Článek
Talent, jakým byla obdařena Leni Riefenstahl, se hned tak nevidí. Bohužel jej mohla využít právě v jedné z nejtemnějších hodin 20. století, kdy se k moci dral Adolf Hitler se svou nacistickou ideologií. Narodila se jako Helene Bertha Amalia Riefenstahl roku 1902. Od malička projevovala pohybové nadání, věnovala se gymnastice, atletice i plavání, především však vynikala v tanci, kterému se tajně věnovala od 16 let. Skutečnost, že byla premiantkou taneční školy ani veřejná vystoupení však neobměkčily jejího otce, který ji poslal do internátní školy. Zde se ale tanci věnovala dál a tehdy také začala psát články o sportu, povídky a filmové scénáře.
Od svých jednadvaceti let se tanci věnovala profesionálně. Sama si připravovala choreografii a vybírala hudbu a nebýt úrazu během vystoupení v Praze, možná by psala zcela jiný životní příběh. Psal se rok 1924 a Leni se nadchla pro film. Popudem byl snímek Hora osudu režiséra Arnolda Francka, průkopníka německé kinematografie. Leni se rozhodla, že se stane herečkou a režisérkou. Netrvalo dlouho, v Berlíně se s Franckem sešla a přesvědčila ho, aby ji jako herečku angažoval do svých filmů. Mezi lety 1926 až 1933 tak hrála v pěti filmech, během natáčení ale projevovala živý zájem o práci s kamerou a filmařinu jako takovou.
Leni Riefenstahl (vpravo) ve snímku Wege zu Kraft und Schönheit z roku 1925.
Ve službách nacistů
Přišel rok 1932 a mladá Leni Riefenstahl natočila svůj první film Modré světlo. Nekladla si malé cíle, naopak chtěla ukázat, že na to má, a tak byla nejen režisérkou snímku, ale také producentkou, střihačkou a ujala se i hlavní role. Prvotina se stala malou senzací, na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách získal stříbrnou medaili a dočkal se pozitivních ohlasů. A právě tehdy se mladá režisérka poprvé setkala s Adolfem Hitlerem. Uchvátilo jí jeho řečnické umění, on naopak vysoko hodnotil její filmovou práci a jako herečku ji obdivoval. Skutečnost, že zcela vyhovovala jeho představě árijské ženy, další spolupráci jen uspíšila.
Hitler Leni nabídl dlouhodobé angažmá. Spolu s Goebbelsem chtěl, aby dokumentovala sjezdy NSDAP. A tak od roku 1933 začala vznikat propagandistická norimberská trilogie; první film Vítězství víry, následovaný známějším Triumfem vůle, který bývá označován jako největší propagandistický film všech dob. Roku 1935 získal umělecky pojatý propagandistický kus na MFF v Benátkách cenu za nejlepší zahraniční dokumentární film a o dva roky později byl v Paříži na světové výstavě oceněn zlatou medailí. Trilogii pak uzavřel film Den svobody – naše armáda.
Leni Riefenstahl během natáčení v Norimberku roku 1934.
Olympiáda - jedinečná příležitost
Přišel rok 1936 a s ním letní olympiáda v Berlíně. Leni Riefenstahl dostala nabídku natočit film o průběhu her. Podle jejích slov šlo o zakázku Mezinárodního olympijského výboru, natáčení ale tajně financovalo Goebbelsovo ministerstvo propagandy. Talentovaná režisérka přistoupila ke svému úkolu velmi zodpovědně. Dlouhé měsíce připravovala svůj filmový štáb na natáčení sportovních klání. Pro každou disciplínu byla zkonstruována speciální kamera, která měla zachytit kouzlo okamžiku a nezáleželo na tom, zda šlo o běh, plavání, hod oštěpem nebo jízdu na koni. Kamery byly umístěny ve speciálních jámách, ve vzducholodích, na kolejích podél tratí a na všech místech, kde to bylo jen trochu možné.
Výsledný film s názvem Olympia byl dokončen v únoru 1938 a jeho premiéra byla naplánována na den Hitlerových narozenin. Olympia byla distribuována v šestnácti jazycích do celého světa, zaznamenala velký mezinárodní úspěch a bezpochyby se stala nejslavnějším dílem Leni Riefenstahl.
Dílo plné inovací
Film byl přelomovým uměleckým dílem, přinášejícím řadu filmařských inovací, používaných dodnes (sledování atletů kamerou usazenou podél dráhy na koleje, zpomalené záběry, nadhledy a podhledy, panoramatické letecké snímky aj.), nebyl však prost propagandy, což se projevuje v úvodu první části filmu ve vytvoření kontinuity antických řeckých her k moderní olympiádě pod taktovkou Hitlera.
Na druhou stranu dílo nevychází vstříc rasovým předsudkům a sleduje především uměleckou a dokumentární stránku. Aby Leni podpořila úspěch filmu v zámoří, navštívila na podzim 1938 USA. Následujícího roku bychom ji našli jako válečnou korespondentku v Polsku, kde byla přítomna Hitlerově vojenské přehlídce ve Varšavě. Právě zde natočila svůj poslední propagandistický film. S Hitlerem se rozešla roku 1944, kdy padl její bratr na východní frontě.
Leni Riefenstahl během natáčení filmu Olympia na LOH v Berlíně roku 1936.
Místo důchodu opět v akci
Poválečné období nebylo pro režisérku zrovna jednoduché. Pobyla si ve sběrném táboře, domácím vězení a čtyři měsíce také v ústavu pro choromyslné ve Freiburgu. Nakonec byla zproštěna všech obvinění ze spolupráce s nacisty, stigma na ní ale zůstalo. K filmové práci se znovu vrátila až roku 1954, ale bez většího úspěchu. Novou kapitolu svého života začala psát ve svých šedesáti letech, kdy se vydala do Afriky, aby v núbijských horách jižního Súdánu dokumentovala život domorodců z kmene Nuba. Během svého několikaletého pobytu se naučila domorodý jazyk, během autonehody málem přišla o život. Své poznatky a fotografie vydala ve dvou knihách v letech 1974 a 1976. Její fotografie Nubů se také objevily v mezinárodních časopisech. Přesto byla některými kritizována za pokračující fascinaci nacistickou ideologií, neboť prý zásadně fotila mladé a pohledné domorodce, nikoliv staré, postižené nebo ošklivé.
Ve svých sedmdesáti letech se Leni Riefenstahl nadchla pro potápění. „Moje touha potápět se s kyslíkovou bombou byla tak silná, že jsem použila trik. Zapsala jsem se jako Helene Jacobová a zfalšovala jsem svoje datum narození. Místo roku 1902 jsem uvedla 1922,“ píše ve své biografii Riefenstahl. Pod hladinou natáčela a fotila v Karibiku, Indickém oceánu a Rudém moři. Řadu fotografií pořídila až po osmdesátce, tehdy její ponory přesáhly tisícovku. Zemřela doma ve spánku krátce po svých 101. narozeninách v září 2003.
Další literatura a zdroje:
Mandell, Richard D.: The Nazi Olympics, New York 1971.
Riefenstahl, Leni: V mé paměti, Praha 2004.
