Článek
Diváky zaujala díky vysoké a štíhlé postavě, hlasovými předpoklady a bohatým mimickým rejstříkem. Hrála převážně elegantní, vášnivé, rozhodné, energické ženy. Měla pokaždé do detailu vypracovanou psychologii postav, včetně doby a prostředí, ve kterém žily.
„Já chtěla být odmalička herečkou. Uvědomila jsem si to, když se mi náhodou dostal při úklidu do ruky starý sešit z páté třídy. Dostali jsme tehdy slohové cvičeni na téma Čím chci být a proč? A já napsala: Chtěla bych být učitelkou, abych mohla rozdávat pětky, nebo herečkou, abych chodila po jevišti v krásných šatech.“
Nejprve musela kvůli rodičům vystudovat průmyslovku a obchodní školu, krátce pracovala jako úřednice ve Škodových závodech. V jednadvaceti, bez vědomí otce utekla ke kočovné společnosti, později hrála v Olomouci, Českých Budějovicích, Ostravě. Pak už přišla Praha.
Za války statovala na Vinohradech, od roku 1945 až do smrti působila v Národním divadle, kde dostala velké herecké příležitosti zejména na konci padesátých a během šedesátých let. V roce 1947 měla hlavní podíl na udělení vysoce prestižní ceny Zlatý lev na Filmovém festivalu v Benátkách za nezapomenutelnou roli v dramatu Siréna.
Její herectví bylo pravdivé, vynikala zejména v rolích odhodlaných žen, co si jdou za svým cílem nehledě na potíže a nebezpečí, často měly tragický osud, jako matka zastřeleného studenta ve filmu Vyšší princip. I u kolegů budila velký respekt. „Milá Mařenko, já se vás stále bojím, i přes svou šedesátku. Váš Karel Höger,“ znělo blahopřání slavného herce.
Byla vždy „svá“, nebála se jít proti proudu a vyjádřit svůj názor. Bohužel za to tvrdě platila. U portrétu komunistického ministra kultury Nejedlého v Národním divadle prohlásila: „Jak dlouho tady bude ten dědek ještě viset?“ Chodily na ni i stížnosti, že je politicky nevyspělá a nechápe novou dobu. Nicméně tehdy jí ještě zachránil talent.
Jan Werich si ji v roce 1951 osobně vyžádal do role hraběnky Stradové v komediích Císařův pekař a Pekařův císař a hrála skvěle, i když komické postavy nebyly zrovna její doménou. Ale měla kromě herectví i jiné lásky. Hodně si oblíbila řeku Otavu, hlavně oblast zvanou Smetiprach, kde byl penzion, vyhledávaný cíl pražské společenské smetánky.
Jezdil tam také scénograf a architekt Josef Hesoun, do něhož se vášnivě zamilovala. Jejich vztah měl ale háček, byl ženatý, ale bezdětný. Manželka nicméně nevěru tiše tolerovala. Marie s ním měla dva syny, Josefa (1945) a Jiřího (1949). I když se o ně v rámci možností staral, největší díl péče byl na ní.
„Máma byla hodně přísná, ale také spravedlivá. Nikdy neměla pro rákosku daleko a my se s bratrem bouřili. Až po čase jsem dokázal ocenit, jak se ji podařilo skloubit svoje náročné povolání s láskyplnou péčí o rodinu. Pro nás si čas vždycky našla,“ pochválil ji syn Josef.
Příjmení dostali po ní, oba se prosadili v uměleckém světě. Prvorozený Josef Váša se stal fotografem (ale zahrál si i ve snímku Nebeští jezdci) Jiří je kameraman. Její geny zdědila i vnučka Viktorie Vášová, ta si na ni bohužel nepamatuje, narodila se až sedm let po její smrti. Vystudovala DAMU, působí jako herečka a režisérka.
Velké potíže měla na počátku normalizace, když se nejprve ostře vyjádřila proti zásahu stranických úředníků do fungování Národního divadla. Vrchol všeho nastal u voleb v roce 1971. Před zkoprnělou volební komisí prohlásila, že když si nemůže kandidáta sama vybrat, nejsou to žádné volby. Tím si podepsala ortel a dostala se do klatby.
Hereckých příležitostí razantně ubylo, jen paběrkovala. Pomstychtivý režim jí dokonce nechal předabovat v rozhlasových hrách, aby ji vymazal z paměti diváků a posluchačů. „Když jsem tehdy přišel večer domů, bezmocně seděla na židli. Bylo mi ji moc líto. Trpěla, ale nemluvila o tom. Přitom byla velice činorodá. Neměla ve zvyku projevovat slabost, bolesti si zvykla nést sama. Přesto z ní vždy vyzařovala síla,“prozradil syn Josef.
Pod závějemi akurátnosti a nesmlouvavosti se skrývala sopka plná žhnoucích emocí, spalujících tužeb a planoucích vášní. „Vím o sobě jen to, že je ve mně ukrutná síla, vůle a chuť hrát, hrát a hrát. Na strasti mám svůj recept – jízdu v automobilu. Při řízení vypnu myšlenky a soustředím se jen na ně. Je to jako horolezectví ve městě. Víte, herci je každá minuta odpočinku drahá, tím spíše, když je to žena a má dvě děti.“ říkala Marie.
Dvakrát obdržela velice ceněné uznání, Státní cenu - v roce 1947 za roli v Siréně a v roce 1961 za role matek ve filmech Vyšší princip a Labyrint srdce.
Zdroj: https://www.fdb.cz/lidi/24165-marie-vasova.html
https://www.csfd.cz/tvurce/1397-marie-vasova/prehled/
