Článek
Šlo o reakci na situaci, která nastala v divadle Na zábradlí po skonu režiséra Evalda Schorma, který pro ně byl nejen uznávanou autoritou, ale především skvělým člověkem. „Evald nás oba, ale i Pavla Zedníčka a většinu těch, co byli v angažmá v Ústí a později Na Zábradlí, doslova povýšil - herecky i lidsky. Naučil nás divadelnímu myšlení a spoustě jiných věcí.
My jsme ovšem, jak už to bohužel bývá, někdy jeho dobroty spíš trochu zneužívali, než abychom si jí vážili. Člověk si holt uvědomí, co měl cenného, většinou až v okamžiku, kdy to ztratí. Asi právě proto se někteří z nás, co tady zůstali, snaží jeho památku připomínat - divákům i ostatním hercům,“ vzpomíná na tuto epizodu Jiří Bartoška.
Karel Heřmánek se narodil 17. října 1947 na Žižkově. Nepocházel z herecké rodiny, ani neochotničil, odmaturoval na stavební průmyslovce a uvažoval o studiu architektury. Také ho zaujala filmová režie, ale protože věděl, že dostat se na FAMU napoprvé je takřka nemožné, zkusil to i na herce. Nakonec jej bez velké přípravy přijali na JAMU.
Po absolutoriu odešel (opět s Jiřím Bartoškou a Pavlem Zedníčkem) do avantgardního divadla Na provázku, kde ale nedostávali moc šancí, za hvězdu tam byl Bolek Polívka, Miroslav Donutil, Jiří Pecha.
Tak spolu odešli do Ústí nad Labem. Na první představení přišlo jenom pár diváků, ale brzy se rozkřikly informace o skvělém divadelním zážitku a bylo neustále vyprodáno, jezdilo se na ně z celé republiky.
Rok 1989 nebyl pro Karla Heřmánka pouze rokem revolučních změn, seznámil se totiž s o třináct let mladší televizní moderátorkou Hanou. Šlo o naprosto osudový vztah, přeskočila mezi nimi jiskra, která nikdy nezhasla. V témže roce se mu narodil syn, Karel.
Po něm další Josef a nejmladší František. U něj měli trochu obavy z věkového rozdílu - bratry dělilo deset let - ale ty se nepotvrdily. Všechny děti byly plánované, narození toho nejmladšího si nepřáli jen rodiče, ale i oba starší sourozenci, aby si měli s kým hrát. Ale postarali se o něj, když bylo třeba.
Rodina je naprosto homogenní, nikdy neplnila stránky bulváru a popularitě se spíš vyhýbala. K tomu patří i pojmenování synů, všichni mají typicky česká jména, která se k příjmení Heřmánek hodí. I když spolu manželé byli denně, a to nejen doma, ale i v práci, jejich láska nezevšedněla a ponorková nemoc se nekonala.
V roce 1990 se Karel rozhodl založit Divadlo Bez zábradlí, kam za ním přišli i jeho přátelé. Šlo o první soukromé divadlo vůbec. Nicméně to nebylo jednoduché, hlavně zpočátku, v roce 1990 nastalo období, kdy lidé, opojeni svobodou, do divadel tak moc často nechodili.
Také nemohli najít stálou scénu, nakonec zakotvili v paláci Adria, kde sídlí dodnes. I když byl Karel principál, jeho žena byla pro něj i divadlo nepostradatelná, měla na starost zejména ekonomiku, marketing, účetnictví, což mu dělalo potíže, v této práci uplatnila - stejně jako mnoho žen - zkušenosti z domácnosti na téma - jak vyjít s penězi.
O Karla měli vždy zájem režiséři, zahrál si krásné a nezapomenutelné role, například Lucifera v pohádce S čerty nejsou žerty, žižkovského hejska v komedii Fešák Hubert, nebo otce rodiny v melodramatu Smrt krásných srnců podle povídek Oty Pavla. Za výkon v dramatu Dobré světlo získal na MFF v Portugalsku cenu za mužský herecký výkon.
Jeho sebevražda šokovala úplně všechny. Možná bylo její příčinou onemocnění zánětem trojklanného nervu, které je nejen bolestivé, může dojít i k ochrnutí části tváře, což je pro herce naprosto zničující. Léčba trvá týdny a změny v obličeji mohou být trvalé.
Trvalé jsou (i budou) vzpomínky na něj, na vynikajícího herce a skvělého člověka.
Zdroj: autorské rozhovory s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem
https://www.csfd.cz/tvurce/1807-karel-hermanek/prehled/
https://www.ceskatelevize.cz/lide/karel-hermanek/
