Nejodvážnější bojovníci staré Anglie. Krále chránili i za cenu vlastního života

Onoho chladného říjnového rána zaujal král Harold Godwinsson postavení na dobře chráněném vršku, aby čelil normanské invazní armádě vévody Viléma. Ze svých mužů Harold vytvořil takřka neproniknutelnou štítovou hradbu o hloubce deseti řad a v délce přibližně 550 m. Síla anglosaského vojska, výhradně pěchoty, byla sedm až osm tisíc mužů, jádro tvořili elitní válečníci královy osobní gardy, huskarlové, kteří mistrně ovládali všechny zbraně, nejlépe však dlouhé obouruční sekery. Zbytek tvořili válečnická aristokracie, tzv. thénové a zejména muži z fyrdu. Klíčovou roli v obranné formaci hráli právě huskarlové, jejichž velké obouruční sekery dokázaly skosit nejen rytíře, ale i koně. Nastala tvrdá řež, trvající celý den. Na jejím konci mohl být jen jeden vítěz.

I když bitva u Hastingsu skončila naprostým vítězstvím Normanů, královi huskarlové se v bitvě osvědčili. Byli vázáni vlastními vnitřními pravidly kázně a jejich kód cti jim velel bojovat a třeba i zemřít po králově boku i v případě, že by král padl. Tato válečnická tradice měla kořeny ve Skandinávii, odkud huskarlové pocházeli. Staronorské húskarl znělo v poangličtěné podobě huscarl (housecarl) a dalo by se přeložit jako služebník, v přeneseném smyslu jako osobní stráž. Huskarlové byli svobodní muži (protiklad otroků), kteří dobrovolně vstupovali do služeb někoho jiného. S postupem času se však označení huskarl vžilo pro králova družiníka, případně jiného vysoce postaveného a mocného pána. Za svou službu, která nemusela spočívat výhradně ve službě vojenské, byli vládcem placeni penězi nebo cennými dary, nezřídka pocházejícími z válečné kořisti. Dánský učenec Saxo Grammaticus uvádí, že huskarlové byli placeni jednou měsíčně, přičemž král zavedl speciální daň, z jejíhož výnosu byli huskarlové odměňováni.

Ještě za vlády krále Æthelstana, prvního vládce celé Anglie v polovině 10. století, byl status huskarla neznámý. To se změnilo na počátku 11. století, kdy do Anglie vpadl dánský král Sven Vidlí vous a jeho mladší syn Knut, pozdější anglický, dánský a norský král Knut Veliký. O této události informuje islandský pramen Flateyjarbok. Když Knut ovládl anglosaskou Anglii, obklopen vlastní profesionální gardou zkušených válečníků, huskarlů, rozpustil roku 1018 své vojsko, avšak jako svou osobní stráž si ponechal posádky čtyřiceti lodí, čítající tři až čtyři tisíce válečníků. Alespoň tak to uvádí Anglosaská kronika.

Jádrem Knutova vojska byli ukáznění a v boji zkušení huskarlové, není ale jisté, zda byli všichni ze Skandinávie. Není vyloučeno, že někteří mohli být i domácího původu. V každém případě se v poměrně krátké době stala z huskarlů anglosaská „instituce“, úzce svázaná s králem a nejmocnějšími velmoži, v níž byli zastoupeni Anglosasové i Dánové, jak to významně ilustrují bitvy roku 1066 u Stamfordského mostu a u Hastingsu. Spolupráce mezi Anglosasy a Dány nebyla komplikovaná, neboť oba jazyky si byly velmi podobné. Huskarlové sice byli především válečníci, ale jejich úloha v anglosaské společnosti 11. století byla mnohem rozsáhlejší.

Huskarlové nebyli pouze placenými bojovníky. Podobně jako královští thénové drželi půdu, zastávali úřady a těšili se důležitému společenskému postavení. Držení půdy nebylo mezi huskarly příliš rozšířené. Kniha posledního soudu (Domesday Book), což je soupis majetku, pořízený z rozhodnutí Viléma Dobyvatele po dobytí Anglie Normany, uvádí pouze třiatřicet huskarlů vlastnících půdu. Tyto držby navíc nebyly nijak zvlášť rozsáhlé. Pokud huskarlové zrovna nebojovali či nedoprovázeli svého pána na cestách, pomáhali králi se správou země. Například kronikář Florence z Worcesteru zmiňuje k roku 1041 dva huskarly v roli výběrčích daní.

