Válka 1866 očima tisku: Žena převlečená za špeha, strach z hladové lůzy a masakr u Hradce Králové

Prusko-rakouská válka začala oficiálním vyhlášením 17. června 1866. Nutno podotknout, že na stranu Pruska se postavila a vzápětí také vyhlásila válku Itálie, která však sledovala své vlastní zájmy. Rakousko se tak muselo postavit nepříteli hned na dvou frontách – severní a jižní. Pruská armáda zaútočila nejen na hranici samotné habsburské monarchie, na Čechy a Moravu, ale také na rakouské spojence z řad zemí Německého spolku, jejichž vojenská podpora se ukázala býti neúčinná ne-li nulová. Prusové a zejména kancléř Bismarck velice dobře věděli, že Prusko musí „udeřit ve chvíli, kdy vzájemný poměr výzbroje, bojových sil a mezinárodněpolitická situace bude pro něj nejpříznivější.“

Na českém území, kde byla soustředěna severní rakouská armáda, byla situace poněkud jiná. Vojsko kladlo odpor pruskému vpádu a snažilo se zastavit jeho postup, nicméně však se velice brzy ukázala převaha pruského vojska, zejména jeho zbraní a jak také vyplývá z dobového tisku, rakouské velení udělalo několik strategických chyb. Pruská převaha byla zřejmá. Během čtrnácti dnů proběhla řada menších bitev, střetů a potyček na severu a východě Čech, které i přes mnohdy urputný odpor obránců jasně prokázaly, že pruská armáda je mnohem silnější soupeř, než jakému by se mohla severní armáda postavit.

Krátká prusko-rakouská válka, v níž se hrálo o vliv v Německu, nejtvrději dopadla na české země. Jak konflikt prožívali ti, kteří byli v bezprostředním ohrožení a jak situaci vnímal dobový tisk? Malou sondu do tehdejší doby přinášejí pražské Národní listy a brněnská Moravská orlice. Od počátku války přistoupil každý deník k informování zcela jinak. Zatímco Národní listy přinesly zprávu o vypuknutí války a vzápětí rozjely pravidelné rubriky Z bojiště severního a Z bojiště jižního, doplněné zvláštními telegramy, postřehy, úvahami, klasickými články i dopisy čtenářů, přístup Moravské orlice byl odlišný. V úterý 19. června byl otištěn na první straně manifest Františka Josefa I. „Mým národům“, kde císař oznamuje vypuknutí války, avšak utvrzuje, že se snaží, aby „národům Mým byl pokoj zachován“. Fakticky se ale Vídeň snažila za každou cenu obhájit pozici nejsilnějšího státu Německého spolku.

Morava válkou nežila tolik jako Čechy a byla prozatím ušetřena. Není divu, že 22. června přinesla Moravská orlice krátkou zprávu, že ze severního bojiště „není důležitých zpráv“. Zároveň však rakouská válečná propaganda již naplno pracovala, když v témže čísle bylo uveřejněno na adresu pruských vojsk, že „tito vzdělaní Němci per excellence plundrují, až vlasy na hlavě vstávají … Plundrují se pošty, kradou se peníze soukromým osobám …, kde se objeví Prušáček, tam již považují území za vydobyté, za pruské.“

Národní listy to viděly jinak. Vedle zpráv o rychlém postupu Prusů, menších bitvách u Tanvaldu, Liberce nebo Děčína se mluví také o pruské kázni a disciplíně. „Pohraničné okresy české mají větší strach z obecného sprostého lidu než-li z pravidelného vojska,“ píše se v Národních listech. V pohraničí totiž byla daleko větším nebezpečím hladová nezaměstnaná lůza, která využila příležitosti k vlastnímu přilepšení na rozdíl od pravidelného vojska, jehož zásoby byly zatím dostatečné a kázeň pevná. Obavy, zmatek a pocit nejistoty obyvatel českých zemí také dobře vystihuje krátká pasáž z dopisu obyvatele severních Čech, který píše o situaci krátce po vypuknutí války, že „… uličníci jásali radostí, že konečně uvidí Prušáky; ženy plakaly, mužové přebíhali sem tam, a já vzav svůj pinklík na záda putoval jsem hezky rychle a tiše k české Lípě …; hospody jsou přeplněny uprchlíky … a obraznost obyvatelstva je tak rozčilena, že každé i té nejnesmyslnější zprávě úplnou víru dává.“

Nebylo týdne, aby se v novinách neobjevila alespoň jedna zpráva o dopadení pruského špiona. Zprávy o dopadení pruských špehů měly v lidech vzbuzovat důvěru ve vojsko i četnictvo, které dokázalo zabránit úniku důležitých informací i záškodnictví. Lidé pochopitelně špehy nenáviděli a obávali se jich, což nejednou vedlo k různým nedorozuměním. Příkladem toho může být událost, jež se odehrála krátce po vpádu Prusů do Čech.

