První žena, která obeplula svět, a kysané zelí, jež zachránilo Cookovu výpravu

Bezpochyby nejvýraznější osobností objevitelských cest období 17. a 18. století byl kapitán James Cook. Nadaný námořník, navigátor a badatel, původně však syn nemajetného zemědělce, byl britskou Admiralitou pověřen vedením celkem tří vědeckých expedic, vedoucích do neznámých vod Tichého oceánu. Roku 1769 mělo dojít k pozoruhodnému astronomickému jevu, kdy se měla Venuše ocitnout mezi Sluncem a Zemí, a tak byla roku 1768 vypravena možná první mezinárodní anglo-francouzská vědecká expedice do Tichomoří, odkud prý by mělo být možné jev pozorovat. Cook, jemuž bylo svěřeno velení na lodi Endeavour, je však pověřen ještě jedním, skrytým úkolem. Pátrat po údajném jižním kontinentu, označovaném jako Terra Australis. I kdyby ji někdo před ním objevil, šlo by o informaci tajnou, ba strategickou, neboť jednotlivé země své objevy tajily.

Jedním z největších problémů, ne-li vůbec největším, se kterým se musela potýkat každá zaoceánská výprava, byl nedostatek čerstvé potravy a vitamínů, což vedlo k obávaným kurdějím. Při své první výpravě si byl tohoto úskalí vědom i James Cook a chtěl se mu vyhnout. Vymyslel geniální řešení. Věděl, že obyvatelé střední Evropy musí během dlouhých zim čelit stejným potížím, a proto jedí kysané zelí. Cook tedy nechal na loď Endeavour naložit sudy se zelím. Prosté. Jak ale přimět posádku, aby tento nezvyklý pokrm konzumovala. Nejprve muži odmítali, ale když viděli, že zelí jedí důstojníci, řádně obeznámení Cookovým úmyslem, o zelí se dokonce poprali. Cookův plán vyšel a posádce se kurděje vyhnuly.

První výprava z let 1768 – 71 zavedla Cooka na Tahiti, Nový Zéland a do Nového Holandska, pozdější Austrálie. Pořídil velmi podrobnou mapu Nového Zélandu a prokázal, že se skládá ze dvou ostrovů. Také navazoval přátelské kontakty s domorodci, a to ojedinělým způsobem. Vědom si špatných zkušeností domorodců s jeho předchůdci, vstupoval na pevninu nejprve sám a teprve když zjistil, že je prostředí přátelské, povolal svoje muže. Běžně to chodívalo naopak. Ačkoliv nebyl ani jeden z primárních úkolů cesty kolem světa splněn, výprava byla úspěšná a přinesla mnoho nových objevů a upřesnění. Roku 1772 byl Cook vyslán na další tříletou expedici, tentokrát se dvěma loděmi, Resolution a Adventure, aby prozkoumal jižnější vody Pacifiku, opět v souvislosti s velkým jižním kontinentem.

Na druhé výpravě Cook dosáhl břehů Antarktidy a opět navštívil Tahiti, kde si udělal mnoho přátel. Teprve po návratu z druhé výpravy byl povýšen do kapitánské hodnosti. Třetí Cookova výprava se uskutečnila v letech 1776 – 79 a jejím hlavním cílem bylo nalézt průliv na severním konci amerického kontinentu, tedy severozápadní cestu do Indie. Avšak ani tento úkol se nezdařil, Cook však objevil Aleutské ostrovy. Na zpáteční cestě byl při nedorozumnění s domorodci na Havajských ostrovech zabit. Zanechal však po sobě objevitelský odkaz, na který navazovalo mnoho jeho následovníků.

Často se stávalo, že korzár, mořeplavec a objevitel se slučoval v jedné osobě. Tak tomu bylo i v případě kapitána Williama Dampiera. Za války proti Holandsku sloužil v námořnictvu, poté se věnoval korzárskému řemeslu v Karibiku a podél jihoamerických břehů, kde napadal španělská plavidla. S flotilou korzárských lodí se nakonec dostal i do vod Tichého oceánu, kde se na lodi Cygnet účastnil nájezdů na obchodní stanice na ostrovech Guam a Mindanao. Přes Manilu a čínské pobřeží se dostal až k břehům Austrálie, na níž se vylodil jako první Angličan vůbec. Během této návštěvy pořídil popis zdejší fauny a flóry. Po návratu do Anglie publikoval roku 1697 spis New Voyage Round the World, který vzbudil pozornost Admirality. Dampier byl jmenován kapitánem lodi Roebuck s úkolem prozkoumat Austrálii a Novou Guineu.

Při další výpravě se osud Williama Dampiera spojil s jinou pozoruhodnou osobností počátku 18. století. Bylo to v době, kdy zuřila válka o španělské dědictví a Dampier byl vybaven dvěma bitevními loděmi, které měly škodit francouzským a španělským plavidlům. Tehdy kapitán Dampier, velící na lodi St. George, najal na loď Cinque Ports schopného námořníka, Skota Alexandra Selkirka a jmenoval ho kormidelníkem. Selkirk se však během výpravy dostal do sporu s kapitánem a raději se nechal vysadit na neobydleném ostrově Mas a Tierra v souostroví Juana Fernandeze u chilského pobřeží. V tomto dobrovolném vězení zůstal Selkirk více než čtyři roky. Tak se zrodil příběh o Robinsonovi. Zajímavostí je, že z ostrova byl Selkirk zachráněn opět za přispění Williama Dampiera, který se na kormidelníka rozpomněl. Selkirk se připojil k nové korzárské výpravě spolu s Dampierem.

