Článek
Narodila se 13. 6 1936, pocházela ze „smíšeného“ manželství. Otec byl příslušník cizinecké legie v Africe, pracoval jako tlumočník, ovládal 22 jazyků. Matka pocházela z bosenského Sarajeva, jí zřejmě „vděčila“ za temperament i jistou nezvladatelnost.
Jako dítě se prala s kluky, utekla z domova k cirkusu, v pubertě se zapletla s proslulými Vyšehradskými jezdci, naštěstí neskončila před soudem jako oni. Po matce zdědila její věštecké schopnosti. Ty se ukázaly koncem války při americkém bombardování Prahy.
„Žili jsme na Karlově náměstí. Máma spatřila ve snu vizi, kdy byl náš dům zasažen pumou, ale nikdo neumřel. Jen já měla mít tvář od krve, od které jsem se asi někde umazala. Svěřila se s tím všem nájemníkům, brali to dost s rezervou, ale všechno se vyplnilo do nejmenších podrobností.“ Vzpomínala později.
Nejprve předvídala osud z kávové sedliny, hádala z ruky, později využívala i numerologii. Chodili k ní pro radu kolegyně i kolegové. Nesvěřovala jim všechno, co viděla, pokud nešlo nějaké tragické události či nemoci zabránit, nechala si to pro sebe, říkala, že trápení kvůli blízké smrti je mnohem depresivnější, než ona samotná.
Mnohokrát ovšem své známé varovala:„Já viděla Jiřího Šlitra v bílém oparu a řekla jsem mu, aby až do Silvestra odjel na hory, že mu v Praze hrozí nebezpečí. Ty jsou velmi mocné, proto, když je problém, všichni na ně utíkají. Chtěl původně odjet dvacátého šestého, ale pak to přesunul na další den. Ten už nestihl.“ Další, koho varovala, byl Jiří Hrzán.
Tomu řekla, ať si dá pozor na žárlivého manžela a výšky, byl pověstný tím, že šplhal za milenkami po střechách domů či balkónů a z jednoho se zřítil. Odvezli ho do nemocnice, kde později zemřel. Bylo to uzavřené jako nešťastná náhoda, přitom se nikdo nezabýval tím, že měl mít potlučené klouby na rukou, jako by mu k pádu někdo„pomohl“.
Yvettě Blanarovičové předpověděla narození syna, Martě Vančurové zachránila život, ta se od ní dozvěděla že ji do deseti let potká zákeřná nemoc. Díky tomu chodila pravidelně na preventivní prohlídky a když ji diagnostikovali rakovinu prsu, mohli lékaři včas zasáhnout.
Helena předvídala také živelné katastrofy, včetně 11. září či ničivých povodní, ale i vlastní smrt. Při ní se spletla o dva dny, což mělo poněkud fatální následky. Chtěla si totiž vzít kamaráda Václava Glazara, aby majetek neskončil u snachy, která nenáviděla exmanžela i ji.
S nemocí se trápila dva roky, musela podstoupit neuvěřitelných 28 chemoterapií. Odmítala léky na bolest, chtěla ji cítit. Nikdy se ale nevzdala kouření, s ním začala už v devíti letech stejně jako s pitím kávy. Když nemohla hrát, dala se na psaní knih, napsala jich 20, z toho Bylinář a tři autobiografické Deníky mezi životem a smrtí.
Ty dodaly mnoha onkologickým pacientům víru a vzdor vůči nemoci. I když ke konci vážila šedesát kilo a pohybovala se na invalidním vozíku, přesto ji nikdo neviděl smutnou nebo v depresi. Šířila kolem sebe stále dobrou náladu, měla obrovské srdce, pomáhala dětským domovům a povedlo se jí dostat k moři děti, které ho předtím neviděly ani na obrázku.
Natočila přes sto filmů, hrála převážně „ženy z lidu“ - dělnice, prodavačky, uklízečky, kuchařky - ale asi nejvíc ji proslavila role svérázné družstevnice Škopkové z komedie Slunce seno jahody a dvou pokračováních.
K ní se dostala tak, že si režisér Zdeňek Troška dodal ve druhém ročníku FAMU odvahu a oslovil ji se scénářem svého absolventského filmu Ta naše vesnička česká. Byla nesmírně udivená, že tak brzy, ten se totiž točil vždy až na závěr pětiletého studia, ale přečetla si ho.
Když ho potkala, už z dálky na něj volala:„Bez debat, to beru, mně se to moc líbí!“ Film se sice nakonec nerealizoval, ale její postava se kompletně transformovala právě do Škopkové. Postupně se stali kamarády.
Zdeněk Troška vzpomíná: „Nešla nikdy daleko pro ránu ani sprosté slovo, nesnášela lež a podrazy. S nikým se nemazala, říkala, co si myslela, což se hodně lidem nelíbilo, měla kvůli „proříznuté“ puse dost malérů. Z těch ji často tahala Jiřina Švorcová. Té byla jako komunistce po listopadu nasazena psí hlava, přitom pomohla z průšvihu mnoha hercům.
Helena měla filozofii, podle ní si měl člověk užívat každého dne a uvědomit si, že je tady jen krátký čas. Nechápala, proč si lidé dělají naschvály a páchají zlo. Ona pomáhala, kde mohla a využívala k tomu i své schopnosti. Mě zachránila před nervovým zhroucením, točili jsme druhé „Seno“ a stále pršelo.
Byli jsme ve velkém skluzu, nemohlo se natáčet a já se bál, že prošvihneme termín, což byl vždycky průšvih. Helena si vzala tužku, něco čmárala na papír a řekla mi, abych byl v klidu, že 31. srpna padne podle plánu poslední klapka. Druhý den bylo nádherné počasí a vydrželo až do konce filmu.“
I když Helena Růžičková hrála hodně v komediích, měla široký herecký rejstřík, v seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje třeba zvládla vážnou roli Anny. Tam zazněla i replika, kterou často používala: „Jéžišmarjá, na tragický život jsem já pes.“
Sice se o tom nešířila, byla věřící, když se dozvěděla o rakovině, vyzvala Pánaboha, aby si ji vzal, pokud nastal její čas. A když ne, tak ať jí pomůže. Zemřela ve věku 67 let, na selhání ledvin.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/1037-helena-ruzickova/prehled/
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/21545-helena-ruzickova.html
https://www.ceskatelevize.cz/lide/helena-ruzickova/
