Článek
Bylo ji tehdy deset let, anglicky uměla mnohem lépe než česky, přišla o kamarádky. Žila pod drobnohledem, lidé se zajímali o to, zda Werichovo jediné dítě zdědilo jeho herecké geny. Nechápala politické poměry, zvykla si na svobodnou společnost, kde všichni říkali otevřeně své názory. Vyrůstala z ní samotářka. Po maturitě nastoupila do zaměstnání jako laborantka, jenže otec ji přemluvil, aby si podala přihlášku na DAMU. Přitom o to vůbec nestála.
Dobře si uvědomovala, že jako herečka bude v lepším případě průměrná. Nicméně byla přijata, v roce 1957 školu dokončila, možná i díky slavnému jménu. Jak bylo u čerstvých u absolventů zvykem, putovala na oblastní scénu, do Slováckého divadla v Uherském hradišti, pak Městského divadle v Kolíně. Tehdy začala poprvé používat pseudonym Hálová, aby ji nepovažovali za protekční „dítě.“ Objevila se v epizodních rolích filmů Kohout plaší smrt, Král králů, Stín létajícího ptáčka, Pyšná princezna.
Otec si ji ale vždy prosadil do snímků, ve kterých sám hrál - Císařův pekař a Pekařův císař, Byl jednou jeden král či Až přijde kocour. Asi největší roli, poštovní úřednice, obtěžované dvěma opilci (hráli je její otec a Jiří Sovák) dostala v televizní komedii Uspořená libra, podle předlohy irského dramatika Seána O'Caseyho. Tu mimochodem sama přeložila. V šedesátých letech, kdy se uvolnily poměry, pak využila své perfektní znalosti americké angličtiny a stala se vyhledávanou překladatelkou.
S otcem a Jiřím Sovákem v televizní komedii Uspořená libra
Byla také asistentkou režie v operetách Mam'zelle Nitouche a U bílého koníčka. Jinak upravovala libreta a texty pro divadelní hry a muzikály - Pension pro svobodné pány, West Side Story, Loď komediantů. Byla spoluautorkou scénářů televizních komedií Magnetické vlny léčí a Drahý zesnulý. Věnovala se i rozhlasovému herectví - s otcem namluvila humorný dialog vodníka Čochtana z muzikálu Divotvorný hrnec, či jeho spontánní vyprávění v cyklech Táto povídej a Italské prázdniny.
Neměla veselý život. Mohla za to hlavně matka, která se k ní chovala spíš macečsky, později, když trpěla psychickými problémy, jí často opakovala, že byla nechtěná a že ji nesnáší. Ani otec se k ní nezachoval vždycky nejlépe. Bral ji s sebou - jako „alibi“ - na zálety, nechával ji v autě samotnou a musela na něj dlouho čekat, nudila se, v zimě se často třásla chladem. Přesto ho milovala a rozuměla mu. Jan Werich měl pověst morální autority a moudrého klauna, jeho citátů - ať už autentických či vymyšlených - najdeme plný internet.
Nějak se zapomíná, že byl jen člověk a měl své chyby. K smrti se urazil na Miroslava Horníčka, letitého hereckého partnera, když uvedl zájezdové pásmo o Osvobozeném divadle a dvojici V+W a neřekl mu o tom předem, chtěl ho tím snad překvapit. Věděl, že je tak nemocný, že by v něm stejně nemohl účinkovat, takže podle něj postrádalo smysl ho informovat. A ten pořad mínil uvést hlavně jako poctu pro něho, v televizi ho propagoval neustále a měl tak pocit nevděku.
K Werichovým záporným vlastnostem patřila také lakota, byl i příliš sebestředný a majetnický. To se bohužel projevilo na jeho vztahu k Janě. Už od puberty odháněl nápadníky, nesnesl ani vteřinu, aby byl středem pozornosti někdo jiný, než on sám. Nedokázala si proto dost dlouho vytvořit milostný vztah, měla potíže s navazováním přátelství, už na škole jí spolužačky záviděly, že je v centru pozornosti - o což ovšem vůbec nestála - a žije v blahobytu.