„Z Jablonné přiběhla žena, která vyděšena přicházejícími Prušáky tak nedbalou učinila toiletu, že jen sukni a velký šátek na sobě měla. Jsouc postavy veliké a nemajíc krinoliny na sobě zdála se živé obraznosti lidu býti mužem za ženu převlečeným. Ihned povstal pokřik: „špehoun! pruský špehoun!“ lid se sbíhal, uličníci křičeli, ubohá poděšená žena utíkala, lid za ní a rámus byl hotový.“

Jinou zprávou, která dokládá strach obyvatel z války je „zvláštní telegram Národních listů“ odeslaný z Pardubic 21. června: „Cestující z Vídně vypravují s úplnou jistotou, že byla v Moravské Třebové slyšána silná střelba z děl na hranicích pruských.“ Z této samotné zprávy sice nejsou tak patrné obavy, ale pokud tento krátký telegram obohatíme o dopis uveřejněný v Národních listech 25. června v rubrice „Denní zprávy“ leccos se stane jasnějším – i zpráva samotná …

„… Dopisovatel do „Bohemie“ líčí zajímavý původ této zprávy následovně. „Po krátkém zdržení jeli jsme po dráze dále a dorazili do Oustí n. Orlicí … Známý se mnou kupec jeden z Vídně prosil mne, abych čínský zvon „tam-tam“ s sebou vzal a ho v Praze jednomu šlechtici odevzdal, který ho pro jeden ze svých zámků koupil … Jel jsem sám ve vagoně a nudil jsem se strašlivě. Spáti jsem nemohl, ku čtení jsem také ničeho neměl, tu pohlédl jsem na tam-tam, … Z pouhé dlouhé chvíle rozbalil jsem bubínek, … a začal jsem na něm kladívkem chvilkami silně, chvilkami slabě tlouci. Brzy jsem pozoroval, že cestovatelé všude vykukovali a že konduktéři na sebe volali a do krajiny ukazovali. … Na příští stanici sbíhali se cestovatelé. „Slyšel jste střílení.“, volal jeden na druhého. „Může to býti nejvýš osm mil.“ – „Co osm mil? ani dvě míle to nejsou. …“

Národní listy vycházejí zejména z původních zpráv vlastních i nahodilých zpravodajů, otiskují široké spektrum zpráv zahraničních a dávají prostor veřejnosti, avšak Moravská orlice nemá síť dopisovatelů, aktuální události se do redakce dostávají se zpožděním, z velké části staví na převzatých zprávách z českého i německého tisku. Některým vlastním zprávám chybí objektivita. Příkladem takových zpráv je oslavná stať na vítězství Rakušanů u Custozzy, která nejenže měla vyzdvihnout úspěch a velikost rakouské armády, ale možná také zmírnit nepříznivé výsledky na severní frontě.

Jiným příkladem může být zpráva Z bojiště severního, též otištěná v Moravské orlici, jež zcela nepokrytě zveličuje výsledky bitev ve Východních Čechách: „Akce na severním bojišti již započala, svedeny bitvy u Podole, Náchoda, Nového Města a Osvěčíma s výsledkem velepříznivým pro Rakousko; zpupný nepřítel poražen úplně na hlavu při prvním setkání s rakouskými vojíny, věc práva a spravedlnosti slaví první vítězství …“

V době války byly noviny kromě šíření aktuálních informací a propagandy také využívány k humanitárním účelům jako byl sběr zdravotnického materiálu všeho druhu, čehož bylo zapotřebí už krátce po vypuknutí bojů. Tak se v Národních listech z 28. června objevila jedna z prvních výzev k lidu: „Stálé přibývání raněných vojínů toho nutně vyžaduje, aby potřeby špitální co nejrychleji se scházely …“

Boje se stávaly čím dál intenzivnějšími a zásoby docházely. Ve stejných novinách však byla uveřejněna i výzva jiná, jež byla uvozena následujícími slovy: „Ku zbrani!; Nepřítel tísní vlasti naší!“. V této výzvě, která se tváří jako vlastenecké zvolání k obraně země, jsou nabízeny zbraně všeho druhu za výprodejní ceny a to z velice prostého důvodu. Ne pro ohrožení, nýbrž proto, že závod na výrobu zbraní se ruší a praktický vlastník chtěl zřejmě využít příležitosti a zboží se zbavit alespoň s nějakým ziskem.

