Článek
Jejich tradice je prastará, vznikly zřejmě v Mínojské civilizaci na Krétě (2700 – 1450 př. n. l.). Tehdy ovšem nebylo cílem býka zranit a již vůbec ne zabít, šlo o jejich kultovní zvíře. Podle zobrazených fresek mladí muži předváděli (možná i náboženský) rituál, kdy přes ně přeskakovali, což bylo hodně odvážné, navíc museli být i úžasně mrštní a šikovní.
Býk sice vypadá neohrabaně, ale umí vyvinout slušnou rychlost a jeho rohy jsou smrtící. Poté, co sláva Kréty upadla – jednou z příčin byl výbuch sopky na sousedním ostrově Théra (dnes Santorini) – zmizel s ní i tento zvyk. Ten obnovili, ale už trochu jinak, staří Římané. Ti se, jak je dobře známo, vyžívali v gladiátorských zápasech na život a na smrt.
Španělům je zřejmě poprvé předvedl římský císař Claudius. Jejich temperamentní povaze se zalíbily a přijali je okamžitě za své, hlavně šlechta, nikdo jiný si totiž nemohl dovolit živit zvíře jenom pro zábavu. Vypadaly ovšem úplně jinak, muž seděl na koni ozbrojen kopím, což mu zajišťovalo značnou převahu i rychlý únik před útokem.
V šestém století církev zakázala zápasy úplně všech zvířat. Ale za renesance, inspirované antickou kulturou, tabu u býků porušil Ital Cesare Borgia, přitom sám kardinál (!) asi proto, že měl v žilách katalánskou krev. Podpořil ho španělský král Alfonso VII. i proslavený rek El Cid. Tzv. Corrida de toros byla ale úplně obnovena až v roce 1726 v Madridu.
Lidová verze název zkrátila jen na první slovo, my používáme počeštěnou verzi korida. Její popularita stoupla hlavně díky „otci“ toreadorů Francisco Romerovi (1700 –1763), ten měl odvahu postavit se zvířecímu sokovi na zemi jen s mečem espada de mara toros (měřil 88 cm, o dost méně než obvyklý) a začal používat na jeho rozdráždění rudý plášť připevněný na tyči (muletu).
Tím vznikl stále tradovaný mýtus, že u býků tato barva vzbuzuje agresi. Jenže oni jsou úplně barvoslepí, reagují na pohyb! Důvod byl spíš v tom, že krev splývala s látkou, takže ti, co ji „nemuseli“, neměli problém. Rudá barva se dá navíc snadno rozeznat z dálky a navozuje vzrušení, což dobře ví například výrobci erotického prádla.
Arény se otevírají jen na zápasy. Mají je všechna větší města, z exkluzivního povyražení pro smetánku vznikla masová zábava. Má svá pravidla. Pomocníci toreadora býka provokují, lehce zraňují kopím a ozdobnými oštěpy, bandarilly. Celý zápas trvá patnáct minut.
Dav obdivuje hlavně ty, co lákají býka muletou a na závěr usmrtí mečem. Když dostatečně dlouho vzdoruje, může někde dostat milost publika máváním bílými šátky. Taktiku boje výrazně změnil Juan Belmonte (1892-1962.)
Byl to neduživý, malý človíček, který nebyl schopen ani dlouho běhat! Zacházel však s muletou tak precizně, že ho rohy býka vždy jen velice těsně minuly, tím přiváděl diváky do varu. Jeho příznivcem se stal i slavný spisovatel Ernest Hemingway.
Tvrdil, že u něj šlo o estetický zážitek, nejen zápas. Těch Belmonte absolvoval 109, což byl dlouho nepřekonaný rekord. Jinak koridu zahajuje defilé účastníků (paseíllo) boj je rozdělený na třetiny jako v hokeji, graduje finálním soubojem, ti nejodvážnější toreadoři před ním na znamení úcty pokleknou, než ho skolí.
Koridu se dlouhodobě a usilovně snaží zrušit ochránci zvířat. Její zastánci ale naopak upozorňují, že si býci před smrtí užijí 3 až 4 roky luxusního života (na rozdíl od těch v zemědělství) i to, že boj jim zvedne hladinu adrenalinu tak, že vůbec nevnímají bolest, jen vztek…
Zdroj. https://theses.cz/id/ptj762/?lang=cs
https://www.thirteen.org/edonline/americanmasters/paris/corrida.html
https://www.realmaestranza.com/real-plaza-de-toros/la-corrida/