S Josefem Bekem v hudební komedii Harlemská trágédie
Poprvé a naposledy se tak vdala až ve třiceti letech za lékaře Jiřího Kvapila, kterého ale znala odmalička. Byl vyléčený alkoholik, dvakrát rozvedený, měl dvě děti (občas se v tisku objevuje mylné tvrzení, že jejím chotěm byl herec Jiří Kvapil, známý z filmu Křik.) V krizovém roce 1968 se jí narodila dcera Zdena, Werichem nazývaná Fanča, po manželce skladatele Jaroslava Ježka Frances. Jan díky vnučce výrazně ožil. Možná i kvůli ní se vrátil ze své druhé emigrace. V září 1968 totiž odjel do Vídně, kde se setkal s Jiřím Voskovcem.
Ten ho přesvědčil, aby se s ním vrátil do Ameriky. Ale láska k rodné vlasti i touha po vnučce byla silnější než vidina perzekucí, o nichž věděl, že jim bude muset čelit, tak se nakonec vrátil domů. Žil pak i s rodinou Jany na Kampě. Vztahy se zetěm nebyly ideální, podezíral ho, že si Janu vzal pro peníze, kterých paradoxně - na rozdíl od něj - moc neměla, tak docela uvítal, když se rozvedli. Fanča trávila léto na táborech, nebo se syny matčiny kamarádky Dany Pakové.
Byla to pro ni druhá rodina. Jan Werich zkoušel na vnučku úplně stejnou taktiku jako na dceru, chtěl, aby se z ní stala vynikající herečka, když se mu to s Janou nepovedlo. Přestože už jako malá hrála ve filmu Ať žijí duchové a v polovině sedmdesátých let účinkovala v Semaforu ve hrách Smutek bláznivých panen a Kytice, jít na DAMU ji ani nenapadlo a šokovanému Jiřímu Suchému sdělila, že z divadla odchází, protože jí to tam nebaví. Vydala se vlastní cestou, studovala pedagogiku a psychologii.
Fanča ve filmu Ať žijí duchové
V jedné věci však dědečka poslechla, a to v tom, aby odešla ze země, kde nebude mít žádnou budoucnost. Dnes žije ve Švýcarsku, ale každoročně jezdí na rodinnou chatu do Velhartic. Fanča měla k matce skvělý vztah, přestože se z ní stala pod vlivem událostí alkoholička. Neustálá péče o těžce nemocné rodiče, zejména otce, ji duševně natolik vyčerpávala, že si našla berličku. Jednou se ale opila tak, že ho na chalupě honila se sekyrou a křičela, že jí návratem z Ameriky do Čech zničil život.
Navíc ji deptalo ustavičné sledování StB, která si zapisovala všechny návštěvy. Těsně před jeho posledními narozeninami mu řekla, že se chce z alkoholu nadobro vyléčit a půjde na odvykací kůru. Léčbu nakonec nenastoupila, protože jí byl zjištěn zhoubný nádor ve značně pokročilém stádiu. Začala tedy pít ještě víc, slavného otce přežila jen o sedm měsíců. Zemřela na rakovinu 9. května 1981 ve věku pouhých 45 let.
Krátce po ní zemřel Fanče i otec, s kterým udržovala přátelské vztahy a rázem přišla o všechny nejbližší příbuzné. Pomocnou ruku jí podal Jiří Voskovec, s nabídkou, že může bydlet s ním, ale bohužel i on odešel na onen svět dřív, než k tomu mohlo dojít. Ale dostala se z toho. V roce 1989 se seznámila s imigrantem Japem Hulíkem a vzala si ho. Mají dceru Janu (28.) Ta se podílela na televizním dokumentu Hledání Jana Wericha.
Pravnučka Jana Hulíková v pořadu Hledání Jana Wericha
Zdroj: http://www.semanovice.cz/index.php?page=030&lang=cz&dt=2052&kt=4&psy=0
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-uprimne-svedectvi-vnucky-jana-wericha-40403891
https://www.lifee.cz/tv-a-filmy/jan-werich-a-jeho-dcera-jana-kdyz-se-napila-zacala-ho-po-chalupe-honit-se-sekyrou_365937.html
