Královna Eliška Rejčka: V 19 letech byla dvojnásobnou vdovou a s osudovou láskou žila „na divoko“

Co o Elišce Rejčce víme? Na svět přišla z královského lože Přemysla II. Velkopolského a Richenzy Švédské roku 1288. Sudičky jí nadělily oduševnělou tvář, nepříliš šťastné dětství, bojovnou povahu a lásku. V sedmi letech se Rejčka stala oboustranným sirotkem poté, co byl její otec úkladně zavražděn, avšak dva roky předtím sám „král Přemysl rozvášněn ubil ženu k smrti. Je to však jen odlesk byvších dějů, ve skutečnosti mnohem složitějších“. Rejčky se ujala macecha, druhá žena nebožtíka otce, Markéta Braniborská, která spíše z vypočítavosti než z mateřské lásky u sebe děvčátko trpěla. A tak malá princezna putuje po knížecích dvorech Markétiných příbuzných jako přívěsek, který nelze jen tak pohodit, neboť jednou bude jako polská princezna a dědička mít svou cenu.

Princezně Elišce je dvanáct let, když se náhle vše mění. O její ruku žádá český král Václav II., a tak ji čeká nový život po boku bohatého a mocného panovníka z rodu Přemyslovců. Plna očekávání stojí tváří v tvář svému budoucímu manželovi. Je vážný a starý s chladně modrýma očima, je mu už 29 let. Daleko víc se jí líbí pan Jindřich z Lipé, jeden z nejpřednějších králových rytířů, je krásný, mladý a oči se mu smějí. Svatba se koná s přemírou hluku, hostin, tance a proslovů, trvá několik dnů. Sotva slavnosti skončí, král odjíždí a Rejčku svěřuje tetě, tlusté vévodkyni Griffině. Ta dokonale plní úkol, kterým ji král pověřil. Během tří spokojených let a v krásné krajině, na pohodlném sídelním hradě Budyně nad Ohří, vychová z Elišky ženu a královnu.

Roku 1303 král usoudí, že je načase choť povolat zpět do Prahy, aby mohla být korunována královnou. On, Přemyslovec, je nyní mocným pánem střední Evropy, z prvního manželství má deset dětí a z nemanželského lože i spoustu levobočků. Je to bohatý král, který si potrpí na pompu, lesk a okázalost. Korunovace je velkolepá. Vzácná roucha, koberce na zemi i na ochozech, vše zlatem a stříbrem vyšívané, lidé pijí a hodují, konají se turnaje a dvorní plesy, znějí fanfáry. Eliška je formálně uznána královnou, ale ve skutečnosti ji považují jen za hezkou loutku a doplněk mocného krále.

Karta se obrací a soumrak Přemyslovců pomalu nastává. Na jaře 1305 u krále naplno propuká tuberkulóza, sužují ho bolesti a trpí tak, že ani nevnímá zprávu o tom, že Eliška porodila dceru Anežku. O týden později je král mrtev. Do českého království přicházejí po smrti Václava II. těžké časy. Z šestnáctileté královny se rázem stává vdova, která žije stranou veřejného života a ústrků od Přemysloven, nevlastních dcer si ale nevšímá. Anna a Eliška (budoucí matka Karla IV.) jsou rozmazlené holky, samá ruka a noha a k Rejčce nechovají ani tu nejmenší náklonnost. Brzy nato je v Olomouci zavražděn jejich bratr, nový král Václav III. a na uprázdněný český trůn usedá Rudolf I. Habsburský, zvaný Kaše. Pouze díky zákulisním intrikám se krátce před tím s Eliškou Rejčkou oženil. Ale další léto v žoldáckém táboře u Horažďovic za podivných okolností umírá.

