Panna, která zachránila Francii. Její nejvěrnější generál a zastánce byl deviant a bestiální vrah

Ten příběh už jste možná slyšeli. Neznámá dívka selského původu, Johanka z Domrémy, měla od svých třinácti let podivné vize, v nichž k ní promlouval archanděl Michael, sv. Kateřina a sv. Markéta. Psal se rok 1428 a všude kolem zuřila válka s Anglií. Moc francouzského krále ležela v prachu cesty, zatímco Angličané spolu s Burgunďany ovládali sever a jihozápad Francie, včetně strategických měst království - Paříže, Rouenu a Remeše, tradičního místa korunovace francouzských králů. Pomyslnou hranici tvořila řeka Loira a klíčovou roli hrál Orléans, poslední město na severu věrné francouzské koruně a jejímu adeptovi, dauphinu Karlovi.

Pokud by Angličané město dobyli, získali by nejen kontrolu nad řekou Loirou, ale spojili také jimi kontrolované území s burgundským panstvím. Cesta k dobytí zbytku francouzského území na jihu by byla otevřená. Ve chvíli, kdy byl Orléans sevřen anglickým obležením a francouzská koruna byla na dosah anglickému následníkovi, objevila se u královského dvora v Chinonu neznámá dívka s božským vnuknutím.

Šestnáctiletá Johanka působí u dauphinova dvora jako zjevení. Nedůvěra je za daných okolností pochopitelná, avšak Johanka dokázala svou upřímností i zápalem přesvědčit všechny o své vizi. Slova o Bohu a vítězství působí v dané situaci jako magnet. Obstála i před učeným tribunálem v Poitiers, který se sešel, aby její slova posoudil. S vidinou naplnění starého proroctví i vlastní královské koruny Panně uvěřil i dauphin Karel z Valois. Přikázal pro Johanku zhotovit plátovou zbroj, za niž by se nemusel stydět žádný urozený rytíř, do běla leštěnou. Traduje se, že meč si Johanka našla sama za oltářem kostela sv. Kateřiny v Tours, prý „celý zrezivělý a s pěti kříži na jeho povrchu“. Zbrojíři tento meč vyčistili a přidali k němu dvě kožené pochvy, jednu potaženou zlatým suknem a druhou pokrytou šarlatovým velurem.

Legendární se stala Johančina zástava, velká bíla plamencová standarta s vyobrazením Zvěstování Panny Marie, kterou doplňoval druhý menší, rovněž bílý trojhranný praporec. Bílá zástava nebyla jen viditelným znamením Panny v boji a symbolem čistoty, ale jak sama Johanka později vypověděla před soudem, „nosila jsem tu standartu, když jsme útočili na nepřítele, abych nemohla kohokoliv zabít“. Držela-li v ruce prapor, nemohla svírat meč. Sama také prohlásila, že nikdy nikoho nezabila.

Je duben 1429 a Johanka v doprovodu pážete a heroldů směřuje a svým posláním. V Blois se má připojit k vojsku, vedenému maršály Gillem de Rais a Jeanem De Brosse, které má za úkol dopravit zásoby do obleženého Orléansu. Z Blois pak Johanka vyráží se čtyřmi až pěti stovkami mužů k Orléansu. Na dohled Orléansu trvá na tom, aby se její vojsko přiblížilo k městu ze severu, kde jsou soustředěny anglické síly. Důvod je prostý. Johanka se chce s Angličany utkat okamžitě, vyčkávat odmítá. Vojenští velitelé však bez jejího vědomí rozhodli jinak, pro přístup k městu z jihu. Na břehu Loiry se Johanka setkává s Jeanem de Dunois, královým bratrancem a velitelem obrany Orléansu. Rozhořčena tím, že byla oklamána, nařídí útok na nejbližší anglickou obléhací pevnost - bastille, avšak hrabě Dunois s podporou maršálů prosadil, aby nebyl žádný útok podniknut dřív, než budou do města přepraveny zásoby.

