Válka o Anglii: Královna jako nejschopnější stratég a nejkrvavější bitva ostrovních dějin

Červená růže ve znaku Lancasterů a bílá růže jako symbol Yorků. Rodové znaky vepsaly do dějin válkám růží název, fakticky šlo o řadu jednotlivých konfliktů se společným jmenovatelem - nástupnictvím na anglickém trůnu. Lancasterové i Yorkové náleželi k vládnoucí dynastii Plantagenetů. Potíže začaly roku 1399, kdy byl svržen král Richard II. svým bratrancem Jindřichem Bolingbrokem, vévodou z Lancasteru. Ten, jako král Jindřich IV., zakladatel lancasterské dynastie, zažehl plamen dynastického sporu. V roli vládce se osvědčil a posílené království předal synovi Jindřichovi V., jenž dosáhl skvělých vítězství ve stoleté válce, stačí připomenou bitvu u Agincourtu roku 1415 a následné uznání jeho nároku také na francouzský trůn. Bohužel pro Anglii a naštěstí pro Francii zemřel Jindřich V. nečekaně brzy. Následníkem se stal jeho nezletilý syn Jindřich VI., za nějž jako regenti vládli strýcové.

S nástupem Jindřicha VI. na trůn se Angličanům přestalo dařit. Nebylo to pouze královou vinou, ale to bylo celkem jedno. Peníze na vedení války docházely, rozsáhlé anglické panství na kontinentě se zmenšovalo. Po drtivé porážce u Castillonu roku 1453 zbyl Angličanům pouze přístav v Calais. Krátce nato se Jindřich VI. na další rok a půl duševně zhroutil. Z anglických neúspěchů byl viněn lancasterský rod, především král. Neschopen čehokoliv byl král v březnu 1454 zastoupen svým bratrancem Richardem Plantagenetem, vévodou z Yorku, jenž se stal pro období Jindřichovy indispozice lordem protektorem. Tento mocenský zvrat nesla značně nelibě vlivná královna Markéta z Anjou, faktická hlava lancasterské kliky a nejschopnější stratég celého konfliktu, které zdatně sekundoval Edmund Beaufort, vévoda ze Somersetu.

V okamžiku, kdy se stal York protektorem, začal energicky konat ve prospěch království, což ale také znamenalo, že musel odstavit staré nepřátele. Vévoda Somerset putoval do vězení a královna Markéta do Windsoru za svým manželem. Jenomže už v prosinci 1454 se král probral z letargie a královna se jeho jménem znovu ujala vlády. Somerset byl propuštěn z vězení a Yorkovi přívrženci se museli stáhnout. Richard z Yorku, společně s Richardem Nevillem, hrabětem z Warwicku, byl vzápětí obviněn z pokusu uchvátit trůn, proti čemuž se oba ohradili. York sebral vojsko a vytáhl na Londýn. Poprvé do bitvy s ním vyjel i jeho syn Edward, budoucí první král z rodu Yorků. V květnu 1455 se v St. Albans Yorkova armáda střetla s královským vojskem. Obě strany původně doufaly v mírové řešení, ale patová situace a neochota krále jednat přiměly Richarda z Yorku zaútočit proti opevněným pozicím lancasterských. Nečekaný útok přinesl Yorkům první vítězství. Úvodní bitva občanské války byla vybojována a na bitevním poli zůstali ležet vlivní muži rudé růže, kromě jiných i vévoda Somerset. Král Jindřich VI., znovu psychicky na dně, padl do zajetí. Vévoda Richard se stal opět protektorem.

Yorkové v čele s Richardem, bez ohledu na minulost, zůstávali loajální králi. Problém ale představovala královna Markéta, pod jejíž korunkou se sdružoval nevelký okruh šlechticů, vládnoucích králem. Yorkové se proto snažili krále Jindřicha z jejich vlivu vymanit a další dva roky byl v zemi relativní klid. Důvěru ale již nešlo obnovit a obě frakce se nevyhnuly menším potyčkám. Ke zvratu došlo na přelomu let 1459/60, kdy se stal novým vévodou ze Somersetu Henry Beaufort. Jménem krále nechal svolat yorkistické šlechtice, aby jim oznámil, že budou omilostněni, přestoupí-li na lancasterskou stranu, což mnozí využili. Jindřichova královská autorita ještě stále platila a řada šlechticů ji uznávala. Nikoliv však beze zbytku. Vůdcové bílé růže York, Warwick, Salisbury a někteří další se nepoddali a po prohrané bitvě u Ludford Bridge uprchli do Irska a Francie. Parlament je prohlásil za zrádce, byl jim zkonfiskován majetek a rozdělen mezi lancasterské sympatizanty. Lancasterové se znovu pevně chopili moci, dlouho jim to ale nevydrželo.

