Článek
Narodila se 22. 12. 1951 v Pohořelicích u Brna, ale v sedmi letech rodina přesídlila do Ostravy, kde její otec horník našel práci, a byla jí věrná celý život. Nikdy neuvažovala o tom, že by se přestěhovala do Prahy, kde jsou větší možnosti uplatnění. Měla hudební talent, od šesti let hrála na housle, ty později vystřídala kytara. Matka z ní chtěla mít učitelku, ale ona se překvapivě vyučila chemičkou. Toto povolání nikdy neprovozovala.
Už v patnácti letech totiž vyhrála krajské kolo talentové soutěže Májový křišťál s vlastní písní Já před tebou klečím, kdy se doprovázela na kytaru. „Jenže já na ni tehdy moc hrát ještě neuměla, znala jsem jen pár základních akordů, některé věci pro mě byly problém. Proto jsem si raději skládala písničky sama s pomocí toho, co se mi podařilo zvládnout, jinak bych je totiž zahrát nedokázala.
Díky té soutěži jsem se dostala ke spolupráci s Ostravským rozhlasovým orchestrem, což byla pro mne jakási vysoká hudební škola. Zkušenost k nezaplacení. A současně jsem jako zpěvačka na úplném začátku pěvecké dráhy začala pravidelně vystupovat na tehdy velice populárních odpoledních čajích,“ vzpomínala na své začátky.
Poté si ji vyhlídla skupina Majestic, s tou natočila v roce 1968 singl Music Box, který se stal jejím prvním velkým hitem. Navíc se v ní setkala s pianistou a skladatelem Ivo Pavlíkem, toho si v roce 1972 vzala za manžela. I když se později rozešli, měli podobný osud, zemřel jen několik měsíců po ní. Měli spolu syna. Ten se potatil, založil skupinu Adam Pavlík band a s ní doprovázel svou matku.
V roce 1979 nazpívala svůj životní song Jednoho dne se vrátíš. Na ten byla velice hrdá i díky tomu, co jí řekl herec Jiří Sovák: „Kdyby měl každý zpěvák v repertoáru jen jednu jedinou píseň, u které by už při vyslovení jejího názvu bylo všem jasné, kdo ji zpívá, musel by být naprosto šťastný. A vám se to podařilo. Když se řekne Jednoho dne se vrátíš, každý ví, že je to Špinarka.“
Z dalších úspěšných písní lze jmenovat V zahradě roste kmín, Volej, volej, Máme máj, Raketou na Mars, Kouzlo bílejch čar, Grand hotel U tří strun, Meteor lásky, Bílá Jawa 250, Má máma říká nebo Já si broukám. Věra měla přátelskou povahu, perfektně vycházela i s kolegyněmi, v roce 2014 uspořádala turné po celé republice s „konkurentkou“ Petrou Janů, jejich duet To máme mládež zvedal diváky ze sedadel.
Velkou hvězdou v pravém slova smyslu se však nikdy nestala, i když její hlas byl výjimečný. Částečně proto, že nebydlela v Praze, kde se mohou vyskytnout náhodné příležitosti, ale hlavně se nehodila do socialistické doby.
„Já zpívala rock. Takže jsme byli sem tam zakázaní, aniž by proto byl nějaký důvod - tedy kromě naší existence - nehráli nás v rádiu, do televize jsme se nedostali už vůbec, protože v kapele byli dlouhovlasí a výstředně oblečení kluci. Minulému režimu se to nelíbilo, ale nám to bylo fuk. Byli jsme rockeři,“ vysvětlovala v rozhovoru pro týdeník Téma.
Od roku 1981 neslavila Vánoce kvůli tomu, že o nich byl brutálně zavražděn její sedmadvacetiletý bratr, s kterým si rozuměla, pachatel nebyl nikdy dopaden. Byla z toho psychicky na dně, k tomu se přidaly bolesti páteře, až z toho dočasně ochrnula.
V roce 1984 si vzala zpěváka a bubeníka Vítězslava Vávru, s nímž byla patnáct let. Nazpívali spolu několik písniček, ale pak se jejich vztah začal komplikovat, podle vlastních slov spolu vydrželi tak dlouho hlavně proto, že ona bydlela v Ostravě, on v Praze a každý si jel na vlastním písečku. Tvořili na pohled vysoce nesourodý pár, ona byla hodně malá, on měřil téměř dva metry.
Ten na ni vzpomínal takto: „Ona měla v sobě něco, co mají takové ty obětavé zdravotní sestry. Pořád chtěla pomáhat lidem, ale vzhledem ke své práci na to neměla tolik času. Anebo pak neměla čas na sebe. Měla v sobě zkrátka něco zvláštního, takového lidského. Byla naprosto nekonfliktní člověk. Měli jsme stejné zájmy, bavila nás stejná muzika, stejné filmy… Jinak byla i výborná kuchařka, za to ji musím dodatečně pochválit.“
V posledních letech přiznávala, že už muže k životu nepotřebuje. Přestěhovala se také na venkov. „Myslím, že odejít z města bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Nejdřív jsem si myslela, že tu bývalou zemědělskou usedlost koupím a opravím jenom pro víkendové pobyty. Abych je tam mohla trávit s vnučkou Johankou, která se tehdy právě narodila. Letos v prosinci jí už bude čtrnáct…
Ale když jsem si tam sedla a rozhlédla se po kraji, řekla jsem si: Tak odtud mě už nikdo nikdy nedostane! Udělaly se podlahy, koupila jsem postel a kamna – a už jsem se odtamtud nehnula. Je to zvláštní. Vždycky jsem byla městské děcko a na centrum Ostravy jsem nedala dopustit.
A najednou jsem strašně ráda, že ten barák na venkově mám. Jsem totiž taková kvočna, chtěla bych mít celou rodinu pořád kolem sebe. A oni sem všichni rádi jezdí. K tomu kolem dokola nádherná příroda, absolutní klid, dva psi, kočka… Můžu si přát víc?“ svěřila se.
„Můj život byl krásný. Nahoru dolů, pestrý a barevný, zažila jsem asi všechno, co se dalo. Asi tak to mělo být. A zpívání bylo ze všeho nejsilnější. Miluji živá vystoupení, když za mnou stojí na pódiu kapela a přede mnou sál plný diváků. Užívám si hlavně ten pocit, jak ho svými písněmi rozezpívám,“ řekla, aniž by tušila, že její čas se pozvolna naplňuje.
Přímo na koncertu v Čáslavi při druhé písni zkolabovala, postihla ji zástava srdce. I přes rychlou pomoc a převoz do nemocnice v Motole, se z komatu neprobrala a zemřela čtyři dny poté. Bylo jí jen 65 let. Městský obvod Moravská Ostrava se rozhodl uctít její památku sochou v životní velikosti.
2018_Moravská_Ostrava_Špinarová
Zdroj: https://www.supraphon.cz/novinky/648-vera-spinarova-v-zone-lasky
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/347086-tragicka-minulost-very-spinarove-nekdo-ji-zavrazdil-bratra
https://www.denik.cz/hudba/vera-spinarova-sedmdesat-vzpominky-posledni-rozhovor202112.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/132290/vavra-63-vzpomina-na-spinarovou-65-rozvedli-nas-za-2-minuty.html
