Římské dobývání Británie: Statečný odboj, císař na slonovi a vyvraždění posvátného ostrova

První autentickou zprávu o bájné zemi na severu, v jejíž existenci někteří odmítali uvěřit, přinesl ve 2. polovině 4. století před Kristem řecký cestovatel a obchodník z Massilie, Pýtheás. Právě on poprvé pojmenoval ostrovy jako Pretaniké, patrně na základě domorodého názvu. Při své cestě za severským jantarem obeplul od západu Británii, poznal Irsko, setkal se i s Hebridskými ostrovy, objevil malé roztroušené ostrůvky na dalekém severu - Orkneje a dostal se až k „poslední zemi na severu“, k ostrovu Thule.

Britannie, ač rozdrobená mezi řadu kmenových království, byla velmi bohatá. Mírné klima svědčilo zemědělským plodinám, moře i řeky byly plné ryb, lesem se proháněla divoká zvěř včetně medvědů a vlků, nerostné bohatství bylo nezměrné. Řecký dějepisec a geograf trefně poznamenal, že obchod s Britannií přinese ročně do římské pokladny víc, než by mohlo jakékoliv podmanění ostrova. Přesto se Řím nezříkal pevnějšího připojení Britannie, kterou od dob Caesarových zahrnoval do své sféry vlivu. Vlastní invazi plánoval již Augustus, a to hned třikrát; v letech 34, 27 a 25 před Kristem. Okolnosti mu ale nepřály a ostrov zůstal prozatím ušetřen.

Římští císařové rádi vstupovali do záležitostí druhých, v případě Britannie si vzali za své prosazovat zájmy dvou kmenů, Catuvellaunů a Atrebátů, jejichž přátelství s Římem sahalo do časů Caesarových. Někdy v letech 39 či 40 nového věku se chtěl vložit do ostrovních záležitostí císař Caligula, ale k invazi nakonec nedošlo. Dost možná ale Caligulovy přípravy přispěly k invazi císaře Claudia o tři roky později.

Pro římskou vojenskou intervenci neexistovala v případě Britannie žádná naléhavá příčina. Britoni nepodnikali proti Římu žádné vojenské akce, obchod mezi zeměmi vzkvétal a život na ostrově běžel v zaběhnutých kolejích svárů mezi jednotlivými kmeny. O tom byli Římané dobře zpraveni, neboť se čas od času objevil u císařových dveří některý z vypuzených kmenových králů. Jak vyvozuje řečník Cicero z dopisu svého bratra, jenž se účastnil druhé Caesarovy výpravy, „ohledně britanských záležitostí jsem z tvého dopisu pochopil, že tam není nic, kvůli čemu bychom se měli strachovat nebo radovat“.

Psal se rok 43 a na římském trůnu seděl už dva roky dříve vysmívaný učenec Claudius. Vavříny válečného vítězství a následný triumf by Claudiově pověsti jistě prospěly. Císaře tato představa natolik zaujala, že vydal rozkaz k válečným přípravám. Velením vojenské expedice, do níž byly nasazeny čtyři legie, totiž II Augusta, IX Hispana, XIV Gemina a XX Valeria Victrix, byl pověřen senátor Aulus Plautius. Dvacet tisíc legionářů doplňoval přibližně stejný počet vojáků pomocných sborů, takže invazní římská armáda, která se vylodila u břehů Albionu, čítala 40 až 50 tisíc mužů. Sám císař nikam nespěchal a vyčkával na chvíli, kdy se bude moci zúčastnit rozhodující bitvy. Na galském pobřeží se vojsko rozdělilo na tři divize a takto také přistálo u břehů Cantia, dnešního Kentu. Obavy, že by Britoni mohli znesnadnit vyloďování, se ukázaly jako liché. O římské invazi neměli domorodci ani tušení, nebyl tedy čas zorganizovat účinný odpor.