Úryvek nejenže svědčí o válečné propagandě a neobjektivnosti zprávy, ale také opomíjí fakt, že již před těmito střety byla rakouská armáda Prusy poražena a samotné zmiňované bitvy neměly takové důležitosti jaká jim byla bezprostředně přikládána. Do jiného světla se také celá událost dostává, srovnáme-li citovanou zprávu s úvodem článku z Národních listů: „Že výsledek všech dosavadních bojů rakouského vojska u Hradiště, Kosti, Jičína, Trutnova, Náchoda a Skalice vypadl nepříznivě pro rakouskou armádu je známo. A však přes to, že neustálé postupování Prušákův je věc přes příliš patrná a že sám vrchní vůdce ustoupení a odražení císařské armády přiznal, barvily úřední listy pořád ještě vše růžově.“

Počátkem léta byla převaha Prusů stále patrnější. Bylo 2. července, když Národní listy přišly s jasným varováním, že „nelze toho arci sobě tajiti, že Praha na nejhorší musí býti připravena, neboť určité zprávy z válečného dějiště o posledních událostech nedošly; zdá se dle všeho, že výsledek zbraním našim není rozhodně příznivý… Z druhé strany i to nasvědčuje povážlivosti nynější situace, že politické, policejní a finanční úřady v Praze dostaly rozkaz, aby veškeré důležité spisy a poklady do beden uložily a k odjezdu se uchystaly…“

Situace na severním bojišti nebyla dobrá, avšak stále se doufalo, že se výsledek může obrátit, neboť na východě Čech byla soustředěna armáda čítající 200-300 tisíc mužů, která snad mohla zvrátit běh dějin. Rozhodující střet byl předpokládán v blízkosti Hradce Králové. Avšak obyčejní lidé byli převážně realisté, a tak se v „Denních zprávách“ Národních listů z 2.7. píše o hromadném útěku a odvážení potravin, tabáku a majetku z Prahy, což je vzápětí hodnoceno jako ostuda národa a útěk bez příčiny. S obdobnou zprávou přišla i Moravská orlice, která informuje o stěhování především mladšího obyvatelstva z kraje choceňského. Důvod byl prostý. Zdejší mladíci měli stejně jako jinde strach z verbování do pruského vojska.

Nadešel osudný den rozhodující bitvy. Obrovská a krvavá řež se strhla v širokém okolí Hradce Králové dne 3. července 1866. První konkrétnější zprávy o průběhu bitvy se objevily 5. července v Národních listech a o dva dny později také v Moravské orlici. Zpravodaj Národních listů o bitvě referoval takto:

„Boj musil býti hrozný; z obou stran bylo několik set děl a střelba byla tak strašlivá, že se země otřásala. Ani za nejohromnějšího hromobití nemůže býti většího rachocení a blýskání, než jakým včera klidná druhdy krajina Hradecká daleko široko polekána byla… Byl to pravý soudný den“.

Stále podrobnější zprávy o průběhu bitvy se pak objevovaly v následujících vydáních Listů, Moravská orlice však nezůstala pozadu, když 7. července přišla s patetickou zprávou o výsledku bitvy: „Krásná naše armáda severní jest poražena, zpupný Prušák dosáhnul velkého výsledku, o kterém ani zdání míti nemohl …“

Volání po míru se v Čechách ozývalo ze všech stran a Morava, ač nedostatečně informovaná, nebyla výjimkou. Už 7. července se z první strany Národních listů můžeme dočíst, že „království české úpí pod ohromným břemenem války, … My chceme mír; vláda jest povinna dáti nám ho a tož co nejdříve“.

