Nejsmrtonosnější zbraň středověku, která rozhodovala dějiny. Nahradily ji až muškety

Angličtí lučištníci tvořili páteř pěchoty anglického středověkého vojska. Byli dominantní silou evropských bojišť více než dvě staletí, které můžeme vymezit bitvou u Orewin Bridge roku 1281, kde porážkou svobodného Walesu nadvláda mužů s dlouhým lukem začala a bitvou u Floddenu roku 1513, kdy angličtí lučištníci v boji se Skoty naposledy zcela rozhodli bitvu. Zásluhou odvážných a disciplinovaných lučištníků dosáhli Angličané svých největších vítězství Stoleté války; u Kresčaku, u Poitiers i u Agincourtu a stejně tak i v bojích se Skoty a Velšany. Bylo to v době, kdy se pěchota obávala těžké rytířské jízdy, před jejímž drtivým útokem dokázal obstát málokdo. Stačila však jediná bitva, aby se pořádek středověkého vojenství obrátil zcela na ruby. Drtivé vítězství Angličanů u Kresčaku potvrdilo dřívější zkušenosti z válek v Británii také na kontinentě.

Dlouhý luk obsluhovali silní urostlí muži s vypracovanými svaly od napínání tětivy. Jejich výcvik byl poměrně dlouhý a náročný, neboť to byly zejména zkušenosti, síla a střelecký um nabytý praxí, které lučištníkům umožňovaly střílet šípy s vysokou přesností, navíc se schopností prorazit i těžkou zbroj nepřítele. Kostní deformace, způsobené jednostranným zatížením při tvrdém výcviku a zejména praxi na bojištích, jsou na kostrách lučištníků patrné. Byl to právě dlouhý výcvik, který nakonec vedl k tomu, že ve chvíli, kdy byly kulky z mušket schopné proniknout brněním, byl luk nahrazen palnými zbraněmi. Ty mohl totiž obsluhovat téměř každý.

Ochranu lučištníkovi poskytovala ocelová helma a lehká, převážně kroužková zbroj, přes níž voják nosíval bílý varkoč s červeným lvem nebo křížem sv. Jiří. Dlouhý luk měřil 1,8 až 2 metry a v závislosti na podmínkách měl dostřel 230 až 370 metrů. Vyráběl se nejčastěji z dřeva tisu, jasanu nebo jilmu. Tětiva luku se zhotovovala z konopí, lnu nebo hedvábí a šípy, s průměrnou délkou 76 cm, bývaly z topolu, jasanu, buku či lísky. Zkušený střelec dokázal nasadit šíp až dvanáctkrát za minutu, čemuž se nedalo konkurovat. Luk byl velmi efektivní zbraní i proti méně kvalitnímu brnění a v rukou silných, ukázněných a dobře vycvičených anglických lučištníků představoval dokonalou zbraň. V kontinentální Evropě byl dlouhý luk téměř neznámou, nevyužívanou a nedoceněnou zbraní, což dokládají i drtivá vítězství Angličanů během stoleté války. Obranu proti vypáleným šípům poskytovala pouze kvalitní plátová zbroj a dobrý štít. Kromě dlouhého luku a zásoby 24 šípů, byl lučištník vyzbrojen mečem nebo sekerou, někteří také nosili palici či 1,5 m dlouhý kyj, upevněný koženým řemenem přes ramena s lukem do kříže. Nezbytnou výbavou byly rovněž náhradní lukové pruty, tři tětivy pro každý luk a zásoba šípových hrotů.

Lučištníci obvykle zaujímali postavení na křídlech a vyhýbali se postavení tváří k slunci. Jako lehká pěchota byli velmi rychlí, obratní a zruční v boji s mečem, sekerou či kyjem, což osvědčovali ve chvíli oslabení nepřátelského vojska. Tajemství úspěchu tkvělo v dokonalém využití kombinace drtivé střelby lučištníků, obrany těžkooděnců a útočné síly obrněné jízdy. Sláva anglických lučištníků dodnes přežívá v podobě legend o Robinu Hoodovi, avšak neznáme jediného skutečného mistra dlouhého luku, jehož příběh a jméno by se z časů oněch dochovaly. Proto nezbývá nic jiného než přivést k životu smyšleného Roberta z Ludlow, kapitána anglických lučištníků, aby vyprávěl svůj příběh.