Mezi koloniální velmoci bezpochyby patřila také země galského kohouta, Francie, věčný to soupeř Anglie. Francouzské zaoceánské zájmy se ponejprv soustřeďovaly do Nového Světa, kde Francouzi obsadili nemalá území. Teprve ve 2. polovině 17. a zejména v průběhu 18. století se jejich zrak upřel k východoindickým zemím, kde, ostatně jako jinde ve světě, čelili anglické konkurenci. Nutno poznamenat, že to byli právě Francouzi, kterým se nakonec podařilo vybudovat druhé největší koloniální impérium.

Francouzská východoindická společnost (La Compagnie française des Indes orientales) byla založena až roku 1664, aby vytvořila protiváhu konkurenční anglické a holandské organizaci, ovšem na starších základech. Ministr Colbert ji navrhl vytvořit sloučením tří starších společností, Compagnie d´Orient, Compagnie de Madagascar a Compagnie de Chine, což už samo o sobě vypovídá o zájmových oblastech francouzského obchodu. Významný byl především Madagascar, který byl strategicky situován u jihoafrických břehů, poskytující oporu pro francouzské koloniální ambice v Africe.

Francii také připadl hned roku 1664 ostrov Réunion, později, roku 1718 Mauritius a roku 1756 i Seychelly. V Indii šlo především o východní pobřeží s obchodními baštami v Chandernagore a Pondicherry v 70. letech 17. století a v 18. století k nim přibyly kolonie v Yanam, Mahe a Karikal. A byla to právě Indie, kde byly třecí plochy mezi Brity a Francouzi nejtěsnější. V souvislosti s koloniálními válkami se dokonce hovoří o druhé Stoleté válce. Opravdový vzestup francouzské koloniální říše však zaznamenalo až 19. století, zejména na černém kontinentu…

Každá z koloniálních velmocí měla své velké objevitele a mořeplavce a Francie nebyla výjimkou. Na čelném místě stanul Louis Antoine de Bougainville, první Francouz, který obeplul zeměkouli. Svou kariéru nastartoval ve francouzské armádě, v Sedmileté válce v bojích o Novou Francii – Kanadu. Po konečné prohře Francie se nehodlal smířit s osudem, který postihl francouzské kolonisty a na vlastní náklady a s podporou krále se vypravil na Falklandy, kde chtěl pomoci vybudovat novou francouzskou kolonii. Díky španělským obstrukcím se však záměr nezdařil, ale Bougainvilla to neodradilo a hledal dál.

Roku 1766 dostal Bougainville svolení k cestě kolem světa. Dostal dvě lodě, La Boudeusea Étoile, se kterými zamířil kam jinam než do Tichomoří. Chtěl na Velikonoční ostrov, ale nezdařilo se, zato však objevil a popsal souostroví Tuamotu, od té doby francouzské. Nakonec přistál na Tahiti, v němž spatřoval zemský ráj. Odtud pak vyrazil západně na jižní Samou a dál na západ, aby se pokusil najít Jižní kontinent.

Roku 1769 se Bougainvillova expedice vrátila do Francie s několika prvenstvími. Nové objevy, nově popsané botanické druhy a první žena, která obeplula svět. Byla jí Jeanne Baret (též Baré), milenka botanika Philiberta Commerçona. Ženám byl tenkrát vstup na loď francouzského námořnictva zapovězen, proto se Jeanne převlékla za Commerçonova komorníka a mohla se tak zúčastnit Bougainvillovy výpravy. Její identita byla odhalena po přistáni na Tahiti, vůdce výpravy ale rozhodl, že smí na lodi zůstat až do doby, než dorazí k nejbližší francouzské državě. Tou byl ostrov Mauritius, tehdy zvaný Île de France, kde byla Jeanne Baret i botanik Commerçon vysazeni.

Na Mauritiu prováděl Commerçon a Jeanne Baret své botanické výzkumy s guvernérovou podporou. Roku 1773 však Commerçon zemřel. Jeanne si otevřela na Mauritiu hostinec a nedlouho poté se provdala za francouzského důstojníka Jeana Dubernata. S ním pak roku 1775 odplula zpět do Francie, čímž završila svou cestu kolem zeměkoule. O deset let později jí byla za zásluhy přiznána doživotní renta, které požívala až do roku 1807, kdy ve věku 67 let zemřela.

Bougainville a Cook, jeden Francouz, druhý Angličan. Přesto byli přáteli a dokazuje to jedna pozoruhodná epizoda z Cookovy první plavby na Tahiti roku 1768. Bougainville, který tyto končiny navštívil o dva roky dříve, ztratil u tahitského pobřeží kotvu. Při setkání s Cookem požádal, zda by mu ji nemohl Angličan přivézt. Cook slíbil a kotvu přivezl. Dodejme jen, že to bylo v době neustálého válečného napětí a konkurenčního boje mezi Anglií a Francií.

Soupeření o kolonie bylo nelítostné a zdlouhavé a štěstěna vrtkavá. Prvotní a největší impérium Portugalců se pod vlivem mnoha vnějších okolností pomalu zmenšovalo, z čehož samozřejmě těžili původci oněch okolností, pragmatičtí Holanďané a zarytí Angličané. Žezlo koloniální vlády na čas převzali Holanďané, ale i jejich čas nadešel a vrchu nabyli Angličané, pomalu a systematicky budující světovou říši. Neúspěšně se jim v tom snažili zabránit Francouzi, kteří se nakonec obrátili k zemím dosud nekolonizovaným. Tak byly v 18. století položeny základy pro dvě největší koloniální impéria, která dosáhla svého vrcholu o století později.

Další literatura:

Novaresio, Paolo: Mořeplavci a objevitelé, Praha 2001.

Wilson, Jon: The Chaos of Empire: The British Raj and the Conquest of India, New York 2016.