Odveta zneuctěné královny, neporazitelný nepřítel a zeď proti barbarům aneb Potíže Římanů v Británii

Když se Římanům konečně podařilo zlomit povstání náčelníka Carataca, mohli začít uskutečňovat vlastní vizi římské Britannie a stabilizovat novou provincii. Británie byla provincií bohatou, přesto to Římanům nestačilo…

„Britannové se bez váhání podvolují odvodům, daním a ostatním uloženým povinnostem k římskému státu, ale jen tehdy, jestliže přitom nedochází k násilnostem: ty nesnášejí, protože svou porobu vidí v poslušnosti, ne však v otročení,“píše o domorodých obyvatelích Británie římský dějepisec Tacitus. Jenomže právě to, na co Tacitus upozorňuje, se stalo. Na východě ostrova sídlil mocný kmen Icenů, který patřil k těm, které se Římu poddaly bez boje a spolupracovaly.

Když zemřel král Prasutagus, odkázal polovinu svého území císaři Neronovi (císařem 54–68) a polovinu své ženě, královně Boudicce a svým dcerám. Nutno poznamenat, že ženy byly u Keltů mužům naprosto rovnocenné, což bylo něco, co Římané nedokázali pochopit. Žena pro ně nebyla partnerem, a tak královnin nárok nerespektovali a icenské území drancovali. Když Boudicca vznesla protest, Římané ji zbičovali a její dcery znásilnili. Mezi Iceny propukl spravedlivý hněv a královna z něj rozdmýchala krvavou vzpouru, k níž se připojily i okolní kmeny. Staré křivdy a touha po odplatě za kruté zacházení vypluly na povrch v plné síle.

Královna stanula v čele obrovské britonské armády, která zcela vyplenila a vybila římská města Camulodunum, Verulamium (St. Albans) a Londinium (Londýn). V bitvě u Camuloduna proti Boudicce stanula IX. legie, avšak neměla šanci. Většina pěchoty byla pobita a z bitvy se podařilo vyváznout pouze veliteli IX. legie, jímž byl Quintus Petillius Cerialis a oddílu jízdy. Povstání královny Boudiccy bylo nakonec krutě potlačeno a Římané opět sevřeli vládu nad kolonií. Další římská tažení směřovala na sever dnešní Anglie, který ovládal velký kmen Brigantů…

Podle zpráv Tacitových začal s dobýváním teritoria Brigantů roku 71 Quintus Petillius Cerialis, dříve poražený Boudiccou, nyní však nový guvernér. Staré spojenectví přestalo být užitečné, sami Briganti ostatně projevili svou vůli, když si do svého čela vybrali Venutia a prořímskou královnu Cartimanduu zapudili. Římané jí pochopitelně rádi poskytli útočiště a vydali se zlomit moc Brigantů.

Římanům trvalo celých čtyřicet let, než stabilizovali celou provincii. Pod tlakem svobodných kmenů ze západu a severu však byli neustále. Roku 77/8 se stal novým správcem římské Britannie vojevůdce Gnaeus Iulius Agricola a zahájil tak novou kapitolu v dějinách ostrovní země. Agricola, zkušený válečník a dobrý taktik, si předsevzal, že dobude celý ostrov a vytvoří z něj řádnou provincii. Nejprve přikročil k dokonání toho, co se nepodařilo jeho předchůdcům, totiž pacifikaci dnešního Walesu. Poté postoupil dál na sever a setkal se s mocnými Briganty. Až ve třetím roce pak vytáhl do Kaledonie, dnešního Skotska.

„Ve třetím roce výprav byly objeveny nové kmeny“, píše Tacitus o události, kterou začalo Agricolovo tažení za porobením Skotska. Tehdy Agricola postoupil z tzv. Stanegate, silnice ohraničené velkými pevnostmi v dnešním Carlisle a Corbridge směrem k zálivu Forth a poté až k zálivu Tay. V oblasti, kterou římské vojsko prošlo, se Římané díky svému nečekanému vpádu, nesetkali s žádným výraznějším odporem, což jim umožnilo v pravidelných vzdálenostech jednoho denního pochodu (cca. 16 římských mil) vybudovat ještě téhož roku několik pevností.

