Článek
Jako malý od něj dostal loutkové divadlo. To si zamiloval natolik, že za války pracoval jako technik v Říši loutek. Otec ho donutil, aby studoval gymnázium, ale protože učivo bojkotoval a měl i pár reparátů, souhlasil nakonec s jeho přesunem na konzervatoř, aby mu dál nedělal ostudu. Ta se v roce 1946 změnila na DAMU, jedním z vyučujících byl Ladislav Pešek. Jako všichni absolventi zamířil na oblastní scénu, do Moravského divadla v Olomouci. Tehdy se dostal poprvé do konfliktu s komunistickou mocí.
Kvůli přátelství s kamarádem, který se pokusil emigrovat, byl nejprve sledován Státní bezpečností a později vyslýchán.„Já jim ale o jeho plánovaným útěku nemohl nic říct, protože jsem o něm nevěděl. Fízlové mi to nevěřili, tak jsem jim odseknul, že kdybych to tušil, chtěl bych utéct společně s ním z toho bolševickýho srabu. „Díky“ tomu jsem narukoval na Slovensko, k pétépákům. Čtenáři Černých baronů si myslí, jaká to byla sranda, ale muselo se tvrdě makat a za nesplnění plánu se i zavíralo.“
Jeho talentu si všimli režiséři už za doby studia. V osmnácti dostal roli ve válečném dramatu Návrat domů a později i dalších filmech. V roce 1960 přesídlil do Divadla E. F. Buriana. O rok později dostal nabídku hrát Fučíka v Reportáži psané na oprátce: „Já to dlouho zvažoval, komundíry jsem nesnášel, na druhé straně jeho příběh byl zajímavej i tragickej, podobný role se neodmítají. Lákala mě i jeho osobnost. Byl velkej děvkař, protektorát bral spíš jako velký dobrodružství a taky na to dojel.“
Jako Julius Fučík
V roce 1966 přešel do Divadla na Vinohradech, kde dostal spoustu velkých rolí, od rváčů a bouřliváků, až po psychologicky složité postavy. Byl tam až do roku 1990, kdy ho časté hraní už unavovalo, chtěl být na volné noze. Tím zklamal tehdejší ředitelku Jiřinu Jiráskovou, dokonce to považovala za zradu, nakonec se dohodli na hostování. Dostával se do častých rozepří s vyhlášenou komunistkou Švorcovou, té řekl: „Jiřino, řekni mi jednu věc. Kdy už vy zku*… komunisti půjdete konečně do p*d…?“
K její cti nutno říct, že se ho snažila ztišit a uklidnit, incident „nahoru“ nenahlásila a tím mu ušetřila trable. V roce 1970 dostal jednu z životních rolí, hraběte Drákulu ve stejnojmenném televizním filmu. Z ďábelského a uhrančivého podání nelítostného upíra šel mráz po zádech, citlivější diváci dokonce odcházeli od obrazovky! Pak přišla normalizace, během ní dostal ve filmu jen minimum příležitostí. Tu největší mu dal paradoxně kovaný soudruh Ivo Toman v kriminálním dramatu Vražedné pochybnosti.
Obsadil i dalšího protikomunistického rebela, Miroslava Macháčka. Když totiž přečetl scénář, věděl, že lepší v životě nedostane. Měl i jasno o obsazení a dokázal si ho nějak u „cenzorů“ prosadit. Do toho všeho pak přišla Anticharta. Do Národního divadla, kde se „tragikomedie“ odehrávala, se nedostavil: „Já si naivně říkal, že se v těch stovkách podpisů ztratím, ale houby s octem, našli si mě. Já to měl ovšem u bolševika nahnutý už dlouho předtím, moje averze k nim trvala léta. Stálo mě to sice spoustu malérů, ale neustoupil jsem. Jenže oni taky ne.“
Ani v divadle to nebylo nic moc. Do křesla ředitele byl v roce 1970 nastolen poslanec České národní rady a zasloužilý straník Zdeněk Míka a ihned začal uvádět hloupé hry soudobých sovětských autorů. Protože měl ale k dispozici velký soubor plný zvučných jmen - namátkou Kopecký, Bláha, Brodský, Brzobohatý, Haničinec, Hanzlík, Řehoř, Kaiser, Moučka, Švorcová, Balzerová, Bohdalová, Janžurová, Kolářová, Maciuchová, Štěpánková, Veškrnová - musel vzít zavděk i klasickým repertoárem, na který navíc chodili i diváci.