I když bychom huskarly nalezli v mnohých úlohách, jejich primárním posláním byl boj a ochrana svého pána. Jak již bylo řečeno, huskarlové se oprávněně těšili pověsti zkušených, disciplinovaných a skvěle vycvičených i vyzbrojených válečníků, kteří sice tvořili výrazně menší část králova vojska, avšak během bitvy hráli klíčovou roli a s podporou mužů z fyrdu dokázali bitvu rozhodnout. Odhaduje se, že ve 2. polovině 11. století mohl král disponovat přibližně dvěma až třemi tisíci huskarlů. Jak vypadalo jejich nasazení v boji?

Jak už bylo řečeno, nejpodrobnější svědectví nám poskytují dvě klíčové bitvy roku 1066, kdy se strhl boj o anglický trůn. Tehdy byl králem Anglie zvolen Harold II. Godwinson, který pocházel z domácího rodu a měl autoritu i podporu velké části šlechticů. Nárok na trůn si ale činil i norský král Harald Hardrada a normanský vévoda Vilém. Střet byl neodvratný. K první bitvě o anglický trůn došlo mezi vládcem Seveřanů a králem Haroldem u Stamfordského mostu, kde se Norové utábořili. Harald Hardrada udělal osudovou chybu, když v domnění, že král Harold nemá o jeho vylodění ani potuchy, neponechal své muže v pohotovosti. V horkém poledni 25. září se vojsko rozložilo podél břehu řeky Derwent a odpočívalo beze zbroje. Aniž by to kdokoliv čekal, objevilo se na obzoru Haroldovo vojsko s královskými korouhvemi. Za jízdou následovala těžce oděná a vyzbrojená pěchota huskarlů.

Hardrada stačil zformovat obranu, avšak bylo jen otázkou času, než Anglosasové obrannou linii prolomí. Nechránění Seveřané byli snadným terčem pro lučištníky a takto oslabenou formací bez obtíží pronikala garda huskarlů krále Harolda, vyzbrojená smrtícími sekerami. Harald Hardrada se pokusil o protiútok a v čele svých nejlepších vyrazil proti nepříteli. Nakonec byl skolen šípy. Když huskarlové prolomili štítovou zeď, změnil se boj formací v boj muže proti muži. Bitva u Stamfordského mostu představovala velmi tvrdý střet pěchoty, který na obou stranách přinesl těžké ztráty. To by vítězné straně nevadilo, kdyby se ovšem právě v okamžiku triumfu nevylodila na jihu země další invazní armáda normanského vévody Viléma.

Anglosasové podnikli dlouhý a vyčerpávající přesun na opačný konec ostrova, aby čelili normanské invazi. Šlo o čas, proto také Haroldovo vojsko nebylo kompletní a absence lukostřelců, kteří přispěli k vítězství u Stamfordského mostu, byla v následné bitvě u Hastingsu citelná. Pokud by měl Harold plné početní stavy a nebyl oslaben bojem s vikingy, měl dobrou šanci proti Normanům obstát. Dobře chránění, disciplinovaní a do země vrostlí huskarlové by mohli za podpory střelců odolat normanským nájezdům, podobně jako těžká pěchota Karla Martella v bitvě u Tours roku 732. Pokud by Normany zastihla noc, situace obránců by se ještě zlepšila.

V pevné formaci pod královskou dračí korouhví Wessexu očekávalo 14. října 1066 Haroldovo vojsko, jehož střed a přední linii tvořili huskarlové, příchod armády vévody Viléma. Ten byl odhodlán prorazit saskou štítovou hradbu za každou cenu, proto zvolil velmi riskantní taktiku útoku do kopce, který byl hájen huskarly krále Harolda za podpory mužů z fyrdu. Normanské šípy byly pro Anglosasy, skryté za velkými štíty, prakticky neškodné, a tak se do útoku vydala normanská pěchota. Nastala tvrdá řež, do níž Vilém vyslal i část jízdy. Ale Haroldovi válečníci drželi semknuté řady a odolávali všem pokusům o rozrušení šiku. Přímý účastník bitvy Vilém z Poitiers líčí, jak Anglosasům v bitvě pomáhala zejména disciplinovanost, semknutost a efektivita jejich zbraní, zejména velkých seker, kterými huskarlové dokázali rozpoltit nejen štít, ale dokonce prý i jezdce s koněm.

