Článek
Doba, kdy Alexios I. žil, byla nejen dobou razantního vzestupu moci seldžuckých Turků, ale také věkem zrodu myšlenky křížových „poutí“ na Východ s cílem pomoci bratrům v Kristu v boji proti nevěřícím. Právě z této myšlenky se zrodila tzv. první křížová výprava, která táhnula na Východ, aby kromě jiného pomohla v boji s pohany. To vše na základě diplomatických snah Alexia I., který se po velkém schizmatu jako první pokusil o konsolidaci vztahů se Západem a požádal o pomoc západní rytířstvo. Za jakých okolností se Alexios Komnénos chopil moci a co těmto událostem předcházelo?
Vzestup turecké moci
Situace Byzantské říše ve 2. polovině 11. století nebyla zrovna růžová, ačkoliv území jí spravované nebylo malé. Kromě vlastní Malé Asie zahrnovala Byzantská říše i Balkán, Sýrii a Arménii. Největším soupeřem na Východě byl Byzanci Bagdádský chalifát, na štěstí s ním však byli Byzantinci v relativně dobrém poměru. Museli ovšem čelit útokům Pečeněhů a Maďarů, kteří útočili na byzantské provincie v Podunají. Bránit se museli i na západě, kde se na jihu Itálie rozpínala normanská moc a konečně také na východě, kde Byzanci během 11. století vyvstal nový nepřítel, Seldžučtí Turci. Ti se za vlády císaře Konstantina X. zmocnili Arménie a v následujících letech i dalších území. K četným porážkám byzantské armády a následným ztrátám dalších a dalších území mnoho přispěla vnitřní rozvrácenost říše a neustálé spory o moc, kde proti sobě stály dva nesmiřitelné tábory – úřednická a vojenská aristokracie. Právě spory mezi těmito dvěma tábory byly příčinou toho, že se Byzantská říše stále zmenšovala a ztrácela svou někdejší moc.
Roku 1067 na byzantský trůn nastoupil Roman IV. Diogenes, jenž byl přívržencem vojenské aristokracie. Byl to zkušený válečník a schopný vládce, ale neměl podporu úřednictva a synů předešlého císaře Konstantina X. Osudovou chybu udělal, když napadl Seldžuky, jejichž postoj k říši byl smířlivý a v bitvě u Mantzikertu roku 1071 byl poražen na hlavu. Netrvalo dlouho a další vnitřní spory i vzestup Turků zapříčinily, že fakticky byla Byzantská říše pouze malým územím kolem Konstantinopole. A právě v tuto dobu na jeviště dějin vstupuje mladý aristokrat a válečník Alexios Komnénos.
Rekonstruovaná část hradeb středověké Konstantinopole (Istanbul).
Silou zbraní i diplomacie
Mladý Alexios, pocházející z jednoho z nejvýznamnějších byzantských rodů, byl jedním z mála, kdo mohl říši v dané chvíli opět pozvednout k její někdejší slávě. Byl nejen schopným válečníkem a stratégem, ale ovládal i umění diplomacie, což mu nakonec dopomohlo stát se jedním z největších panovníků Byzantské říše vůbec. Vedle toho mu při dosažení trůnu také pomohla podpora a spolupráce s jiným z významných byzantských rodů, z jejichž řad se rovněž rekrutovali císařové Východu, s rodem Duků, který stál v čele civilní aristokracie. Alexios Komnénos měl tak podporu obou znesvářených táborů.