S Luďkem Munzarem a Petrem Haničincem v inscenaci Ubohý pan Kufalt
Ilja spíš paběrkoval, finančně ho nad vodou držel rozhlas a dabing, svůj hlas propůjčil Marlonu Brandovi či Gene Hackmanovi. V sedmdesátých letech se nechal zarůst, pak se říkalo, že na protest proti okupaci, ale nebyla to pravda. „Já jen využil toho, že se o mě v tý době režiséři nezajímali, takže bylo jedno, jak vypadám. Mám hodně tvrdý vousy a ještě k tomu citlivou pokožku, takže jsem si našima aušusovejma žiletkama vždycky odřel hubu a na krku to někdy vypadalo, jako bych se chtěl podříznout.“
V devadesátých letech se vrátil do filmu, ale především na televizní obrazovky, uváděl pořad Trochu šafránu z televizního archivu, který měl obrovský úspěch. Objevil se i v mnoha seriálech, například Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek, Laskavý divák promine (o životě a láskách Jana Nerudy) Dobrodružství kriminalistiky, Strážce duší, Sanitka 2. V Četnických humoreskách dostal roli lékaře, provádějícího eutanazii a zahrál ji bravurně - jako obvykle. To ještě netušil, že o ni sám bude později uvažovat.
Onemocněl totiž rakovinou prostaty. Nakonec zvolil místo dobrovolného odchodu ze světa jiný přístup, který - kupodivu - fungoval.„K nemoci už od začátku přistoupil tak, jakoby žádnou neměl, přestal si jí všímat. Nechodil na chemoterapie, vykašlal se na všechno, co mu doktoři radili či zakazovali, a prostě žil dál jakoby nic. A vydržel to skoro deset let! “ Řekl jeden ze tří synů, Ilja, ředitel divadla, člen herecké „farmy“ kterou založil, pravnučka Johana totiž už ve dvanácti hrála ve filmech a seriálech.
I pravnuk Kryštof je hercem, a dokonce se objevil i v pražském Národním divadle. Ilja Racek byl na své nástupce právem hrdý, a napsal jim i mnoho krásných dopisů, těšilo ho, že předává své řemeslo. Když obdržel v roce 2008 cenu Thálie za celoživotní mistrovství řekl skromně:„Žádného mistrovství jsem se nedopustil. Sám sobě tak nefandím. Mistři, ke kterým jsem vzhlížel, byli Štepánek, Plachý, Rašilov. Těm bych mohl chodit maximálně pro pivo."
Navždy odešel 2. srpna 2018. I ve smrti byl svůj. Nestál o veřejný obřad a rozloučení s ním probíhalo čistě v rodinném duchu. Přál si také, aby byl jeho popel rozptýlený na jednom z oblíbených míst v přírodě. Je docela smutné, že pozůstalým nepřišla žádná kondolence z Divadla na Vinohradech, kde strávil i s hostováním déle než čtvrtstoletí, vedení dělalo, jakoby snad neexistoval. Podobně jako předtím soudruzi.
Při předání ceny Thálie
Zdroj: Autorský rozhovor
https://www.csfd.cz/tvurce/1772-ilja-racek/biografie/
https://www.vlasta.cz/celebrity/ilja-racek-manzelka-dcera-vnuk-vnucka-rakovina-galerie/
