Kníže Václav: Nesvatý mučedník, který uměl vládnout mečem a obchodoval s otroky

Když zemřel Václavův otec Vratislav, byl Václav ještě dítě. Nečekaná smrt knížete vyústila v boj o svrchovanost mezi prvními dámami rodu. Nekompromisním způsobem se nakonec regentské vlády zmocnila kněžna vdova Drahomíra. Václav sledoval, učil se, a když se patrně roku 924/5 stal konečně plnoletým, ujal se vlády nad přemyslovským státečkem s rozhodností a jasnou představou o tom, jak zemi vést. Hned jeho první vladařské rozhodnutí bylo rázné a vypovídající. Svou nevlastní matku Drahomíru poslal do vyhnanství. Mohlo by se sice zdát, že šlo o odvetný akt za vraždu babičky Ludmily, avšak důvody byly jistě mnohem praktičtější. Václav chtěl dát najevo, kdo je v zemi nyní pánem. Izolací Drahomíry rozvrátil její politickou kliku, která tak nadále nemohla mařit jeho vlastní rozhodnutí. Nyní byl knížetem on a žádný další diktát nehodlal trpět. Tím, že ji odsunul, jí však také zajistil bezpečí do doby, než se vášně kolem záležitosti s Ludmilinou vraždou uklidní. Následoval první státnický a výsostně symbolický akt. Slavnostní přenesení ostatků kněžny Ludmily z Tetína do Prahy.

Na cestě za nezávislostí

Přenesení ostatků - translatio - mělo pro raný středověk a zejména v případě etablujících se států mimořádný význam. Tento akt, v Ludmilině případě poprvé v českých dějinách, byl prvním krokem ke svatořečení. Význam vlastního světce pro mladý stát, který se hlásil ke křesťanství, byl nezměrný. Václav chtěl tedy nejen svou babičku uctít, ale držením svatých relikvií také legitimizovat vlastní světskou vládu. To byl ostatně i případ později získané relikvie sv. Víta.

Další rozměr přenesení ostatků představovala snaha vytvořit vhodné podmínky pro získání církevní nezávislosti, konkrétně pak založení vlastního biskupství. České země totiž spadaly pod řezenskou diecézi. A v neposlední řadě dal také Václav jasně najevo, jakým směrem se bude ubírat jeho politické smýšlení. Václav totiž na začátku své vlády vsadil na bavorskou kartu. Co to konkrétně znamená? Povíme si za chvíli…

Opora knížecí autority

Václav si od počátku dobře uvědomoval význam vojenské síly. Kvalitně vycvičená a vyzbrojená knížecí družina znamenala v 10. století pádný, ne-li rozhodný argument ve sporech se sousedy i při rozšiřování vlastního panství. Václav vybavoval svou družinu kvalitní výzbrojí i oblečením. Věděl proč. Chtěl-li vybudovat silný stát, potřeboval silné vojsko. Přitom se ani sám Václav nevyhýbal ozbrojeným střetům, jak dokládají zhojená zranění na jeho lebce; jedno způsobené sečnou zbraní a druhé tupým předmětem. V čele své družiny pak Václav podnikal válečná tažení. O jednom konkrétním jsme dokonce informováni, i když pod balastem legendistického nánosu.

Z vyprávění je patrné, že to byl právě Václav, který se svou družinou zaútočil na sousední kouřimské vévodství na východě. Po demonstraci síly se však spokojil s přísahou věrnosti kouřimského vévody a odtáhl. Arabský kronikář al-Masúdí také naznačuje, že Václav si podmaňoval i jižní Čechy, kde sídlil kmen Doudlebů, neboť jeho jméno uvádí právě jako jejich vládce. Nicméně, byl to Václavův bratr Boleslav, který začal tvrdě prosazovat přemyslovskou nadvládu a přímo si podmaňovat bližší i vzdálenější sousedy. Přemyslovská expanze však měla svá pravidla. Postupovala výhradně na východ, kde nenarážela na organizovaný odpor silných státních celků, zatímco západ bylo nutno respektovat.