Příznivé znamení přichází záhy. Náhle se obrátil vítr a Johanka, společně se zásobami a dvěma sty mužů, mohla být přepravena pod rouškou tmy proti proudu do Orléansu. Večer dne 29. dubna 1429 Johanka, oděna v bílé zbroji s bílou korouhví v ruce, vjela do tísněného města. Obyvatelé ji nadšeně vítají. Panna, které je přijela osvobodit, plna víry, odhodlání a bojovnosti, navíc přivážela i zásoby, což nepochybně přispělo k povzbuzení morálky. Dalších pět dnů však k žádné vojenské akci nedošlo, což Johanka nesla velmi nelibě. Znovu je ve sporu s hrabětem Dunois. Ona chce bojovat hned, on radí vyčkat příchodu královského vojska. Všichni k ní vzhlížejí jako k symbolu, k morální podpoře, avšak ve věcech vojenských ji neberou vážně. To Johanka odmítá přijmout.

Čtvrtého dne dorazila do Orléansu královská armáda a s ní i maršál de Rais. Následuje válečná rada, kde Johanka dává ostříleným válečníkům, velitelům Dunoisovi, de Raisovi, La Hireovi i Xantraillesovi, jasně najevo, že přebírá velení. Je velmi pozoruhodné, že se všichni před její autoritou skloní. Johanka poté oblékla zbroj a vyřítila se z brány, aby se zapojila do potyčky u východní brány. Hnána odhodláním, předstihla ostatní a vehementně pobízí vojáky k útoku na anglickou pevnost, bastille Saint-Loup, „kterážto byla nezadržitelným způsobem napadena a všichni nepřátelé v ní pobiti“. Johanka nečekaným úspěchem ztvrdila své postavení. Železné sevření města bylo prolomeno a cesta pro další zásoby a posily volná. Tehdy Johanka nadiktovala svůj třetí dopis Angličanům, kde je vyzývala, ať zanechají boje a odejdou. Odpovědí jí byl výsměch a urážky.

Na další válečné radě Johanka prosazuje útok na hlavní pevnost Angličanů, na věže Tourelles a za nimi stojící opevnění na levém břehu. Anglické obležení města bylo promyšlené a systematické. Proti každé z bran na severním břehu byla zbudována bastille, malá pevnost, která odřízla cestu do města. Na jižním břehu pak útočníci obsadili kulaté věže Tourelles, které představovaly opevněný vstup na kamenný most přes Loiru, který byl jediným přístupem k městu z jihu. Uprostřed řeky most překračoval malý ostrov se špitálem a kaplí sv. Antonína. Zde bylo od roku 1417 také malé opevnění. Právě odtud Angličané ostřelovali Orléans, k bráně se však nedostali, neboť hrabě Dunois nechal již dříve strhnout jeden z mostních oblouků. Johanka nechává své vojsko převést přes pontonový most a zaútočí na anglickou baštu Tourelles.

V první fázi útoku Francouzi obsadili všechna opevnění na jižním břehu s výjimkou Touelles, kam se Angličané stáhli. Na válečné radě opět zazněly hlasy, které volaly po opatrnosti a odložení útoku na věže. Město už není v anglickém sevření, avšak Johanka vidí jediné řešení, které opět prosazuje. Útok na Tourelles začal 7. května ráno a trval celý den. Po poledni, když Johanka stála v čele útoku na věže, byla zasažena šípem do ramene. Kapitáni zakolísali, avšak Johanka je povzbudila k dalšímu boji: „Vraťe se s Boží pomocí do útoku, neboť Angličané … už nebudou mít k obraně síly…“. Toho dne za soumraku se znovu vrátila na bojiště a s bílým praporem v ruce povzbuzovala muže k útoku. Její odvaha působila až magicky. Útok zesílil i ze strany od města, kde lidé zhotovili provizorní dřevěný mostek. Angličané obležení v Tourelles nemohli tak divokému útoku odolat. Johančina předpověď se naplnila. Angličané utrpěli těžké ztráty a Francouzi slavili triumf. Triumf, jehož by bez Johanky nebylo. Právem se všichni domnívají, že se stal zázrak.

Druhého dne ráno došlo k definitivnímu obratu ve stoleté válce. Angličané na pravém břehu vyšli z pevností a sešikovali se do bitevní formace. Stejně tak Johanka vyvedla své vojsko z města. Útok zakázala, neboť byla neděle a ona dbala Božího míru. V atmosféře plné napětí však Angličané začali ustupovat. Obléhání bylo u konce. Angličtí velitelé, hrabě ze Suffolku a lord Talbot, pochopili, že u Orléansu již nic nezmůžou a odešli posílit posádky v kraji kolem Loiry.

