Mocný Jindřich I. Ptáčník: Porazil Maďary, zotročil Slovany, pokořil Čechy a založil německou říši

Roku 912 se stal saským vévodou, čímž se zařadil mezi nejmocnější velmože Východořímské říše. Největší konkurenci pro něj představovalo sousední vévodství Franků a na jihu ležící mocné vévodství Bavorů. Rok před tím, než Jindřich převzal své saské dědictví, stal se východofranským králem Konrád I., původně franský vévoda. Ten odmítl uznat Jindřichovo nástupnické právo a v zájmu posílení královské moci hodlal podřídit Sasko své vládě. U Jindřicha však narazil. Konflikt vygradoval roku 915, kdy se Konrád I. vypravil do Saska, aby Jindřichův odpor zlomil silou. Tváří v tvář soupeři uznali, že je zbytečné oslabovat se vzájemnými boji a byla uzavřena mírová dohoda. Saský vévoda formálně uznal svrchovanost krále a Konrád se naopak vzdal nároků na vládu nad Saskem. Je pravděpodobné, že součástí dohody bylo také ujednání o tom, že v případě Konrádova úmrtí podpoří Frankové vévodu Jindřicha při královské volbě.

Zbýval den do Vánoc roku 918 a král Konrád I. naposledy vydechl. Podle legendy ještě na smrtelné posteli doporučil za svého nástupce právě saského vévodu Jindřicha. Následujícího roku byl pak Jindřich I. Ptáčník skutečně zvolen „německým“ králem, fakticky však jeho volbu podpořila pouze dvě vévodství – Sasko a Franky. Následně pak Jindřicha uznal také švábský vévoda. Největším oponentem se zcela pochopitelně ukázal být bavorský vévoda Arnulf, jenž byl za Konrádova kralování zbaven titulu bavorského vévody a teprve nyní se vrátil zpátky do sedla. S podporou bavorských velmožů a navzdory saském Jindřichovi se navíc sám roku 920 prohlásil východofranckým králem. Rozhodnout musela opět síla.

Roku 921 podnikl král Jindřich I. Ptáčník vojenské tažení do Bavor, aby obhájil královský titul. Arnulf ustoupil teprve ve chvíli, kdy bylo jeho vojsko roku 921 dvakrát poraženo a on sám se ocitl obklíčen ve své rezidenci v Řezně. Bavorský vévoda poté uznal Jindřicha I. jako krále a mezi Saskem a Bavorskem zavládl mír. Arnulf si mohl ponechat nezávislou vládu nad Bavorskem a některá další privilegia. Jindřich tak posílil své postavení a získal v říši silného spojence. V listopadu 921 uznal Jindřichovo postavení smlouvou o přátelství také západofranský král Karel III. Prostý. Když následujícího roku Karel zemřel, využil Jindřich příležitosti, kterou mu skýtala válka francouzských šlechticů o nástupnictví a opět podřídil své vládě Lotrinsko.

Podobně jako jeho předchůdci i Jindřich musel čelit nájezdům a plenění Maďarů, kteří opakovaně útočili na všechna východofrancká vévodství, Sasko nevyjímaje, avšak s výjimkou Bavorska. Vévoda Arnulf totiž s Maďary uzavřel alianci, s jejich pomocí ostatně nabyl ztracenou moc, stvrzenou placením tributu. Je pravděpodobné, že jakási forma spojenectví existovala také mezi Maďary a Čechy a to v době po Vratislavově smrti, kdy nastaly zmatky kolem vlády v Čechách. Nejprve museli ze země odejít bavorští kněží, a když došlo k odvetné akci bavorského vévody Arnulfa, jenž vpadl roku 922 do Čech, aby ochránil vlastní zájmy, kontrovali Čechové roku 924 tím, že umožnili Maďarům vpád do Saska ze svého území. Štěstí však stálo při Jindřichovi. Do rukou mu padl maďarský náčelník, čehož král využil, aby s Maďary sjednal příměří na devět let. Zároveň se ale musel zavázat k placení tributu. Investice se mu vyplatila, neboť získal čas, nezbytný k lepšímu opevnění měst, stavbě hradů a výcviku vojska.