Když vévoda Vilém viděl, že veškeré útoky proti Haroldovu vojsku jsou neúčinné, rozhodl se pro lest. Část jeho jezdců po nezdařeném útoku předstírala ústup, aby vylákala méně disciplinované bojovníky k pronásledování. Porušení pevné linie a pronásledování Normanů bylo osudovou chybou, které nedokázal král Harold zabránit. Neuváženými výpady se anglosaská obrana pomalu ztenčovala.

V pozdním odpoledni obě křídla Haroldovy armády prakticky neexistovala. Únava z předchozí bitvy, náročné pochody i celodenní obrana si žádaly svou daň. Vilém vylepšil svou strategii, když proti oslabenému nepříteli opět nasadil lučištníky, kteří krátce před ztečí jízdy stříleli vzhůru. Štítová hradba řídla a normanská jízda nyní mohla obsadit část návrší, odkud mnohem lépe útočila. Formace Anglosasů byla natolik stísněna, že bylo pro královi huskarly obtížné použít své sekery. Krupobití šípů nakonec zasáhlo i krále Harolda, který navzdory těžkému zranění dál velel, dokud nepadl. Za soumraku již Normané útočili na pouhou třetinu původního anglosaského útvaru. Sedláci z fyrdu prchli, avšak zbylí huskarlové se semkli kolem těla mrtvého krále rozhodnutí nevzdat se. I přes své kvality už ale neměli sílu odolat poslednímu útoku normanské jízdy. Král byl mrtev a ostatní padli buď na místě, nebo na útěku. Bitva u Hastingsu skončila se zapadajícím sluncem.

Huskarlové představovali anglosaskou vojenskou elitu a tomu také odpovídala jejich výstroj a výzbroj. Nejlépe nám ukazuje vzhled huskarlů slavná tapiserie z Bayeux, která zachycuje dobytí Anglie Normany. Z jednotlivých scén tapiserie je patrné, že nebyl příliš velký rozdíl mezi normanskými rytíři a huskarly. Největší rozdíl lze spatřovat ve způsobu boje, neboť zatímco Normané bojovali na koních, huskarlové bojovali jako pěchota a na bojiště se na koních pouze dopravovali. Nosili kroužkovou zbroj, označovanou jako byrne, pod níž měli oblečen pevný oděv z látky nebo kůže a jednoduchou kónickou přilbu s nánosníkem. K obraně používali velký kulatý, oválný či mandlovitý štít, jak je zobrazuje tapiserie z Bayeux.

Charakteristickou zbraní huskarlů a vlastně i Anglosasů obecně byla sekera, kterou v normanském vojsku nacházíme pouze výjimečně nebo vůbec. Široká dánská sekera, kterou huskarlové dokonale ovládali, měla břit o šíři 20 až 30 centimetrů a byla nasazena na pevném toporu s délkou kolem jednoho metru. Menší jednoruční sekera s krátkým topůrkem byla široká kolem 10 centimetrů a sloužila k boji zblízka, bylo ji však možné i vrhat. Tradice používání válečné sekery ale náležela rovněž Seveřanům, v tomto případě Dánům, kteří na počátku 11. století usedli na anglický trůn. Huskarlové však někdy používali i meč a kopí, kterým chránili své druhy, bojující sekerou. Je velmi pravděpodobné, že i roku 1066 bylo mezi královými huskarly nemálo Dánů, kteří byli stejně jako ostatní za svoji službu pravidelně placeni.

Další literatura:

Featherstone, Donald: Válečníci a války ve starověku a středověku, Praha – Plzeň 2001.

Gravett, Christopher: Hastings 1066 – Pád anglosaské Anglie. Praha 2008.