Válečník, křižák a dobrodruh aneb Skrytá tvář Karla IV.

Karel IV. byl nepochybně velmi nadaným politikem a diplomatem. V tomto duchu hrdě kráčel ve stopách svého otce Jana Lucemburského, jenž rovněž vynikl na poli evropské politiky, bohužel však na úkor vlastního českého království. Jeho syn Karel tuto chybu neudělal, naopak dokázal politiku českou a evropskou umně propojit. Ne vždy se ale Karlovy kroky ubíraly cestami mírovými, právě naopak. Zejména v mládí, známe však i pozdější případy, se nebál své argumenty podpořit s mečem v ruce. Ano, Karel IV. nebyl pouze diplomat, ale také odvážný válečník, jak o tom svědčí jeho spletité osudy.

Karel musel bojovat už od útlého mládí. Nejprve sám za sebe, když byl odloučen od matky, aby se nestalo, že se ho mocná česká šlechta zmocní s cílem dosadit jej jako krále na místo jeho otce Jana. Karel byl téměř od narození schováván za zdmi pevných hradů Křivoklátu a Lokte. V sedmi letech nechal otec Jan Karla převézt ke královskému dvoru do Francie, kde byl vychováván jako skutečný princ. Ač v neznámém prostředí, Karel se velmi rychle adaptoval. Když bylo Karlovi patnáct let, povolal jej otec do severní Itálie, aby ho tu zastupoval ve správě křehkého lucemburského panství.

Pouhé tři dny po příjezdu musel Karel čelit intrikám, které měly připravit o život jeho družinu i jeho samotného. Pokus o otravu v toskánské Lucce však Karel odhalil. Všiml si a nechal zatknout neznámého člověka, který se pohyboval kolem stolu se snídaní. Roku 1332 musel Karel čelit nepřátelům v severní Itálii na bitevním poli. Koalice mocných italských měst povstala proti Lucemburkům. Poté, co Karla zradil a z Itálie uprchl jeho poručník Ludvík Savojský, zůstal Karel sám proti přesile. Velmi brzy však dokázal získat vojenskou pomoc a nepříteli se postavit v bitvě u hradu San Felice. Byl zraněn, ale zvítězil. Poté byl s dalšími druhy pasován na rytíře.

Následujícího roku přišla další Karlova zkouška. Na naléhání významných českých šlechticů se vypravil do Českého království, aby uklidnil zdejší poměry. V zemi totiž panovala značná nespokojenost s dlouhodobou nepřítomností krále. O složité situaci po příchodu do Čech později vyprávěl sám Karel: „A tak, když jsme byli přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, … Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemu královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali…“

Karel velmi rychle získával zpět královský majetek i podporu šlechticů a budoval vlastní mocenskou základnu, opírající se o vybrané šlechtice a zejména církev. Karlova vzrůstající moc a samostatné vystupování zároveň vedlo k tomu, že Karel musel bojovat s vlastním otcem. Objevily se problémy i ve vztahu k panstvu, které si v zemi nepřálo silného vládce. Proto se přičinilo o svár mezi otcem a synem. Situace vyústila v to, že Karel roku 1336 opustil Čechy a ujal se ve jménu svého mladšího bratra Jana Jindřicha vlády v Tyrolsku.

Situace se na chvíli uklidnila, spory mezi otcem a synem ale znovu vypluly na povrch při křížové výpravě, kterou společně podnikly do Litvy. Karel se nakonec rozhodl k návratu do Tyrol. Útěk před spory s otcem nutil Karla k tomu, aby se vyhnul zemím, kde by mohl mít problémy s mocí svého otce, a proto do Tyrol cestoval oklikou přes Uhry, Chorvatsko a poté se plavil přes Jaderské moře. Zde Karlovu loď přepadli piráti, Karlovi se však podařilo lstí uniknout. V červnu 1337 se Karel konečně objevil v Tyrolích, jenomže se záhy zapletl do války proti Padově a Veroně na straně Benátek. Do Čech se Karel vrátil až na podzim téhož roku a s otcem se postupně smířil.