V červnu 1460 se vypuzení šlechtici v čele s hrabětem Warwickem vrátili do Anglie a v doprovodu dvou tisíc ozbrojenců téměř bez odporu obsadili Londýn. Zde se k nim připojilo na deset tisíc sympatizantů. Poté vytáhlo yorkistické vojsko, vedené hrabětem Warwickem, hrabětem ze Salisbury a mladým Edwardem, hrabětem z March, proti královskému vojsku, které se opevnilo u Northamptonu. Síla královského vojska čítala zhruba pět tisíc vojáků a také dělostřelectvo, které bylo v této bitvě použito poprvé v Británii. Právě zde došlo 10. července 1460 ke klíčové bitvě války růží, která určila další vývoj. Warwick chtěl nejprve s králem vyjednávat, ale velitel lancasterského vojska jednání dvakrát odmítl. Nato Warwick odpověděl: „Ve dvě hodiny si promluvím s králem, nebo zemřu“.

Jak Warwick slíbil, ve dvě hodiny zahájilo vojsko bílé růže postup proti královským pozicím. Situaci jim komplikoval silný déšť a také krupobití šípů obránců. Déšť naopak znemožňoval použití děl. Warwick šel ale najisto. Když se konečně střetl s levým křídlem obráncům, lancasterští složili zbraně a bez odporu vpustili Yorky do tábora. Stalo se tak díky zradě lorda Edmunda Graye z Ruthinu, jenž z vlastní iniciativy přešel na stranu Yorků za podporu v majetkovém sporu. Tak se nečekaně a de facto bez boje ocitla Warwickova armáda uprostřed lancasterského tábora. Následující bitva trvala sotva třicet minut. Obránci, uzavření ve vlastním opevnění, nemohli jakkoliv manévrovat, a tak se obrana zhroutila a královi vojáci z bojiště uprchli, zatímco lancasterští vůdci padli při obraně krále, dlícího ve svém stanu. Neschopen odporu padl král již podruhé do zajetí.

Za daných okolností se vrátil také Richard z Yorku. Triumfálně vpochodoval do Londýna a vystoupil s vlastním nárokem na anglický trůn. Warwick a ostatní ale měli jiný názor. Jejich cílem nebylo odstranit krále Jindřicha, ale trvali stále pouze na eliminaci lancasterské rady, která krále obklopovala. Po přezkoumání Richardova rodokmenu parlament legitimitu Richardova nároku uznal, ovšem zároveň rozhodl, že Jindřich má zůstat králem. Výsledkem byl Act of Accord, jímž byl York uznán následníkem trůnu s pominutím vlastního Jindřichova syna. Zároveň se York stal opět lordem protektorem, vládnoucím jménem krále. Vítězství se zdálo být definitivní, ale …

Usnesení parlamentu bylo něco, co nemohla za žádnou cenu akceptovat královna Markéta. Po porážce u Northamptonu a zajetí krále se královna Markéta i s malým synem uchýlila do Skotska, kde požádala o pomoc královnu Marii, která po smrti Jakuba II. vládla jako regentka. Za příslib bohaté kořisti a navrácení města Berwicku získala skotskou podporu a na konci prosince 1460 se utkala s vojskem Richarda z Yorku u Wakefieldu. Štěstěna se k bílé růži obrátila zády. Yorkové, obklíčeni mnohonásobnou přesilou, utrpěli tvrdou porážku. Vévoda Richard padl v boji, zatímco hrabě ze Salisbury a Richardův druhý syn Edmund byli zajati a následně popraveni. Hlavy všech tří pak nechala královna Markéta vystavit na bráně města Yorku.

Ze staršího Richardova syna, osmnáctiletého Edwarda, se stal máchnutím lancasterského meče následník anglického trůnu a z Warwicka, dědice Salisburyho, největší magnát v zemi. I přes další porážku Yorků ve druhé bitvě u St. Albans bylo vítězství Lancasterů pouze dílčí, naopak Yorkové v čele s Edwardem a hrabětem Warwickem nalezli u obyvatel širokou podporu a mohli vstoupit do Londýna, jehož obyvatelé krátce předtím odmítli vpustit lancasterské vojsko z obavy před pleněním. Dne 4. března 1461 byl za Warwickovy podpory korunován anglickým králem Edward IV., syn vévody Richarda z Yorku. Triumf zatím nebyl konečný.

