k jejich oblíbené činnosti, válčení. Tři roky před naší expedicí to bylo ještě horší. Tehdy se válčilo i v Nova Xavantině, tříštilo se sklo a hořela auta.