Výnosný trh s otroky

Václavovy vojenské výpravy však měly zřejmě ještě jiný aspekt, poněkud temnější, avšak pro ekonomiku státu nezbytný. Byl to pravděpodobně již kníže Václav, který podnikal kořistnické výpady za účelem získání otroků, kteří byli ceněným zbožím v muslimském světě. Jako velké odbytiště se jeví zejména Pyrenejský poloostrov, kde slovanských otroků, v arabských pramenech označovaných saqāliba, hojně využíval zejména chalífa Abd ar-Rahmána III., vládnoucí córdobskému chalífátu v letech 912 – 961. Jeho vláda tedy pokrývala vládu knížete Václava a zčásti i Boleslava. Mimochodem, právě on vyslal do Střední Evropy kupce Ibráhima ibn Jakúba v době, kdy byli nejvýnosnějším artiklem otroci.

Musíme si rovněž uvědomit, že náklady na vydržování jediného jezdce knížecí družiny byly značné, dobrý kůň měl cenu mnoha krav, drahá byla kroužková zbroj, přilbice i meč. To musel kníže z něčeho pravidelně platit. Podle arabského dějepisce Ibn Idhārīho sloužilo pouze v palácové stráži córdobského chalífy 3750 slovanských otroků. A co další vojsko, úřady, služebnictvo. Obrovská poptávka musela být naplňována velmi brzy, již za vlády knížete Václava, který získával otroky při svých výbojích. Získaná půda pak přišla vhod při obživě rozrůstající se družiny. Tohoto potenciálu pak opět naplno využil Václavův bratr Boleslav.

Ve sporu s králem

Jak už víme, Václav se v zahraniční politice orientoval na Bavorsko, jak to činili i jeho předchůdci na knížecím stolci. Měl však problém s tím, aby uznal svrchovanost Saska a jeho krále Jindřicha I. Ptáčníka. I Bavoři s tím původně měli problém, ale nakonec byl bavorský vévoda Arnulf přinucen silou saských zbraní Jindřichovu svrchovanost uznat. Václavův odmítavý postoj vedl roku 929 ke společné vojenské akci Jindřicha I. Ptáčníka, který si k demonstrativní válečné akci, možná z respektu k síle Václavova vojska, přizval i sbory vévody Arnulfa. Zatímco Sasové táhli ze severu, Bavoři koordinovaně vpadli do Čech z jihu a než mohl Václav zorganizovat odpor, spojily se oba invazní proudy před Prahou. Teprve tato akce přiměla Václava, aby uznal svrchovanost krále Jindřicha. V žádném případě však nelze tento Václavův krok prostoduše a tendenčně vykládat jako kolaboraci, jak se kdysi vyjádřil jeden z našich předních politiků.

Jaké možnosti Václav jako zodpovědný vládce měl? Stál proti výrazné přesile, bez možnosti připravit se na nečekanou invazi, navíc v obklíčení centra státu. Každý dobrý velitel musí umět zhodnotit šance na vítězství, správně odhadnout sílu nepřítele a zvážit, zda má smysl riskovat a hnát své muže do boje s přesilou. Důsledky špatného rozhodnutí by mohly být katastrofální. Václav však nepochybně dobrým vůdcem byl a jistě shledal, že v dané situaci nezbývá nic jiného, než přistoupit na dohodu. Navíc nešlo o dohodu, kterou by Václav přivedl Čechy do poníženého postavení. Jako s křesťanským knížetem s ním bylo jednáno rovně a s respektem. Václavovi sice bývá vytýkáno, že Čechy zavázal k nemalému poplatku, uvádí se 120 volů a 500 hřiven stříbra, tento tribut Čechů však máme doložen až mnohem později. K době Václavovy vlády neexistují žádné konkrétní údaje a pokud jej skutečně platil, pak ho pravděpodobně zdědil po předcích, kterým závazek uložila Francká říše už v 9. století. Rozdíl byl ale v tom, že tribut odcházel do Bavorska, k tradičnímu spojenci Čechů proti Sasku.

Ve chvíli, kdy Bavorsko uznalo svrchovanost Saska, se situace změnila. Čechům se mohlo znelíbit platit tribut, když už spojenectví neexistovalo, tím spíše, že nyní by poplatek šel do Saska. Sám Jindřich Ptáčník platil nemalé peníze Maďarům, aby zanechali loupeživých výpadů na jeho území a český tribut potřeboval. Kruh se uzavírá. I to mohl být jeden z motivů organizovaného vpádu do Václavova vévodství roku 929. A co by ve stejné situaci dělal ctižádostivý Boleslav? Za daných okolností by se musel zachovat stejně jako jeho starší bratr.