Královna Markéta shromáždila impozantní armádu, čítající mezi 30 – 40 tisíci muži. Stejně silným vojskem disponovali i Yorkové, kteří v čele s králem Edwardem IV. a hrabětem Warwickem proti armádě červené růže vytáhli na sever. Královna Markéta a její loutkový manžel se ukrývali za pevnými hradbami města Yorku, zatímco do pole vytáhl s vojskem Henry Beaufort, vévoda ze Somersetu. Armády se střetly u Towtonu 29. března 1461. Krvavá řež, která nastala, neměla v anglických dějinách obdoby.

Šlo o největší a nejkrvavější bitvu, jakou Anglie zažila. Milost se ani na jedné ze stran nedávala, a tak na bitevním poli zůstalo ležet na 28 tisíc vojáků, včetně mnoha urozených pánů. Převážná část zabitých, 20 tisíc, patřila lancasterským. Země nyní měla jediného krále, Edwarda IV.. Po bitvě u Towtonu měli Yorkové moc pevně ve svých rukou a mladý král Edward IV. si vedl obstojně. Snažil se situaci v království uklidnit, řadu přívrženců Lancasterů pardonoval. Drobné nesnáze mu působil pouze vévoda Somerset, jenž se vrátil do Anglie a ač omilostněn, shromáždil menší vojsko a snažil se svými bojůvkami oslabit Edwarda IV. Marně. Po porážce v bitvě u Hexhamu byl zajat a popraven.

Psal se rok 1465 a Edward IV. mohl konečně začít vládnout. Snažil se, ale měl málo zkušeností a co víc, udělal několik neuvážených kroků, které měly fatální následky. Zřejmě jeho největší chybou bylo, že se tajně oženil s Elizabeth Woodvillovou, vdovou po jednom z lancasterských šlechticů. Když se o tom dozvěděl hrabě Warwick, výstižně přezdívaný Králotvůrce, popadl ho spravedlivý hněv. V tentýž čas totiž dojednával svatbu ve Francii, kterou by bylo za daných okolností lépe mít za spojence. Jenomže král Edward dojednal na vlastní pěst spojenectví s Burgundskem, nepřítelem Francie. Mladý vládce toužil vymanit se z Warwickova vlivu, a tak odmítl, aby se jeho bratři oženili s Warwickovými dcerami. Warwickova trpělivost nabyla vrchu a vzbouřil se.

Edwardova popularita prudce klesala. Bez spojenců se s Warwickem dvakrát utkal na bitevním poli. Naopak Warwick nejen, že přešel k Lancasterům, ale měl podporu francouzského krále i yorkistických odpadlíků. Roku 1470 tak Edward prchá do Burgund, naopak Jindřich VI. je po letech vyveden z vězení v Toweru a vzápětí je s Warwickovou podporou znovu dosazen na trůn. Dočasně. Král Edward byl dost silný nato, aby svůj trůn získal zpět. Záda mu kryl jeho burgundský spojenec, a tak se následujícího roku vylodil s dostatečně silnou armádou, aby se mohl Warwickovi postavit. Nejprve dobyl město York, poté pokračoval na jih a získal i Londýn. V bitvě u Barnetu pak porazil Warwickovo vojsko. Sám Warwick byl zabit a brzy, v bitvě u Tewkesbury, jeho osud následoval i princ Edward, syn Jindřicha a Markéty, jediný lancasterský dědic. Na další odpor Lancasterové neměli sílu. Edward IV. se znovu ujal vlády a chybělo jen málo, aby dynastické zabíjení skončilo nadobro. Byl to ale pouze konec prvního dějství válek růží …

Edwardova vláda v 70. letech 15. století byla poklidná a konstruktivní. Král navázal spojenectví se Skoty, Burgundy i Bretaní a po vzoru úspěšných předchůdců Edwarda III. či Jindřicha V. se vydal do Francie. Velkolepé plány pro odpadnutí spojenců sice nevyšly, francouzský král Ludvík XI. ale pro jistotu vynaložil nemalé peníze na to, aby se anglický král vrátil zpět na ostrov. Edward IV. se rovněž zavázal parlamentu, že nebude vyžadovat žádné zvláštní daně, aby si však zajistil dostatečný příjem, snažil se co nejlépe vycházet s londýnskými obchodníky a zároveň udržoval dobré vztahy s německými hanzovními městy i Flandrami. Roku 1483 se stalo nepředvídatelné. Edward IV. náhle zemřel a zemi zanechal dvěma nezletilým synům, Edwardovi a Richardovi. Na smrtelném loži však svěřil správu království svému bratrovi Richardovi, vévodovi z Gloucesteru, jenž se tak stal „ochráncem Anglie“.

Další informace:

Kovařík, Jiří: Soumrak rytířstva, Praha 2017.

Neillands, Robin: Války růží, Praha 2011.

Wars of the Roses (Britannica)