Obléhání Alesie: Válečná operace, která dodnes budí úžas. Římské opevnění obklíčilo celou horu

Caesar v Galii bojoval sedmý rok. Za tu dobu dostal pod svoji kontrolu prakticky celou Galii a zase ji ztratil. Do čela vzbouřených kmenů se totiž postavil schopný vůdce a válečník Vercingetorix, který ohrožoval veškeré římské úspěchy. Když se Vercingetorigovo vojsko usadilo na vyvýšenině nedaleko Alesie, Caesarova soustředěná armáda, s dostatečně zajištěným zásobováním, Alesii oblehla. Caesar nařídil budovat rozsáhlé opevnění, které mělo Alesii sevřít v neprodyšném smrtícím prstenci. Monumentální obléhací dílo, které Vercingetoriga a jeho vojsko odřízlo od okolního světa, dodnes budí úžas.

Legionáři se pod Caesarovým dohledem neprodleně pustili do budování grandiózní obléhací soustavy opevnění. Opevnění, které mělo Vercingetoriga a jeho vojsko uzavřít v Alesii, tvořilo 8 táborů a 23 pevností, spojených příkopem a valem o celkové délce 16 km. Příkop se strmými stěnami měl šířku 6 m, což mělo zpomalit případný pokus Galů o proražení linie. Přibližně 120 m od příkopu byl zbudován čtyřmetrový dřevohlinitý val, opatřený dřevěnou předprsní a chodníčkem, který urychloval přesun vojáků po valu. Na každém čtyřiadvacátém metru byla vystavěna 9 metrů vysoká věž. Mezi příkopem a valem byly umístěny další fortifikační prvky.

Před valem byly vyhloubeny dva menší příkopy, z nichž ten vnější byl zatopen vodou. Před příkopy byly zaraženy do země špičaté kůly, před nimi byla umístěna tzv. lilia, což byly okrouhlé zamaskované jámy, skrývající malé zaostřené kůly. Před linií lilií byly další řady dřevěných kůlů s železnými hroty, které byly zahrabány do země tak, že nad povrch vykukoval pouze ostrý hrot. Všechna tato opatření měla moc výrazně oslabit a zpomalit nepřátelský protiútok, kterému mělo čelit na 40 000 římských legionářů.

V průběhu výstavby obléhacího opevnění se Vercingetorix pokusil o výpad. Proti Římanům vyslal svou jízdu, ta však byla odražena a Galové se stáhli za hradby města. Poté náčelník vyslal jezdce, aby se vrátili ke svým kmenům, tam sebrali další válečníky a přivedli je zpět na pomoc obléhaným. Tento plán sliboval šanci na zničení Caesarova vojska. To však římský vojevůdce nechtěl riskovat, a proto nařídil vybudovat další pás opevnění, který měl obléhatele chránit proti útoku zvenčí. Rychle tak začala růst druhá, velmi podobná opevňovací linie v celkové délce 20,7 km. Celkem tedy museli Římané zbudovat téměř 40 km opevnění, což vzhledem k počtu nasazených legionářů znamenalo, že každý musel zbudovat 1 metr opevnění.

Jsou to ohromující čísla, ale teprve když člověk stojí pod svahy Alesie, uvědomí si a pochopí, jak obrovskou a velkolepou stavbu museli římští dobyvatelé vybudovat, aby Galy v Alesii odřízli od okolního světa. Je to něco podobného, jako kdybyste chtěli obehnat příkopem, valem a palisádou s věžemi Velký a Malý Blaník. Dnes se na svahu pahorku, kde se kdysi tyčila Alesie, rozkládá nevelká vesnice Alise-Sainte-Reine, která na někoho může působit jako konec světa. Široko daleko nic, jen zvlněná krajina, louky, lesy a občas nějaká usedlost. A nad tím vším se tyčí socha krále Vercingetoriga v nadživotní velikosti a shlíží do širokého kraje.

Vercingetorigovi, obklíčenému v Alesii, mezitím začínaly docházet zásoby. Chtěl-li se udržet do příchodu posil, musel udržet svou armádu. To však znamenalo, že jídlo nebylo pro ty, kteří nebojovali – ženy, děti a starci. Proto je vypustil z města, aby odešli. Caesar jim však neumožnil průchod, a tak zůstali uvězněni mezi opevněními, kde umírali hlady.

Naopak Caesar poručil svým vojákům, aby si do opevnění snesli jídlo na třicet dnů a vyhnuli se tak nutnosti opouštět svá stanoviště. Nedlouho poté konečně dorazily galské posily. Caesar uvádí počet 250 000 pěšáků a 8 000 jezdců, dnes však víme, že jsou tyto počty značně zveličené. Nepochybně však byla galská armáda velmi početná. Bohužel, Vercingetorix byl odříznut od vnějšího galského vojska, které tak bylo neorganizované a bez schopného velitele.

K prvnímu galskému útoku na římské opevnění došlo krátce poté, co posily dorazily. Velká vnější armáda se rozvinula a demonstrovala svou sílu. Nato Vercingetorix vyvedl z města své válečníky, kteří začali zasypávat velký příkop. Caesar reagoval rozmístěním vojska a vysláním jízdy proti jízdě galské. Ačkoliv se Galům povedlo Římany zahnat nečekaným trikem, kdy byli mezi jezdci zamícháni i lučištníci a lehkooděnci, kteří jízdu podporovali, nakonec se opět osvědčili Caesarovi Germáni. Ti tvrdým úderem galské jezdce obrátili na ústup, lehkou pěchotu obklíčili a téměř celou pobili.