Bezpečná Vídeň měla jiné úmysly. Doufala, že co se nezdařilo v Čechách, bude vybojováno na Moravě a podle zvláštního telegramu z Vídně „hlavní výminkou Rakouska jest zachování celistvého území Rakouska“ ve věci míru. Dne 10. července 1866 uveřejnily Národní listy článek, v jehož prvním odstavci se uvádí, že „na královském hradě pražském vytýčen jest černobílý prapor“ a že vzhledem k obsazení všech tří českých pevností (Josefova, Terezína a Hradce Králové) „jest celá naše vlast v moci nepřátelské“. Postoj Vídně trefně vystihuje následující úryvek článku „Pošetilost až do konce“ z Národních listů.

„Planiny dolnorakouské nebyly jevištěm krvavých bojů, vesnice a městečka nejsou spustošeny a vypáleny, … krajina kolem Vídně nezapáchá dusným výparem tisíců a tisíců mrtvol, … Vídeň ještě neuvítala německých bratří svých a nečastovala jich po dvaceti a po třiceti v každém domě po celé týdny. Všelikých těchto příchutí války, …, nezakusila posud ani země dolnorakouská ani Vídeň …, a proto podnes ještě ozývají se z Vídně hlasy laciného hrdinství, že se nemá od boje ustati a že vésti se musí až na nože; …“

K tomu není co dodat. První zprávy o tom, že se konečně začalo jednat o míru přinesly Národní listy až 25. července, teprve když se Prusové dostali před Vídeň. Vyjednávání se však stále protahovalo, jelikož Prusko vznášelo stále nové požadavky, zejména ve věci Slezska, což samozřejmě vyvolalo odpor Františka Josefa I., který si přál zachovat Rakousko neporušené. Po uzavření příměří se v novinách začala množit kritika na přístup rakouské vlády a jejích úřadů vůči českému obyvatelstvu. Tak se 26. července objevila v Národních listech „Veřejná prosba k J.Exc. p. ministru spravedlnosti“ z důvodu toho, aby byly zastaveny exekuce a povoleno dočasné moratorium, neboť situace rolníků byla více než tíživá. Úroda byla zničena, statky i půda v konkurzu a dobytek zrekvírován. “ Opustili nás sice političtí úřadové, opustili nás četníci, … spořitelny a úvěrní ústavy: jen soudcové a exekuce nám zůstaly”.

Tato žalostná situace byla zřejmě nevyhnutelná. Konec války se však blížil a noviny to jen potvrzovaly, neboť jejich hlavní náplní bylo spekulování i reálné vyhlídky na mír, bilancování bitev i připomínky hrdinských skutků. Dne 10. srpna přinesly Národní listy zprávu, že se pruská vojska stahují nejkratší cestou od Vídně přes Moravu a následujícího dne bylo oznámeno, že se místodržitel v Čechách, hrabě Lažanský vrací do Prahy. Dne 18. srpna zveřejnily Národní listy článek o výši válečných reparací, které se vyšplhaly na 40 mil. zlatých a v důsledku toho byl vídeňský dvůr nucen přikročit k značným úsporám. O polovinu byly zmenšeny dotace arcivévodům, došlo k propouštění služebnictva a dotace dvorních divadel byly zkráceny. Avšak oproti tomu, jak se museli uskromnit lidé v zemích postižených válkou, kde řádily epidemie cholery a hladomor, to bylo zanedbatelným krůčkem.

Konečný mír mezi pokořeným Rakouskem a novým německým hegemonem, Pruskem, byl podepsán 19. srpna. Celé válečné strádání mělo ještě jednu dohru. Dne 26. srpna v č. 234 byl v Národních listech uveřejněn telegram oznamující, že „hned po uzavření míru upraveny býti mají otázky ústavní. Princip dualismu bude vládnouti…”To znamenalo jediné; po všech obětech a útrapách českých zemí došlo k vyrovnání s Uhry – české země zůstaly stranou.

Použité prameny a literatura:

Moravská orlice, 1866, roč. IV., č.135 – 192.

Národní listy, 1866, roč. VI., č.163 – 235.

Chvojka, A. – Šrámek, J.: 1866: Malá encyklopedie prusko-rakouské války k expozici Muzea války 1866 na Chlumu, Hradec Králové 2015.

Ravik, Slavomír: Tam u Králového Hradce, Praha 2001.

Richter, Karel: Třeba i železem a krví: Prusko-rakouské války 1740-1866, Praha 2007.