V době, kdy na jihovýchodě ostrova přistáli Římané, převážné části jihovýchodu ostrova vládli bratři Caractacus (Caradog) a Togodumnus z kmene Catuvellaunů, synové krále Cunobelina, jenž vládl ze svého sídla Camuloduna (dnešní Colchester). Cunobelinus zachovával v duchu dohod s Caesarem přátelské styky s Římem, zároveň však posiloval svou pozici na ostrově, takže je v pramenech nazýván jako Britannorum rex – král Britonů. Zemřel krátce před římským vpádem, který za daných okolností nikdo neočekával. Když se však legie objevily na břehu řeky Medway, byli to právě Cunobelinovi synové, kdo se Římanům postavil na odpor. Hned v prvním střetu se však Britoni dopustili závažné chyby: „Barbaři se domnívali, že Římané nebudou schopni řeku překročit bez mostu, a tak poněkud bezstarostně tábořili na protějším břehu. Ale římský vojevůdce poslal přes řeku oddíl Germánů (Batavů), kteří byli uvyklí plavat v plné zbroji i v prudkém proudu. Ti nečekaně napadli nepřítele, avšak místo aby stříleli muže, zmrzačili koně zapřažené do britanských bojových vozů. V nastalém zmatku se nedokázali zachránit ani nepřátelští jezdci.“

Královští bratři se však nedali odradit prvním neúspěchem a na svých pozicích vytrvali i následujícího dne. Mezitím však legát II. legie, budoucí císař Vespasianus, nalezl dále po proudu brod, řeku překročil a Britonům vpadl do boku. Z více stran tísněné britonské vojsko se dalo na ústup směrem k Temži, kde došlo k dalšímu střetu. Během posledního odporu zřejmě padl Togodumnus, zatímco Caratacus se stáhl, aby sehnal další posily. Ani jednoho z bratrů během bitvy na řece Medway zřejmě nenapadlo, že se hraje o svobodu celého ostrova na dalších 400 let. Nečekaně rychlé vítězství však překvapilo i samotné Římany. Byl nejvyšší čas vyrozumět císaře a povolat ho do Britannie.

Zatímco na ostrově probíhaly první boje, dlel císař Claudius v pohodlí Říma a čekal až se bude moci do Britannie sám vypravit. Plán byl takový, že imperátor bude osobně přítomen rozhodující bitvě, ta však přišla dřív, než kdokoliv čekal. Když dnes známe průběh dalších událostí, optimismus byl předčasný. Pro tuto chvíli však Aulus Plautius čekal v táboře u řeky Tamesis (Temže) až dorazí císař Claudius s dalšími posilami. Aby bylo vítězství vskutku velkolepé, císař s sebou přivezl dokonce i slony. Již v plné sestavě pak dobyvatelé postoupili ke Camulodunu, královskému sídlu Catuvellaunů, které oblehli a dobyli. Claudius poté mohl triumfálně projet branou dobytého města. Právě zde Římané vytvořili své první „město“ na ostrově, jež neslo jméno Colonia Victricensis.

Po pouhých šestnácti dnech v Britannii imperátor Claudius odcestoval zpět do Říma, aby oslavil svůj triumf dobytí ostrova. Na oslavu vítězství mu byl vybudován vítězný oblouk a udělen titul Britannicus. Zatím ale nebylo moc co slavit. Římané sice zvítězili a dobyli hlavní město, avšak pouze nad jedním z mnoha britonských kmenů. Odbojný Caratacus byl stále na svobodě a chystal odvetu.

V čele domorodého odporu zůstával Caratacus, který se poučil z porážky a přistoupil na osvědčenou taktiku Britonů vyhýbat se otevřenému střetu, nenadálými přepady Římanům znesnadňovat život i zásobování. Útočištěm nyní Britonům byly lesy a močály, kam se Římané neodvažovali. Caratacus zřejmě doufal, že Římané nakonec odejdou, podobně jako za časů Caesarových, ale mýlil se. Vetřelci ostrov nehodlali opustit, naopak pracovali na vytvoření nové provincie. Z pramenů se o Caratacovi znovu dozvídáme v době po roce 47, kdy byl správcem římské Britannie jmenován Publius Ostorius Scapula. Caratacův kmen Catuvellaunů byl poražen, a tak vůdce hledal nové spojence. Ty nalezl v kmenech Silurů a Ordoviků z hornatých krajin dnešního Walesu, které pod Caratacovým vedením s Římany válčily celých šest let až do roku 51.