Krátce po svém nástupu na trůn musel Alexios I. roku 1082 čelit vzpouře Bulharska vedené bogomily a od roku 1086 také vpádu Pečeněhů, kteří se po vítězství u Dorostolu spojili se Seldžuky a roku 1091 pak společně oblehli Konstantinopol. Avšak díky pomoci najatých Polovců i diplomatickému umu se Alexiovi podařilo ze svízelné situace vyváznout. Prozatím …
Aby Alexios posílil postavení své říše, usoudil, že bude nutné navázat kontakty se Západem. Proto se obrátil na Benátskou republiku, které výměnou za její vojenskou podporu udělil privilegium bezcelního obchodu a také dovolil usadit se benátským kupcům přímo v hlavním městě říše. Tlak na Byzanc byl přece jenom příliš veliký, a tak Alexios I., jako první císař Východu po roce 1054, navázal čilé diplomatické styky s hlavou západních křesťanů, s papežem.
Alexios I. Komnénos před žehnajícím Kristem na miniatuře z 12. století.
Ve sporu s vikingy
Alexios si dobře uvědomoval, že by bylo dobré založit armádu západního typu. K tomu dospěl na základě informací o přebytku rytířů na Západě, jež získal od flanderského vévody Balduina a pak také z vlastní zkušenosti z bitvy u Dyrrhachia. Zde se střetl s odvahou i bojovým uměním evropských válečníků – Normanů, potomků divokých vikingů, kteří jeho armádu zcela smetli. Za prostředníka výzvy k západnímu rytířstvu si pak Alexios zvolil, pro jeho nespornou autoritu, samotného papeže, jenž na Alexiův návrh přistoupil a svým projevem v Clermontu rozpoutal fenomén křížových výprav. Jaké to bude mít nakonec důsledky, to nemohl nikdo tušit, ani císař Alexios.
Významnou roli v Alexiově životě hráli již zmínění jihoitalští Normané, zejména pak syn Roberta Guiscarda, Bohemund Tarentský. Tento divoký viking byl jedním z největších, ne-li největším Alexiovým protivníkem. Bohemund stál proti Alexiovi u Dyrrhachia, porušil lenní přísahu danou Alexiovi v Konstantinopoli, když se stal pánem v Edesse, dobýval byzantské přístavy i když byl byzantským spojencem, téměř po celé Evropě podněcoval k tažení proti Byzanci a nakonec roku 1106 opět Byzanc napadl, když zaútočil již podruhé na přístav Dyrrhachion. Tentokrát byl však poražen a Alexios ho učinil svým leníkem, ačkoliv ho mohl klidně uvěznit či ho rovnou poslat na onen svět. Pět let po prohrané bitvě pak Bohemund umírá na italské půdě, avšak normanské nebezpečí neustalo.
Čtvrtá křížová výprava skončila dobytím kdysi mocné Konstantinopole roku 1204.
Úspěšný vojevůdce i reformátor
Období vlády Alexia I. Komnéna i jeho potomků nebylo jen ve znamení neustálých válečných konfliktů, ale byl to také věk hospodářských i správních reforem a kulturního rozkvětu. Kromě zreformování armády, jež získala žoldnéřsko-feudální ráz, císař Alexios provedl reformu měnovou, zavedl nové tituly u dvora, samozřejmě placené a upravil daně, k nimž se vybíraly zvláštní přirážky. Velká pozornost byla rovněž věnována budování klášterů, kostelů i paláců, z nichž ten nejvýznamnější byl vystavěn v Konstantinopoli jako nové sídlo císařské dynastie. Kromě toho byzantští umělci působili i za hranicemi říše, např. v Kyjevě nebo Novgorodu.
Alexios I. Komnénos úspěšně vládl dlouhých 37 let, během nichž opět rozšířil byzantské panství od Jadranu po Sýrii, a ještě na nějaký čas povznesl Byzantskou říši na výsluní. Na jeho odkaz navázal Ioannes II., císařův syn. Osoba i skutky císaře Alexia byly oslaveny v díle „Alexiada“, jehož autorkou byla císařova dcera Anna.
Další literatura:
Havlík, Lubomír E.: Přehledné dějiny Byzance, Brno 1971.
Hrochovi, Věra A Miroslav: Křižáci v Levantě, Praha 1975.
Zástěrová, B. a kol.: Dějiny Byzance, Praha 1992.