Dalšího dne v noci osvoboditelská armáda podnikla noční útok. Koordinovaný postup byl nemožný, přesto se Galové pokusily dát nočním útokem šanci obleženým. „Vercingetorix, jakmile uslyšel jejich pokřik, dá zatroubit k výpadu a vyrazí z města.“ Římanům se však útok podařilo odrazit, pomohlo jim, že v noční tmě neměli obležení ponětí o tom, co se děje venku, a tak se příliš zdrželi s překonáváním překážek.

Galové se však nevzdávali. Od zvědů získali informace o dispozicích okolního terénu a identifikovali nejslabší místo v římské obléhací hradbě, nevýhodně situovaný severní tábor. Tam pak soustředili veškerou sílu útoku. „Jedni na naše střílejí, druzí želví kryt ze štítů učinivše postupují k táboru; za unavené střídavě nastupují svěží. Hlína, sypaná z pytlů ode všech útočníků do našich opevnění, i umožňuje Galům výstup, i úplně zakrývá to, co Římané nastražili na ně v zemi; tehdy se už opravdu nedostávalo našim ani zbraní ani sil,“ dokládá později Caesar. Z druhé strany zaútočil Vercingetorix. „Současně se bojuje na všech místech a všecko je zkoušeno; která část opevnění se zdála nejslabší, na tu se všecko sbíhá.“

Jde o všechno. Buď Galové vybojují svobodu, nebo Caesar získá svůj triumf. Nakonec však Caesar zasahuje přímo do bitvy, přivádí posily a vpadá Galům do zad. „Najednou zpozorují nepřátelé za sebou naši jízdu; také ostatní kohorty se kvapem blíží; nepřátelé se obracejí na útěk a na útěku narazí na naše jezdce. Povstává veliké krveprolití.“ Všechny naděje jsou zmařeny, tisíce Galů umírají při ústupu.

Vercingetorix přijímá svůj osud. Promlouvá ke galskému shromáždění, „dokazuje, že nepodnikl válku z vlastní potřeby, ale kvůli svobodě všech …; že se jim nabízí k obojímu; chtějí-li uspokojit Římany jeho smrtí anebo jej vydat živého“. Nato je Vercingetorix vydán Caesarovi. Podle dějepisce Plutarcha si Vercingetorix oblékl nejhonosnější zbroj, usedl na ozdobeného koně a vyjel z brány k Caesarovu ležení. Objel tribunu, na níž Caesar seděl, seskočil z koně, shodil zbroj a mlčky před ním usedl. Porážka svobodné Galie byla dokonána.

Aby Caesar potrestal všechny kmeny, které povstaly proti Římu, bezohledně plenil jejich území, zabíjel a odváděl Galy do otroctví. Odporovat Římu se nevyplácelo. Sám Caesar ve svých Zápiscích opakovaně zdůrazňuje, že jeho válka proti Galii byla oprávněná, neboť měla chránit římské spojence, stejně jako zájmy Říma. I po více než dvou tisíciletích zní tato rétorika aktuálně, stačí si vzpomenout na argumenty ruského vůdce při napadení Ukrajiny. Ti, kteří vystupovali příliš samostatně, neprojevovali dostatečnou úctu a nesouhlasili s římskou politikou, byli prohlášeni za nepřátele Říma. Jejich proviněním byla podle Caesara domýšlivost, a proto bylo nezbytné tyto zpupné kmeny zpacifikovat.

Další Vercingetorigův osud byl zřejmý. Jako nebezpečný protivník, člověk, jenž vzbouřil celou Galii a mohl Caesara připravit o vše, čeho dosáhl, byl odveden do Říma. Zde byl uvržen do vězení a o šest let později, roku 46 př. Kr., byl veden v triumfálním Caesarově průvodu. Krátce poté byl před bouřícími davy rituálně uškrcen.

Celogalské povstání bylo zlomeno, jeho vůdce mrtev, ale život v Alesii neustal. Dle římských zvyklostí a v duchu pax Romana vyrostlo na místě galského oppida nové římské město se vším, co bychom u římského města očekávali. Dosavadní archeologické výzkumy odhalily, že v galořímském městě nechybělo divadlo, Jupiterův chrám, basilika a samozřejmě fórum lemované obchody, které bylo centrem společenského života římské Alesie. Když padlo římské impérium, na Alesii se pomalu zapomnělo.

Vzpomínky na dávnou slávu znovu ožily v 19. století, kdy se Francouzi začali ohlížet do minulosti a v duchu romantismu oslavovat své galské kořeny. Roku 1865 nechal císař Napoleon III. na samém vrcholu Mont Auxois vztyčit monumentální sochu galského krále Vercingetoriga, jehož tvář je nikoliv náhodou inspirována právě tváří Napoleonovou. Sochu, shlížející do širokého kraje pod horou, doplňuje vzletný nápis: SJEDNOCENÁ GALIE, TVOŘÍCÍ JEDEN NÁROD, HNÁNA SPOLEČNÝM DUCHEM, DOKÁŽE VZDOROVAT VESMÍRU.

Další literatura:

Caesar, G. I.: Zápisky o válce galské, Praha 1940.

Gilliver, Kate: Caesar´s Gallic Wars, Oxford 2024.

Kovařík, Jiří: Caesarovy legie, Praha 2015.