Od epochální bitvy u Kresčaku, v níž padl výkvět francouzského rytířstva, uplynulo sotva šest týdnů. Kapitán Robert z Ludlow odpočíval po celodenním pochodu k severní anglické hranici, kterou s mohutnou armádou překročil skotský král David II., aby dostál spojeneckému závazku s Francií. „Dřív, než se nepříteli znovu postavím tváří v tvář, chci vyprávět o statečnosti vznešeného krále Edwarda a jeho lučištníků, neboť jsou to činy pamětihodné, které mohou i další muže povzbudit ke skvělým vojenským úspěchům ve válce s Francií a s ní spolčenými Skoty. Svůj příběh chci zapsat proto, že brzy již možná nebude nikoho, kdo by tak učinil, neboť nás je jen hrstka, zatímco Skotů, kteří plení severní kraje a již se blíží k branám Durhamu, jsou početné zástupy,“ začíná své vyprávění Robert z Ludlow.

„Ještě před pár týdny jsem se těšil ze skvělého vítězství u Kresčaku, kde jsme ve jménu Božím a našeho krále Edwarda zlomili zpupné rytíře francouzského krále Filipa. Přitom jsme se tehdy nacházeli v situaci, která se velmi podobala té, v jaké jsme se ocitli nyní, když máme čelit Skotům. Náš král ani jeho odvážný syn však neupadali na mysli a povzbuzovali nás k boji. Nedávali své i naše životy v sázku lacino. Obsadili jsme pahorek s větrným mlýnem. Král rozdělil naše vojsko na tři části. Velení prvního sledu, složeného z osmi stovek opěšalých rytířů v brnění, dvou tisíc lučištníků a tisícovky velšské lehké pěchoty s oštěpy a noži, bylo svěřeno šestnáctiletému princi Edwardovi, jenž zaujal postavení v první linii na úpatí kopce tak, že rytíři se zformovali do řad a na křídlech jsme stanuli my s dlouhými luky, připravení zasypat nepřítele krupobitím šípů. Byli jsme rozestavění v šachovnicové formaci ve tvaru klínu, která nám umožňovala chránit obrněnce.“

„Nikdo na francouzské straně neměl ponětí o smrtící síle a dostřelu našich dlouhých luků. Francouzi se nás pokoušeli zastrašit střelbou z kuší a i rytířským útokem, avšak našim přesným střelám nemohli odolat. Nakročili jsme a začali vypouštět své šípy s takovou silou a rychlostí, že to vypadalo, jako když padá sníh. Vojáci, rytíři i koně padali po tisících. Do notně prořídlých řad nepřítele vyslal náš princ velšské pěšáky, kteří svými dlouhými noži začali divoce pobíjet hrabata, barony i rytíře.“ Tak vzpomíná Robert z Ludlow na bitvu u Kresčaku, která byla dosud největší bitvou, jakou přes své bohaté vojenské zkušenosti zažil.

„Za těch čtrnáct let, co sloužím vznešenému králi Edwardovi, jsem ani jedinkrát nelitoval svého rozhodnutí opustit bezpečí domova a pohodlný život preláta, k němuž mne předurčil můj původ. Jako nejmladší ze tří bratrů jsem nemohl pomýšlet na rodinné statky a tak jsem byl zasvěcen Božímu slovu. Brzy jsem ale poznal, že k tomu mě Bůh nepředurčil. Jako mnoho jiných mladíků z velšského pomezí, kteří se od svých sedmi let učili lukostřelbě, jsem luk dobře ovládal. Rozhodl jsem se tedy vstoupit do služeb Johna de Bohuna, hraběte z Herefordu. s nímž jsem uzavřel smlouvu na rozdíl od jiných, kteří mu byli povinováni službou a byli k vojsku odvedeni. I oni však již museli umět s lukem zacházet. Za každý den služby mi náleželo půl pence, což měsíčně činilo patnáct šilinků. Nebyla to špatná odměna, i když nyní mám jako kapitán také třetinový podíl na získané kořisti a zbývá mi obstojný peníz i poté, co odvedu třetinu z mé třetiny vrchnímu veliteli, který pak z toho opět třetinu odvede králi.

