Článek
Když mu ke konci kariéry začal šlapat na paty sovětský běžec Vladimír Kuc, rozhodli se tamní specialisté z různých oborů rozebrat s pomocí přístrojů do detailu jeho styl, aby přišli na to, jak ho porazit. Když zjistili, že ho ve všech parametrech předčí a navíc, že intenzita Zátopkova odrazu je nižší, než u průměrného člověka, byli konsternováni.
On ale moc dobře věděl, že nemá pro běh potřebné předpoklady, za úspěchy vděčil hlavně nezměrné vůli a bezbřehé touze po vítězství. Jeden britský žurnalista o něm napsal: „Člověk, který běhá jako my. Člověk, na jehož tváři je vidět utrpení ze sportu. Člověk, který se nikdy nevzdává.“ Je dost humorné, že u nás ho „estetičtí experti“ za grimasy naopak kritizovali. Reagoval lakonicky: „Atletika není krasobruslení.“
Největší úspěchy Emila Zátopka přišly na konci čtyřicátých a začátku padesátých let. Byl sice adorován, ale komunistům spousta věcí vadila nejen na něm, ale hlavně jeho budoucí manželce, Daně (narodili se ve stejný den i rok). Její otec, plukovník Antonín Ingr totiž bojoval za I. světové války ve Francii a měl - kromě jiných vyznamenání - i belgický Rytířský řád Leopolda I.
A příbuzným byl generál Sergěj Ingr, legionář, bojující proti bolševikům a v londýnské exilové vládě ministr obrany! Když se chtěli vzít, poprvé si na něj soudruzi došlápli a jako vojákovi z povolání mu sňatek prostě zakázali. Jenže on se - a zdaleka ne naposled - stranické disciplíně vzepřel. Na bouřlivé schůzi, kde se to řešilo, řekl, než aby se vzdal své lásky, raději odejde do civilu a zanechá běhání.
To nemohli dopustit, byl už ověnčen zlatou i stříbrnou medailí z olympiády v Londýně a stal se populární, pro lidi byl „jejich Emilek.“ Začali se i panicky obávat, že by mohl emigrovat, byl zvaný na zahraniční závody, čemuž v té době nemohli zabránit, režim ještě nebyl zdaleka tak pevný v kramflecích. Navíc se jeho úspěchem chlubili.
Svatba
Svatební obřad se konal se 24. října 1948 v Uherském Hradišti a byla to velká událost. Jako pomstu mu zrušili sportovní úlevy, musel držet službu na posádce, stejně jako jiní důstojníci, zúčastnit se denního výcviku, podávat hlášení. Když ale zjistili, že mu přísná disciplína nedělá problémy a míjí se to účinkem, dali mu pokoj.
Emil byl mezi všemi světovými sportovci unikátní tím, že nikdy neměl trenéra, tým, jenž by se o něj staral, v začátcích mu pouze radil další vytrvalec, Jan Haluza. Odmítal maséry, i všechny relaxační a regenerační techniky. Měl zavedený systém tréninku, který byl nenapodobitelný, využíval při něm vše, co se jen dalo.
Místo v tretrách běhal v těžkých vojenských „kanadách,“ ve sněhu, dešti, trénink si zpestřoval i tím, že si vzal na záda Danu. Vzpomínala, jak se sportovně zapojoval i do praní prádla. Dala ho do vany, pak ji jenom napustila a on po něm hodinu běhal! Pak si napsal do tréninkového deníku - 1 hod. skipping.
Ten byl jedinou pomůckou, kterou používal, zkoušel sám na sobě různé metody, je považován za vynálezce dodnes používaného intervalového tréninku. Začínal sprinty na 200 m (5×), pak 400 m (15-45×) a končil opět 5 × 200m. Tyto úseky spojoval klusem na 200 metrů. Celkově naběhal denně 15, 20, ale někdy až 50 kilometrů.
Tvrdil, že vytrvalec potřebuje nejen sílu a „fyzičku,“ ale i rychlost ve finiši, i v tom byl výjimka. V čem nevynikal, byla životospráva. Jako Moravan měl rád víno a slivovičku, pivo bral jako pro sportovce doporučený nápoj, obsahuje vitamíny, antioxidanty. Jako kluk z chudé rodiny nebyl vybíravý, jedl všechno, co se dalo.
Objevil kouzlo „páchnoucích“ sýrů jako jsou ty olomoucké nebo Romadur, k nim si dal cibuli, ještě teplý chleba a plzeňské pivo. Pak vyvětral a byl spokojen. Sýry mají pro sportovce ještě jedno plus, obsahují množství bílkovin, výhodných pro svaly. Dnešní výživoví poradci by ale z jeho jídelníčku asi spáchali sebevraždu.
Mezi nesmrtelné legendy světového sportu vstoupil na olympijských hrách, které se konaly v roce 1952 v Helsinkách. Napjatě očekávaný byl zejména běh na 5000 metrů, kvůli obrovské konkurenci nazývaný Závod století. Opanoval ho po drtivém finiši, kdy nedal soupeřům šanci. Dále zvítězil suverénně i na desetikilometrové trati. Pak na poslední chvíli dostal nápad zkusit si maratón.
A to i přesto, že ho nikdy předtím neběžel. Zvolil svéráznou taktiku. Zjistil si, že největší favorit je světový rekordman Brit Peters a držel se ho. Když nasadil ostré tempo, přizpůsobil se mu. Pro jistotu se ho ale v polovině závodu zeptal, jestli to není moc rychlé. Peters, už se silami u konce, zalhal, že ne, aby, když vzdá únavou, což se brzy stalo, odstranil konkurenta.
