Článek
Ten měl podobu režiséra Miroslava Macháčka, který ho objevil nejprve pro svět operet, oper a poté i činohru. Měl mimořádný talent, zpíval, skládal hudbu, psal písňové texty. První štace byla Divadlo na Fidlovačce, které přes nevoli soudruhů pozvolna začala uvádět americký „vynález“ - muzikály. Velký úspěch ale slavil i Limonádový Joe.
Jeho neotřelé herectví nebylo dlouho objeveno, měl tolik práce s režií v divadle Semafor, a později ABC, kde spolupracoval s Hanou Zagorovou, že mu na nic nezbýval čas. Objevoval se spíš ve vedlejších rolích. Šanci prokázat, že je opravdu výborný herec dostal v seriálu Inženýrská odysea, kde si s gustem zahrál podlého podrazáka tak dobře, že byl televizními diváky všeobecně nenáviděn.
Za zmínku stojí tragikomická role zakomplexovaného človíčka v nezapomenutelném filmu Juraje Jakubiska Tisícročná včela. Užil si i roli režiséra v komedii Jak svět přichází o básníky - a byl opět skvělý. Za zmínku stojí, že jako jediný, kdo jakžtakž obstál jako náhradník za zemřelého Františka Filipovského byl právě on (ve filmu Jo.)
Říkalo se mu mistr sarkasmu, povahově byl spíš introvert. Neměl ani mnoho přátel, mezi ně patřil všestranný šoumen Luďek Nekuda s kterým se sešel v jejich společném projektu Sešlost. Byl to asi nejvtipnější pořad a určitě nejpopulárnější v té době, takže se dostal pochopitelně do hledáčku cenzorů.
Ti zavinili nesplnitelnými podmínkami nejen jeho konec, ale měli i podíl na tragické smrti Luďka, který se kvůli jejich zásahu do scénáře šel s kamarádem opít a upadl na hlavu tak smolně, že za pár dní v nemocnici zemřel. Tato tragická událost Jiřího hodně zasáhla.
I proto, že s alkoholem měl také problémy, reagoval tím na depresivní situace či stresující události, pil třeba týden v kuse a pak zase abstinoval, dělal si zbytečné nepřátele, ne každý chápal jeho kousavý humor. Když se z toho dostal, tak se omlouval. Byl i sukničkář, ženy ho prostě přitahovaly a on je. Ale znal své limity.
Začal si třeba romantický vztah s jistou Haničkou, o třicet let mladší. Ta si ho dokonce chtěla vzít, i přes velký věkový rozdíl. Jenže usoudil, že vztah by bez dětí dříve nebo později nefungoval a on se necítil na roli pozdního otce. Našel šalamounské řešení, odeslal všude možně smuteční telegramy, ve kterých sám sebe pohřbil.
Říká se, že opakovaný vtip přestává být vtipem, ale on ho použil znovu a napsal si vlastní parte. To ale už myslel vážně, tušil, co ho čeká.„Tak prej jsem umřel! Já, milovník života a radosti, kterej vás režíroval, hrál s váma i vám, já - lidma zbožňovanej i nenáviděnej, obdivovanej i zapomenutej, ale vždycky svůj.“
Ještě na něj napsal své motto: „Co spláchne déšť, to vrátí proud, i vítr ví, kdy spočinout.“ „Dobrý, ne? Magdaleno a Zuzano, dopište data a sezvěte to,“ vyzývá svoje nejbližší pod podpisem „špatnej, ale milující manžel a táta.“
V té době se u něj začaly pozvolna projevovat první příznaky Alzheimerovy choroby. Dokud mohl snažil se jí vzdorovat, ale bylo mu jasné, že ten boj se vyhrát nedá. Chtěl se na to, co přijde, alespoň připravit a stejný plán „použil“ na ženu a dvě dcery - dvojčata Zuzanu a Johanu.
Ty měl s první manželkou, operetní sólistkou hudebního divadla v Karlíně, za svobodna Boženou Havlíčkovou. Její další osud se nedá vysledovat, je pravděpodobně po smrti, ale kdy kde se mi prostě nepodařilo zjistit.
V roce 1990 využil své popularity a založil Hravé divadlo Jiřího Cízlera, první soukromé. Jenže neměl žádné zkušenosti s tržními podmínkami v zuřícím kapitalismu, lidé také přechodně začali méně chodit do divadel, najednou měli spoustu jiných dalších zájmů, takže po roce skončil.
Jeho potíže se zvolna zvyšovaly koncem devadesátých let. Přestal chodit mezi lidi, někdy se mu stalo, že netušil kde je a jak se tam ocitnul. Říká se, že nikdo není tak zapomenutý jako herec, když přestane hrát.
Je to i celkem logické, většinou se s kolegy setkává při práci a nemají čas se soukromě stýkat, zvlášť když to trvá delší dobu, a to u Jiřího bohužel platilo. Umíral dlouhé čtyři roky, pak už ani srozumitelně nemluvil, jen seděl u okna s výhledem na Národní divadlo a koukal do prázdna.
„Na konci jsme na to byli jen sami. Nechtěla jsem, aby ho dcery viděly tak odcházet. Život s ním ale rozhodně nebyla nuda. A pro jeho nesporné přednosti mu člověk musel vždycky odpustit,“ vzpomínala vdova. Ta jako jedna z mála nedala svého chotě do ústavu, což by bylo nejlepší řešení.
U žádné jiné choroby nezažívají blízcí nemocného totiž takový stres jako u Alzheimerovy. Začíná to tím, jak vidí, že postupně začíná odpadat to lidské, co dělá člověka člověkem, mimika, gesta, není schopen radosti ani úzkosti, zbude jen prázdná skořápka…
Zdroj: https://www.jiri-suchy.cz/jiri-cisler/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/405235100211012/
https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/deset-let-po-tragickem-odchodu-jiriho-cieslara-vychazeji-jeho-deniky-je-to-citove-riziko-rika-dcera.A160114_132139_ln_kultura_hep