Otázkou zůstává, proč se Agricola nesetkal s žádným odporem, zda to bylo způsobeno již dřívějšími akcemi, které vedl Petilius Cerialis, či výhodou bleskové války. Nejpravděpodobnějším se však jeví to, že územím, kterého bylo dosaženo při třetí válečné sezóně, byla východní polovina skotské Lowlands, kde byli dominantním činitelem prořímští Votadinové, naklonění spolupráci s Římem snad už před Agricolovým příchodem. Zcela ignorován byl při třetí sezóně jihozápad Lowlands, území lmene Novantů, kam se Agricola obrátil až později, když zajistil sever a rozdělil ostatní území jihu.

Roku 80 dosáhl Agricola v čele dvou legií, IX. Hispany a XX. Valerie Victrix, a mnoha pomocných sborů řeky Tay a následujícího roku nechal vybudovat řetěz pevností mezi zálivy řek Forth a Clyde. Za touto pomyslnou dělicí čárou se už rozprostírala divoká Kaledonie, kterou si Agricola předsevzal dobýt, aby tak dokončil podmanění celého ostrova. Cestou systematicky podmaňoval jedno kmenové území za druhým, likvidoval domorodé pevnosti jako hnízda odporu, jiné si kupoval římským zlatem. Na strategických místech budoval pevnosti, malé i velké, čímž položil základ budoucímu Antoninovu valu, nejsevernější hranici Římské říše. Agricola podnikl také demonstrativní výpravu do Hibernie.

Během tažení Římané čelili výpadům kaledonských kmenů, které odmítaly svou svobodu vydat bez boje. K přímému střetu zatím nedocházelo, neboť Kaledonci si byli vědomi toho, že takovou mašinerii, jakou je římská armáda, lze jen těžko zastavit v otevřeném střetu. Využívali však umění partyzánské války. Nepřítele oslabovali neustálým nečekanými útoky, zejména v noci a vtahovali jej stále hlouběji na své území. Při jednom takovém nočním útoku se do vážných problémů dostala celá IX. legie. Římané však rozhodnou bitvu, završenou slavným vítězstvím, potřebovali.

Rozhodná bitva nakonec přece jen proběhla, a to v poslední sezóně Agricolova místodržitelství roku 84. Agricola, vědom si reálného nebezpečí, hrozícího ze strany sjednocujících se kaledonských kmenů, přikročil na začátku sedmé sezóny k vedení psychologické války. Vyslal loďstvo, aby plenilo a nahánělo hrůzu podél pobřeží severovýchodního Skotska a snad i s cílem vyprovokovat nepřítele k akci, zatímco sám pochodoval nížinou, která se táhne při východním a severovýchodním pobřeží až k zálivu Moray. Šlo patrně o rychlý pochod, neboť zásoby byly přepravovány po vodě, pěchota a jízda tak opět jednala v součinnosti s loďstvem, které již v předchozí sezóně budovalo při pobřežích základny pro rychlejší postup hlavního proudu vojska.

Římská armáda se dostal až na dosah severovýchodního pobřeží Skotska, na místo, o kterém historik Tacitus hovoří jako o Mons Graupius, dosud však není jasné, kde se tato lokalita nachází. Nejpravděpodobnějším místem se jeví vyvýšenina Bennachie na severovýchodě Aberdeenshire. Dle údajů Tacitových se utkalo na 30 000 válečníků, vedených náčelníkem Calgakem, s přibližně stejně velkou Agricolovou římskou armádou. Boj byl zprvu vyrovnaný a domorodcům se podařilo odrazit římský nápor. Calgacos se se svými muži dokonce pokusil vpadnout Římanům do zad, ale tento tah nevyšel. Obránci své domoviny byli obklíčeni římskou jízdou a v nastalém zmatku jich byli tisíce zmasakrovány. Podle Tacita Kaledonci ztratili deset tisíc mužů, zatímco Římané jen tři sta šedesát.

