Článek
Nicméně televize uváděla opakované záběry na jeho nohu, z kterých se lidem dělalo špatně, byla po tom zákroku prohnutá jak luk. Až na tomto základě se tím začala zabývat disciplinární komise. V ní už léta zasedal Buškův otec, ale aby nebyl podjatý, tak se projednávání případu nezúčastnil. Výsledkem byla stopka na 3 zápasy, dnes by se to posuzovalo mnohem přísněji. Cipro zákroku, kterým zničil Buškovu nadějnou kariéru, asi moc nelitoval: „Fotbal přináší takové věci, není to ping pong,“ řekl a nebyl za ním ani v nemocnici.
Málokdo pochyboval, že se nadějný talent vůbec dokáže vrátit na hřiště, dostal sádru na pár měsíců. Ale nevzdal se, překonal bolest, rehabilitoval, zúčastnil se i zimního soustředění, kde měl ze všech hráčů jedno z nejlepších hodnocení. Bohužel se ale ve Spartě vyměnil trenér, Antonína Rýgra vystřídal Jiří Rubáš, který nechtěl ve středu pole tvořivého záložníka, preferoval „atletického“ Tomáše Stránského. Možná proto, že byl podle všeho agent STB. Když Janovi sdělil, že s ním do základní sestavy nepočítá, hodně ho to zklamalo.
Za normálních okolností by mu hodil „laso“ téměř jakýkoli ligový klub, ale kvůli tak ošklivému zranění šíbři nechtěli riskovat. Lidi znalí fotbalu ho přemlouvali, ať vydrží, že šanci časem dostane, protože typ hráče jako je on Sparta bude potřebovat, ale chtěl po té dlouhé pauze konečně hrát. V této situaci se rozhodl přestoupit do Viktorie Žižkov, která hrála druhou ligu. Při debutu došlo k situaci, která z něj v očích fanoušků udělala „Kinga.“ Postavil se k nařízenému trestnému kopu a tvrdou ranou vymetl „šibenici.“ Rozhodčí ale zcela nepochopitelně gól neuznal, protože se pohnula zeď. Tribuny bouřily, ale on byl v klidu.
Postavil si znova míč a obstřelem zdi skóroval podruhé. Nadšení, které vypuklo, se nedá dost dobře popsat. Jinak „Viktorka“ byla a je pověstná tím, že své zápasy hraje v neděli dopoledne. Po nich se hráči sešli v hospodě nad hřištěm, kde se také hrála hazardní hra Gotes neboli plátýnko a bankéři hráče „sponzorovali“. Mnozí spláchli únavu ze zápasu pivem, což byl i Janův problém, měl ho rád, navíc na rozdíl od Sparty, kde by musel tvrdě bojovat o základní sestavu, ji měl na Žižkově předplacenou, takže se o životosprávu už tak nestaral. Zkoušel poté štěstí i ve Spartaku Vlašim, odkud do Sparty přišel, ale už to nebylo ono, podvědomě se bál dalšího zranění, do soubojů už moc nechodil. V roce 1980 kariéru ukončil, bylo mu jen 26 let.
Asi nebude od věci zmínit jeho začátky a cestu na vrchol. Narodil se 10.5.1954 na Smíchově, kde dělal v dresu Tatrovky první fotbalové krůčky, vzorem mu byl i jeho starší bratr Rudolf, ale časem ho začal přerůstat. Vyrůstal na škvárovém hřišti - na trávníku hrály jen ligové týmy - což nebyla selanka, zejména pády na tomto povrchu hodně bolely, odřeniny, z nichž se vyndávaly kusy škváry pinzetou byly na denním pořádku, když pršelo, proměnil se terén v bahno, kde vázly kopačky. Ale mělo to také výhodu, tříbila se tím technika a v té Jan Bušek vynikal.
Povahou byl velmi přátelský, veselý, vymýšlel lidem přezdívky (trenér Rubáš byl prde…tej Dodo.) Patřil jsem mezi jeho přátele, říkalo se mi Čermák, pro moji podobu s útočníkem Milanem Čermákem, který měl kvůli mně problémy, že byl viděn někde na pivě, přitom mu sám neholdoval. Mezi jeho kamarády patřili vrstevníci, Zdeňek Caudr, či Antonín Princ (ten měl smutný osud, zastřelil se) Zdeněk Ščasný.
Brali ho ale mezi sebe i matadoři, ti měli „svoji“ hospodu, třeba František Chovanec nebo Bohumil Veselý. U něj využíval toho, že i přes drobnou postavu vynikal v „páce“ dokázal ho porazit jen málokdo, takže v hospodě organizoval sázky a vždy se nějaký svalovec chytil a ke svému velkému údivu prohrál. Jeho život byl spjatý s firmou Konstruktiva, fotbalisté totiž fungovali oficiálně jako amatéři, takže museli být někde „na oko“ zaměstnáni.
Když se poprvé oženil, dostal od nich jako svatební dar byt na Lhotce, v tom se na něj usmálo štěstí, došlo k tomu těsně před jeho úrazem, jinak by měl smůlu. Po skončení kariéry se do firmy vrátil jako šéf kantýny, která fungovala i jako klasická restaurace. Později pracoval jako řidič, také se podruhé oženil, ale děti neměl. Zemřel 11 září 1995, v pouhých 40 letech, osudnou se mu stala rakovina jater, na kterou skonal i jeho otec.
Zdroj: Osobní vzpomínka autora