V létě roku 1346 nacházíme Karla v Německu, kde byl zvolen římským králem. Jako spojenec Francie se po boku svého otce Jana a na žádost francouzského krále zúčastnil bitvy u Kresčaku. Třicetiletý Karel, který nepostrádal vojenské zkušenosti a cit pro taktiku, pochopil, že Francouzi nemají v konkrétní situaci proti Angličanům šanci, a tak do bitvy výrazněji nezasáhl a lehce raněn anglickým šípem se stáhl. Jeho nemocný otec Jan zvolil dobrovolnou smrt v bitvě. Tím se Karel stal i českým králem. Korunu krále římského Karlovi na hlavu vsadil kolínský arcibiskup v Bonnu. Cesta zpět do Čech ale představovala pro Karla riziko, neboť stále trvaly tvrdé spory s císařem Ludvíkem Bavorem. Karlovi hrozilo zajetí, a tak do Čech cestoval v přestrojení za panoše. Roku 1347 gradovaly spory s císařem a na hranicích Čech a Bavorska docházelo k nepřetržitým střetům. Karel se vypravil v čele vojska proti Bavorům, rozhodnut utkat se s císařem. V říjnu Karla nečekaně zastihla zpráva o císařově smrti. Z válečné výpravy se stal Karlův triumf. Král se svou výpravou projel celou říší, přijímal holdy a potvrzoval privilegia.

Ve svých mladších letech byl Karel IV. schopným válečníkem, rytířem a velitelem. Logicky proto nacházel zálibu, podobně jako jeho otec, také v rytířských turnajových kláních. Tuto skutečnost mu vytýkal roku 1348 sám papež Klement VI., jeho někdejší učitel a přítel:

„Dozvěděli jsme se ze zpráv mnoha lidí, že někteří velmoži němečtí, kteří čistou láskou milují Tvoji čest, reptají a velmi těžce nesou, že Ty svými šaty, které nosíš příliš krátké a těsné, nezachováváš onu vážnost, kterou vyžaduje vrchol důstojnosti císařské, a že se proti slušnosti této důstojnosti účastníš klání a turnajů. Nad tím jsme se my, kteří z otcovské lásky toužíme po rozmnožení Tvé cti, podivili, a důrazně Tvou jasnost žádáme, abys v budoucnosti nosil oděv volný a dlouhý, který prozrazuje zralost, a že se vyžaduje při tak velikém panovníkovi, abys nechal takových klání a turnajů a aby ses ve svých skutcích a vystupováních ukázal vážným a zralým, aby na Tobě nebylo pozorováno nic nepříslušného nebo pokárání hodného, nýbrž abys hodnost, jejíž odznaky a váhu nosíš, naplňoval mravy a zosobňoval ctnostnými skutky…“

Patrně další dva roky papežův apel nenašel odezvu, až teprve roku 1350 došlo k zásadnímu zvratu. Tehdy císař onemocněl záhadnou chorobou, která jej upoutala na mnoho měsíců na lůžko. Z pramenů, mj. i z dopisu papeži z 10.11., vyplývá, že Karel IV. ochrnul na všechny čtyři končetiny, údajně po pokusu o otravu. Zevrubný průzkum Karlových ostatků však prozradil pravou příčinu Královy nemoci – těžký úraz v důsledku prudkého nárazu do dolní čelisti.

Byla prokázána přímá spojitost mezi úrazem deformovanou krční páteří a čtyřnásobnou zlomeninou dolní čelisti. Musel to být velmi tvrdý úder, když vyvolal tak komplikované poranění – šlo buď o klasický úder na střed brady, či o náraz brady při pádu na tvrdou podložku. Přitom došlo k násilnému zvrácení hlavy, které způsobilo poranění krční páteře a mohlo vést i k poškození míchy. To vyvolalo ochrnutí všech čtyř končetin a zároveň došlo k odlomení brady v rozsahu předních šesti zubů a také k odlomení kloubních hlavic. Karel ke svému zranění přišel téměř jistě při turnaji.

Jak asi probíhal chirurgický zákrok? Jak probíhala léčba a rekonvalescence? I ono známé pletení košíků měl Karel IV. jako rehabilitaci k procvičování jemné motoriky. Panovník celou proceduru přežil, změnil se však k nepoznání. Když se Karel IV. konečně objevil na veřejnosti, byl ve svých 34 letech shrbený s kulatými zády a hlavou nakloněnou na levou stranu. Když se chtěl ohlédnout, musel se otáčet celým trupem. Mimoto měl z nějakého jiného dobrodružství sečné poranění na obličeji – rána začínala u levého obočí, přetínala šikmo kořen nosu a končila pod pravým okem. Žádné dobové vyobrazení to nezachycuje, přestože jizva musela být velmi zřetelná…

Další literatura:

Kavka, František: Karel IV. – Historie života velkého vladaře, Praha 1998.

Kuthan, Jiří – Royt, Jan: Karel IV., Císař a český král - vizionář a zakladatel, Praha 2016.

Šmahel, František – Bobková, Lenka (eds.): Lucemburkové, Praha 2012.