Šest let vedl Caratacus spolu se Silury a Ordoviky nesmiřitelný odboj proti Římu. Chytře se vyhýbal otevřenému střetu, mnoha nečekanými akcemi však nepříteli způsoboval ztráty. Nový správce Ostorius Scapula se proto zaměřil právě na zlomení západních kmenů a dopadení Carataca. K rozhodné bitvě u Caer Caradoc došlo teprve roku 51. Caratacus zvolil místo bitvy v kopcovitém terénu a zaujal pozici na vyvýšenině. V místech, kde byl svah pozvolný, dal zbudovat kamenné hradby a před ně umístil své válečníky, chráněné řekou. Po počáteční nejistotě Římané zaútočili. Řeku překročili bez obtíží, před střelami Britonů se skryli do formace želvy – testudo, což jim umožnilo přiblížit se k předním liniím nepřítele.

Po krvavé řeži Britoni ustoupili na vrcholky kopců a Římané tak mohli strhnout zbudované opevnění. Poté ostrovany pronásledovali a obklíčili. Z jedné strany legionáři, z druhé lehká pěchota pomocných sborů. Do zajetí padla Caratacova žena, syn i dcera, jeho bratři se vzdali, jemu samotnému se však podařilo uprchnout. Tentokrát zamířil na sever k silnému kmeni Brigantů, s nadějí na získání nových spojenců.

Caratacova pověst „se rozšířila za hranice ostrova do nejbližších provincií a roznesla se i po Itálii,“ píše Tacitus. Když Carataca přivezli do Říma, všichni ho chtěli spatřit jak hrdě a neohroženě kráčí v zástupu zajatců a válečné kořisti. Velkolepý průvod ulicemi města se zastavil před tribunou, kde seděl císař. „Kdybych se byl hned vzdal a byl sem přivlečen, nebyl by vynikl ani můj osud, ani tvá sláva a má poprava by upadla v zapomenutí; zachováš-li mě však naživu, budu věčným příkladem tvé laskavosti,“ pravil prý v závěru své řeči k císaři britonský král. Claudius pak skutečně Caratacovi, jeho ženě i bratrům udělil milost. Boje v Britannii však pokračovaly dál.

Zlomit domorodý odpor a podrobit si celou Británii byl úkol nad míru obtížný. Římská expanze získala čerstvý impuls roku 58, kdy se novým správcem provincie stal Gaius Suetonius Paulinus. Ten navázal na agresivní politiku dobývání západní části ostrova, dnešního Walesu, kde na jihu sídlil nevyzpytatelný a bojovný kmen Silurů a na severu kmen Ordoviků, přes jejichž území vedla cesta na posvátný ostrov Mona (Anglesey). Tato západní výspa Britannie byla centrem druidského odporu a útočištěm pro uprchlíky. Druidové, nezpochybnitelná autorita keltské společnosti, představovali pro římskou moc, snažící se podmanit si ostrov, závažný problém, který se nový správce rozhodl jednou pro vždy vyřešit.

Suetonius Paulinus podnikl v letech 58 – 60/61 s legiemi XIV. Gemina a XX. Valeria Victrix tažení proti západním kmenům, které korunoval překročením mořské úžiny a vpádem na ostrov Mona: „Na břehu stál již ozbrojený nepřátelský šik v těsně semknutých řadách, mezi nimi pobíhaly ženy jako fúrie v smutečním šatě, prostovlasé, s pochodněmi v rukou; kolem nich druidové, kteří s rukama zdviženýma k nebi pronášeli modlitby nebo vyráželi kletby, a svým neobvyklým zjevem tak ohromili naše vojáky, že s údy jakoby strnulými nastavovali ranám nehybné tělo,“ líčí dění dějepisec Tacitus. Římané prolomili poslední obranu ostrova. Následoval krvavý masakr všech, kdo se na ostrově nacházeli a druidů zvlášť. Poté nechal Paulinus vykácet posvátné háje a zničit veškerá kultovní místa. Prastará tradice byla utopena v krvi a spálena na prach.

Další literatura:

Hrdina, Jan: Skotsko - Země dávných tajemství, Praha 2017.

Elliot, Simon: Roman Conquests: Britain, Barnsley 2021.

Tacitus, Publius Cornelius: Z dějin císařského Říma, Praha 1976.