Po vítězství u Orléansu, které Johance vyneslo všeobecný respekt a uznání od šlechty i kléru, odjela za dauphinem Karlem do Tours, aby ho zpravila o vítězství a žádala, aby se vojsko vypravilo k Remeši. Velitelé však věděli, že nelze útočit na Remeš, když Angličané stále mají pevné pozice na Loiře. Po několika týdnech odpočinku a sbírání posil, které přicházely v celých houfech, jen aby mohly sloužit pod Johančiným praporem, začalo tažení proti anglickým pozicím na Loiře. Během června padly krátce po sobě do francouzských rukou města Jargeau, Meung a Beaugency. Angličané opustili údolí Loiry a ustupovali k severu, aby se spojili s posilami od Paříže. Avšak 18. června 1429 Francouzi rozprášili anglické vojsko u Patay. Cesta na Remeš byla volná. Bez boje se vzdávala další města – Auxerre, Troyes i Remeš, kde je zásluhou Johanky 17. července korunován Karel VII.. Johanka mu stojí po boku.

V září Johanka vedla spolu s Gillesem de Rais obléhání Paříže, příliš se jí ale nedařilo. Armáda byla vyčerpaná, Johanka utrpěla zranění šipkou z kuše a zlomil se jí zázračně nalezený meč. Královský příkaz obléhání vzápětí odvolal. V prosinci ji král povýšil do šlechtického stavu, o její vojenské aktivity však příliš nestojí. Nyní dává přednost vyjednávání. Johanka bez králova svolení však bojuje dál. V květnu 1430 se vypravila do Champagne, aby pomohla bránit Compiègne. Zde ji zajali Burgunďané a prodali ji Angličanům. Král odmítl zasáhnout, jediný, kdo povstal na její obranu byl Gilles de Rais. O Johančině osudu však již bylo rozhodnuto…

Jedním z mála, kteří od začátku věrně bojovali pod praporem Panny Johanky, neochvějně při ní stáli až do konce a její památku ctili i poté, co její život skončil na hranici, byl Gilles de Rais. Tento urozený a velmi bohatý šlechtic, vévoda bretaňský, byl velmi schopným velitelem a vojákem. V letech 1427 – 1435 byl velitelem královského vojska, v němž bojoval pod praporem Johanky z Arku i po její smrti proti Angličanům a jejich burgundským spojencům. Byl to právě Gilles de Rais, který byl Johančiným mečem a velitelem armády, jíž král svěřil Johance k osvobození obleženého Orleánsu. Pro své vojenské úspěchy a příkladnou odvahu v boji jmenoval král roku 1429 de Raise maršálem Francie. Byl to také Gilles de Rais, jenž tvrdošíjně burcoval za osvobození Johanky ze zajetí a když byla nakonec upálena, tvrdě se za její smrt mstil a pustošil anglickou Normandii.

Nebyla to však odvaha, ani vojenské úspěchy, které učinily osud pana de Rais nesmrtelným. Po Johančině smrti se totiž naplno projevila temná stránka maršálovy povahy. V důsledku válečných akcí, které financoval ze svého, královy nemilosti a nákladného života přišel o své statky a většinu bohatství. Aby znovu zbohatl, obrátil se na temné síly a s pomocí démona Barrona chtěl znovu zbohatnout. Když se mu ani na třetí pokus nepodařilo dosáhnout příznivého výsledku, začal démonovi obětovat děti. Prý si o ně démon sám řekl, uvedl později při vyšetřování. De Rais tak nejvíce proslul jako bestiální vrah dětí, i střízlivé odhady hovoří o stovkách obětí, které padly na oltář temné směsi de Raisovy deviace, bigotnosti a víře v černou magii. Až po osmi letech stanul Gilles de Rais před soudem. Ten jej shledal vinným z vraždy, sodomie a kacířství. Dne 26. října 1440 byl oběšen a spálen.

Další literatura:

Beauneová, Colette: Jana z Arku, Praha 2018.

Kovařík, Jiří: Čas stoleté války: (1356–1450) : rytířské bitvy a osudy III, Praha 2006.