Kaledonské kmeny utrpěly porážku. Porážku, která jim uštědřila cennou lekci. Jde-li o ztráty, pak ovšem musíme pochybovat. Počet padlých barbarů byl k větší slávě Agricolově nepochybně nadsazen. Pokud šlo o tak drtivé vítězství, proč byl vydán rozkaz nepronásledovat nepřítele? Ale i tak, celé dvě třetiny domorodého vojska unikly zkáze. Skutečný stav věci se ukázal následujícího dne, kdy Římané začali ohledávat okolí. Oblast byla vylidněna, obydlí spálena, všude byl klid. To rozhodně nevypadá na panický útěk po zdrcující porážce, ale jako chladně promyšlený plán ústupu, čítající taktiku spálené země. Byl to vzkaz Římanům, že vyhráli bitvu, ale ne válku …

Období klidu pravidelně narušovaly výboje severních kmenů, ozbrojené střety byly na denním pořádku. Jih ostrova byl ale hospodářsky natolik cenný, že se Římu vyplatilo nadále investovat do rozvoje a obrany provincie. Avšak jakéhokoliv oslabení, často způsobeného vpády barbarů do srdce impéria a nutností povolání posil z Britannie, jako např. v případě markomanských válek, domorodci ihned využili. Na počátku 3. století zašel císař Septimius Severus tak daleko, že chtěl domorodé obyvatele Skotska zcela vyhladit, zemřel však dřív, než se mu tento plán podařilo uskutečnit.

V dějinách římské agrese vůči Kaledonii byl Agricola prvním a nejúspěšnějším vojevůdcem, jeho nástupci již tak úspěšní nebyli, o to víc se ale soustředili na zabezpečení severní hranice nové provincie. Roku 117 se stal císařem Aelius Hadrianus, jenž si uvědomoval nutnost zabezpečit říšské hranice. V zájmu impéria inicioval řadu okázalých fortifikačních staveb a projektů, z nichž ten „nej“, Hadrianův val, vznikl na severu dnešní Anglie. Zbudovat ojedinělou kamennou zeď, která se táhla od pobřeží k pobřeží v délce 118,6 km, nařídil císař roku 122. Fakticky byl Hadrianův val komplexem hradeb, pevností, věží, obranných valů a příkopů, silnice a předsunutých pevnůstek. Monumentální fortifikace měla šířku 2,4 m a celkovou výšku přesahující 6 m. Souběžně se severní stranou zdi se táhl 8 - 12 m široký a 3 - 4 m hluboký příkop s šestimetrovým náspem. Vojenské posádky na Hadrianově valu tvořily výhradně vojáci pomocných sborů (auxilia), odhaduje se počet mezi osmi a devíti tisíci.

Za Hadrianova nástupce Antonina Pia došlo k dalšímu posunutí severní hranice mezi zálivy Forth a Clyde. Jaký byl důvod? I když se zřejmě nedá vyloučit, že akce byla motivována politicky, totiž že nový císař potřeboval upevnit svou pozici v Římě válečným triumfem, pravděpodobnější se jeví příčina pramenící ze situace na severu. Práce na Antoninově valu začaly roku 142. Nová hranice měla být vybudována po vzoru Hadrianova valu, ovšem s vlastními charakteristikami, uzpůsobenými situaci a prostředí.

Val byl budován od zálivu Forth k zálivu Clyde v celkové délce téměř 59 km, nejednalo se ovšem o kamennou zeď, ale o val navršený z drnů, pokrytý neopracovanými kameny a opatřený palisádou. Podél valu bylo v pravidelných intervalech rozmístěno patnáct různě velkých pevností, z nichž pouze dvě měly kamennou hradbu. Odhaduje se, že budování Antoninova valu se účastnilo přibližně sedm tisíc vojáků a podobný odhad platí i pro počet mužů sloužících na hranici. Jejich úkolem bylo spíše dohlížet na hranici než ji vojensky hájit. Zpět k Hadrianovu valu se Římané stáhli už roku 162.

Další literatura:

Breeze, D. J.: The Northern Frontiers of Roman Britain, London 1993.

Tacitus, Publius Cornelius: Z dějin císařského Říma, Praha 1976.

Webster, Graham: Boudica: The British Revolt Against Rome AD 60, London 1999.