S pomocí sv. Víta

Kníže Václav vsadil nejen na spojenectví se silnějším sousedem, ale také na podporu křesťanství, což v 10. století představovalo politickou nezbytnost, pokud chtěl vládce dosáhnout uznání a upevnit pozici své země. Jako výraz přízně krále Jindřicha I. Ptáčníka a potvrzení jejich spojenectví, obdržel Václav darem vzácnou relikvii, rámě sv. Víta, zemského patrona Saska, jenž se později stal i patronem země české. Obdržením svatého ostatku Vítova se začala formovat duchovní samostatnost českého státu. Tomuto světci nechal Václav patrně roku 930 zasvětit svůj nový křesťanských chrám, rotundu sv. Víta. Nový kostel byl postaven v prostoru mezi dvěma již existujícími svatostánky, na místě, kde později vznikla bazilika a nakonec i katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Staršími stavbami byl kostel Panny Marie, který byl vůbec prvním pražským chrámem, zbudovaným Bořivojem I. a velká bazilika sv. Jiří Václavova otce Vratislava.

Václav se v rámci vlastní politické koncepce rozhodl nový svatostánek umístit symbolicky a reprezentativně v blízkosti vyvýšeniny, kde bylo významné starší pohřebiště. Lze dokonce uvažovat o možnosti, že velká Václavova rotunda vznikla v blízkosti kamenného knížecího stolce. Zda ona vyvýšenina byla legendárním posvátným pahorkem Žiži, nelze doložit, jasnou logiku by však takový počin měl, neboť nový chrám vznikl na významném místě, které zaručovalo kontinuitu vlády nad zemí od nejstarších dob. S tím jak stoupal význam pražského hradiště, rostla i důležitost svatovítského kostela, který se stal středobodem českého křesťanství.

Důležitý spojenec

Skutečnost, že Václav uznal svrchovanost krále Jindřicha, neznamená, že by Václav složil králi lenní slib. Václav se nestal královým poddaným, ale důležitým strategickým partnerem, jedním z králových vévodů. Václav pomáhal králi zabezpečit východní hranici, byl také důležitým spojencem při šíření křesťanství. Velmi dobře si uvědomoval politickou i strategickou nutnost patřit ke křesťanskému Západu. Nešlo o zbožnost, ale výhody, které podpora víry přinášela.

V době, kdy Václav uzavřel strategické spojenectví se saským králem Jindřichem, byl Boleslav již plnoletý. Možná právě v této době, kdy smířlivý Václav vytvořil osobní svazek s králem, který mohl za určitých okolností vyústit pohlcením Čech do rodící se německé říše, se kolem Boleslava začala formovat frakce těch velmožů, kteří odmítali Václavovu politiku a prosazovali úplnou nezávislost na západním sousedovi. Mohlo jim také vadit, že tribut odchází do Saska, k podpoře dávného nepřítele. Podřízení se Sasku totiž nepřinášelo žádné konkrétní výhody a zodpovědnost za to samozřejmě nesl Václav. Co na tom, že zemi zajistil bezpečnou západní hranici a možnost šířit slávu přemyslovských zbraní dál na východ …

Dalších šest let Václavovy vlády, až do osudného zářijového dne roku 935, obklopuje hradba mlčení a vše, co bychom chtěli o těchto letech tvrdit, by byla čirá spekulace. Legenda praví, že někdy v této době se Václav chtěl vzdát vlády a jako mnich odejít do Říma. Pokud je to pravda, pak mohla být příčinnou deziluze z vývoje po roce 929, kdy se dohoda s Jindřichem mohla ukázat jako nepřínosná, navíc komplikující domácí vztahy s bratrem i některými velmoži. Václav ale nakonec od záměru upustil a zůstal českým vévodou až do časného rána 28. září 935.

Další literatura:

Charvát, Petr: Václav, kníže Čechů, Praha 2011.

Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců, Praha 1997.

Vaníček, Vratislav: Svatý Václav - Panovník a světec v raném středověku, Praha - Litomyšl 2014.

Vlček, Emanuel. Fyzické osobnosti českých panovníků I. - Nejstarší Přemyslovci, Praha 1997.