Eliška je devatenáctiletá dvojnásobná vdova, ale útěchou jí je, že oba nebožtíci manželé na ni ve svých závětích bohatě pamatovali. Místo vyplacení celkové sumy dostává do držení několik východočeských měst; Hradec (od té doby Hradec Králové), Vysoké Mýto, Chrudim, Dvůr Králové aj. Titul „Někdejší královna česká a polská“ jí byl laskavě ponechán. V té době však Rejčce usiluje o život manžel její nevlastní dcery Anny, Jindřich Korutanský, který ví, že trůn vůbec není bezpečnou podložkou pro jeho strachem sevřený zadek. Eliška chce-li přežít, musí v přestrojení, jen s malou dcerkou a komornou prchat před úklady vlastní rodiny pod ochranu Habsburků. Po nějakém čase nastává mír a Eliška se i se svým malým dvorem usazuje v milovaném Hradci, kde si buduje nádherné sídlo a taky zde zakládá svůj vysněný chrám Svatého Ducha. Král Jan však pobývá mimo zemi, a tak záhy vypukne domácí válka dvou královen, Elišky Rejčky a Elišky Přemyslovny. Zapojí se odbojná šlechta, hoří hrady, tvrze i města a království krvácí. I po návratu krále dlouho trvá než boje utichnou.

Eliška snad poprvé v životě potkává lásku a je to osudová láska na celý život. Krásná a bohatá vdova samozřejmě neujde zájmu nejrůznějších nápadníků, přičemž jeden z nich je ale výjimečný a co do hrdosti, pýchy a statečnosti, může se rovnat králi. Není to nikdo jiný, než rytíř zesnulého krále Václava II., Jindřich z Lipé, který je nyní předním českým šlechticem a nechybí mu mužné kouzlo a šarm. Občas Elišku v Hradci navštěvuje, až jednou zůstane trvalým hostem jejího hradu, stolu i lože. Jindřich je nedotknutelný aristokrat s neomezenou mocí, a jelikož je mladý panovník Jan Lucemburský stále na cestách, stane se Jindřich z Lipé v podstatě nekorunovaným českým králem.

Eliška Rejčka se stěhuje do Brna, a to hlavně proto, aby byla dostatečně daleko od dcery Václava II., nové královny Elišky Přemyslovny, své celoživotní sokyně. Ty dvě královny, minulá a současná, se rozhodně rády nemají, jsou jako oheň a voda. Vedou vzájemnou skrytou i otevřenou válku, plnou osobních intrik a střetů. To ale nijak nebrání velkému společnému štěstí Elišky a Jindřicha. Oslovuje ji „má nejdražší“ a „můj živote“, kvůli Rejčce dokonce opouští vrcholnou politiku a spokojí se s funkcí moravského zemského hejtmana. Žijí spolu v honosné rezidenci, která je centrem místního společenského života, neboť Jindřich a Eliška tvoří krásný pár a štěstí je u nich domovem. Jsou ale i terčem zlých klepů a pomluv, jelikož žijí bez manželského posvěcení. Jak hříšné a nemorální … Ale protože velkoryse podporují církev, je jim určitým způsobem odpuštěno.

Osudem jim bylo vyměřeno deset let pozemského štěstí a pak Jindřich v srpnu 1329 umírá a opouští svět, který si spolu a pro sebe s Rejčkou vytvořili. Zbraslavská kronika praví, že „v den svatého Rufa mučedníka, zemřel v Brně muž urozený a statečný, Jindřich starší, řečený z Lipé, o němž se často děje zmínka v předcházejícím vypravování, protože byl bohatstvím, mocí a světskou slávou nejvíce nad ostatní pány povýšen. Pro jeho smrt tolik plakala a žalostila královna Alžběta, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek“.

Eliška Rejčka žije ještě šest let, dává vzniknout pamětihodným dílům, ale v mysli je stále spojena s Jindřichem. Je jí čtyřicet sedm, když 19. října 1335 umírá. V pohasínající mysli naposledy vidí stíny minulosti; mocného Václava v Praze, dobrou Griffinu na Budyni, pyšnou Přemyslovnu na panovnickém stolci, všechny svedené bitvy, vítězství a prohry. Vidí milovaného pana Jindřicha z Lipé, vcházejícího do komnaty. Pochovali ji po jeho boku, v klášterním chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Brně…

Další literatura:

Čechura, Jaroslav: Lucemburkové na českém trůně I. - České země v letech 1310–1378, Praha 1999.

Jan, Libor: Václav II. - Král na stříbrném trůnu, Praha 2015.

Petr Žitavský: Zbraslavská kronika, Praha 1976.