Nedlouho poté, co jsem tedy vstoupil do služeb hraběte z Herefordu, mne čekala moje první bitva. Byl jsem s dalšími sto sedmdesáti muži vyslán, abych se připojil k posilám, které král vyslal na pomoc Edwardu Balliolovi, ucházejícímu se o své skotské dědictví. Ani tenkráte nás proti Skotům nebylo mnoho, avšak spásný nápad nadmíru zkušeného velitele výpravy Henryho Beaumonta postavit lučištníky na křídla a střed formace, podobající se měsíčnímu srpku, obsadit těžkooděnci, nás přivedl k velkolepému vítězství. Mračna našich šípů, nelítostně prorážejících nekvalitní skotskou zbroj, nám ukázala, jak lze silnějšího nepřítele porazit. Onen opojný pocit vítězství z bitvy u Dupplin Moor si často připomínám a ze srdce děkuji Bohu, že jsem jej mohl od té doby okusit ještě několikrát. Pamětliv srážky u Sluys i nedávné řeže u Kresčaku jsem přesto nyní na pochybách, zda můžeme odolat skotské přesile v tak malém počtu.“

„Byl to sotva týden od porážky francouzského vojska, když prapory krále Edwarda zavlály před hradbami Calais a my se ocitli před novou výzvou, abychom odplatili za zradu burgundského vévody a přístav opět přivedli pod anglickou kontrolu. Ve Francii nebylo nikoho, kdo by mohl obléhání ohrozit a tak jsme podle obyčeje zbudovali tábor, obehnaný příkopem a hradbou z ostrých kůlů. Takto postupujeme pokaždé, když se ocitneme na nepřátelském území. Nyní však, opět v naší domovině, nemáme zatím zapotřebí náš tábor opevňovat, neboť nepřítel je daleko a my jsme zatím dobře chráněni naší polohou. Jako vždy jsme obsadili vyvýšeninu s dobrým rozhledem na suchém místě, odkud je v dosahu voda i zdroj dřeva.

Jak jsem již vypověděl, připravovali jsme se na obléhání Calais, když posel přinesl králi zprávu, že jeho nepřítomnosti využil král Skotů David, věrný to spojenec Francouzů a připravuje vpád do nechráněné Anglie. Náš král věděl, že se domácí šlechtici postaví na odpor a rád by se k nim přidal, zanechat obléhání ale nemohl. A stejně tak nemohl narychlo vypravit větší počet mužů, aby pomohli proti Skotům. Proto povolal mě, Roberta z Ludlow, abych se s dvěma stovkami lučištníků přeplavil do Anglie a v obraně království se připojil k lordu Ralphu Nevillovi.“

„Nevěděli jsme, kolik času nám zbývá a tak jsme spěchali na sever. Neštěstí pro nás cesta byla snadná, neboť každý z nás měl svého koně, na němž jsme jako obvykle cestovali na místo střetu. Vozy nás ale tentokrát nedoprovázely. Cestovali jsme na lehko a to, co jsme potřebovali, vezl druhý kůň. Oba koně nám z příkazu krále poskytli po příjezdu z Francie, protože koně, které jsme měli tam, jsme s sebou vzít nemohli. Obavy o koně jsme neměli. I kdybychom o ně přišli, král by nám za něj poskytl náhradu, což činil i v případě ztráty na bojišti.

I když je osud můj i mých druhů nejistý, uchovávám si pevnou víru, že nejen naše válečné umění a zbroj nám umožní obstát, ale především naše odhodlání a vůle Boží, neboť naše válka je spravedlivá. Vždyť co může být spravedlivějšího než obrana naší země, do níž Skotové vpadli a kterou drancují. A rovněž pevně věřím úsudku našeho odvážného krále Edwarda, který mne pověřil obranou Anglie a vyslal mne a mé muže, abychom se nepříteli postavili …“

Další literatura:

Bartlett, C.: English Longbowman 1330 - 1515, Oxford 1995.

Bennett, M.- Bradbury, J. – Devries, K. – Dickie, I. – Jestice, P.G.: Bojové techniky středověkého světa, Praha 2007.

Nicolle, D.: Crécy 1346, Oxford 2000.