Král svým výnosem nařídil, aby osm rolníků svou prací živilo devátého, jenž bude sloužit jako voják na jednom z královských hradů. Tím zabezpečil akceschopnou vojenskou sílu, jíž bylo možné kdykoliv nasadit do akce. Kronikář Widukind také vypráví, jak při hranici s polabskými Slovany Jindřich zřídil k obraně země tzv. merseburskou legii – legio Mesaburiorum, složenou z lupičů a jiných zločinců, kterým se dostalo prominutí trestu za službu v obraně země, v tomto případě v Merseburgu, kde dostali půdu, kterou měli aktivně chránit proti barbarům.

Když Jindřich podnikl kroky k zajištění obrany země, nastoupil do ofenzivy proti polabským Slovanům. V zimě roku 928 napadl rychlým útokem kmen Stodoranů (Havolanů) a oblehl jejich sídelní centrum Brenu (dnešní Branibor nad Havolou). Ano, byl to kmen, z nějž pocházela kněžna Drahomíra, manželka zesnulého českého knížete Vratislava. Dobyté území král připojil k říši jako součást marky Geronis a obrátil se proti kmeni Daleminců (Glomačů) na středním Labi. I zde oblehl ústřední pevnost jménem Gana, dobyl ji, muže nechal pobít a ostatní prodat do otroctví. Území, z něhož útočili na Sasko Maďaři, zabezpečil novou pevností nazvanou Misnia, pozdější Míšeň. Zbýval však ještě jeden soused, kterému bylo zapotřebí připomenout staré závazky – Čechy, zejména pak ve chvíli, kdy nový kníže Václav začal prosazovat vlastní politiku na úkor Saska.

Václav nastoupil samostatnou vládu nad českým vévodstvím patrně roku 925. Nedlouho poté se z Kristiánovy legendy dočítáme o sporu s jiným českým knížetem, jímž byl jakýsi Radslav z kmene Zličanů, sídlící na pevném hradišti ve Staré Kouřimi. Toto kouřimské vévodství patřilo v rámci České kotliny k velkým rivalům Přemyslovců a hradiště samotné si nezadalo s Prahou. Spadalo však do sféry vlivu Saska a vévoda Radslav to zjevně respektoval. Ne tak ale Václav, který usiloval především o upevnění přemyslovské moci a Kouřim napadl. Mělo dojít k bitvě, ale prý nedošlo, neboť záležitost vyřešil osobní souboj. Poražený Radslav se Václavovi podrobil a Václav mu ponechal vládu. Jistě nebude náhoda, že krátce poté do země vpadla spojená vojska Jindřicha I. Ptáčníka a bavorského vévody Arnulfa.

Všemi kroky, které Jindřich učinil v letech 921 – 929, si zároveň připravoval půdu k vyřešení problému s Čechami, které z pohledu říše byly již od dob Karla Velikého podřízeným územím, s povinností odvádět pravidelnou platbu do královské pokladny. Čechy de facto zůstaly odříznuty od všech, byť jen potenciálních spojenců. Bavorsko uznalo svrchovanost Saska, s Maďary Jindřich uzavřel smlouvu o neútočení, slovanské kmeny z Polabí byly zpacifikovány.

Čechy byly posledním územím, které potřeboval Jindřich přivést k poslušnosti. Fakt, že si je nechával na konec, značí, že měl před Čechy respekt. Jistě si uvědomoval psychologický efekt svých zásahů proti Slovanům v Polabí, vzhledem k válečnické pověsti Čechů však nic neponechával náhodě a vyžádal si bavorské posily vévody Arnulfa. Patrně v létě roku 929 se před Prahou objevila armáda, jíž Václav nemohl vzdorovat. Jindřich bez boje přijal Václavův hold a obnovil Čechům tribut. Český kníže daný stav akceptoval a až do své smrti závazek pravděpodobně dodržoval.

Roku 932 udělal Jindřich tečku za příměřím s Maďary a přestal platit tribut. Maďarské nájezdy na sebe nedaly dlouho čekat. Král byl ale připraven a s vojskem, sestaveným s pomocí všech německých vévodství, Maďarům v bitvě u Riade uštědřil v březnu 933 takovou porážku, že se o nájezd na východofranské území pokusili až roku 954, tentokrát naposledy. V posledních letech života stačil Jindřich zabezpečit i severní hranici říše porážkou Dánů a dobytím Šlesvicka. Jindřich I. Ptáčník, sjednotitel říše a zakladatel otonské dynastie, zemřel 2. července 936.

Další literatura:

Collins, Roger: Evropa raného středověku 300 – 1000, Praha 2005.

Charvát, Petr: Zrod českého státu 568 – 1055, Praha 2007.