Netušil, že Emil potom ještě zrychlí! Ostatně jeho celoživotní motto bylo: „Když nemůžeš, přidej!“ Poté, co se objevil jako první v bráně borců, padesát tisíc diváků spontánně vstalo ze sedadel a mohutně aplaudovalo svému hrdinovi. Finové si totiž ze všech sportovců nejvíc vážili vytrvalců. Jejich běžci jako Paavo Nurmi a Ville Ritola jsou u nich dodnes legendami, stejně jako Emil. Dali mu přezdívku Satu Pekka.
Vycházela z jeho jména a znamenala Pohádkový Péťa. Té si vážil pro její poetičnost. Jinak mu říkali Emil Hrozný nebo Česká lokomotiva. Helsinky byly jeho kariérním vrcholem, poté se na něm začal pozvolna podepisovat věk - bylo mu třicet - a jeho nesmírně náročné, vyčerpávají tréninkové metody. Nicméně na další olympiádě, v roce 1956 v Melbourne, chtěl ještě navázat na předchozí úspěchy.
Štěstí mu, bohužel, nepřálo. Při tréninku si v zimě poranil tříslo, musel být šest týdnů hospitalizován. Den po návratu z nemocnice už sice zase trénoval, vrcholnou formu však už zpátky nezískal. Nakonec startoval v běhu na 10 km, kde skončil šestý. Chtěl se zúčastnit maratónu, ale musel odstoupit před závodem, prostě to nešlo. Kariéru ukončil o dva roky později.
Jedním z důvodů bylo, že po dlouhé době skončil na Mistrovství ČSR v běhu na 10 km druhý. Překonal neuvěřitelných 51 československých a 18 světových rekordů. I když byl geniální sportovec, jako člověk měl pochopitelně chyby. Věřil komunistickým ideálům, což bylo dané i tím, že vyrůstal v chudé rodině, jako sedmé dítě z osmi. Navíc jeho otec patřil k zakládajícím členům KSČ.
Nejprve se vyučil obuvníkem v Baťových závodech Otrokovicích. Se svým intelektem mohl zcela jistě absolvovat jakoukoli vysokou školu, ale dal přednost sportu. Hovořil plynně rusky, německy, anglicky a francouzsky. Jak je pro něj typické, byl samouk. Dva roky (1945 -1947) studoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Po jejím dokončení získal hodnost poručíka, jeho odbornost byla velitel tanku.
Strohý vojenský život mu vyhovoval, tak v armádě zůstal i po únoru. Politických školení mužstva se ovšem nezúčastňoval, stejně jako podobných aktivit. O tom, že je zneužíván režimem, bohužel příliš nepřemýšlel. Když mu dali k podpisu nějakou bolševickou proklamaci, neodmítl. „Stejně si napíšou, co chtějí, už jsem jim podepsal i prázdný papír. Pro mě je důležité běhání, o politiku nestojím.“ Řekl Daně.
Stejně, a tak trochu naivně, později zdůvodnil to, že se souhlasně vyjádřil k popravě Milady Horákové. Když se ho však nějaká perzekuce osobně týkala, jednal odvážně a nekompromisně. To se ukázalo, když odmítl nastoupit do letadla na OH Helsinkách, na protest, že byl z nominace - na poslední chvíli a kvůli politicky nespolehlivému otci - vyloučen jeho přítel, běžec Stanislav Jungwirth.
Neměl žádné iluze o stranickém slibu, že odletí příštím spojem a odebral se z letiště do kasáren. Protože byl největší nadějí našeho týmu na medailový zisk, soudruzi se skřípěním zubů kapitulovali, nakonec vskutku odletěli oba. Rozhodli se však Emilovi po skončení her udělit exemplární trest. K tomu po jeho fenomenálním úspěchu logicky nedošlo. Ale už věděli, že není poslušná ovečka.
Dávali si na něj pozor, ocitl se v hledáčku StB. Chtěli po něm zejména informace z jeho nesčetných cest, i po skončení aktivní kariéry dostával jako žádaná celebrita pozvání z celého světa. V hlášeních neuvedl o lidech, s nimiž se setkal, nic důležitého, neudával, nešpinil. Velice aktivně vystupoval po dobu „Pražského jara,“ byl skvělý řečník, uměl zaujmout. Srpnovou okupaci prožíval nesmírně emotivně.
Lepil plakáty, roznášel letáky, noviny, nebojácně chodil mezi tanky, pustil se do ostré hádky se sovětskými důstojníky, končila výhrůžně namířeným samopalem. Z obavy o jeho život se objevila v rozhlase výzva: „Zadržte Emila!“ V ní požádali veřejnost, aby mu v takovém počínání zabránila a odvedla ho do bezpečí s tím, že jeho život cennější než všechny okupantské divize. Tyto činy mu pochopitelně za normalizace soudruzi spočítali.
Emil v srpnu 1968
Už na konci roku 1969 ho potupně vyhodili z armády a zařídili, aby si nemohl najít zaměstnání. Tím ho chtěli nenápadně dostat do vězení. Platila totiž pracovní povinnost a kdo do tří měsíců nenastoupil do práce, dostal nepodmíněný trest za příživnictví. Ale nepočítali s tím, že by se mohl živit manuálně, což udělal. V podniku Stavební geologie měli katastrofální nedostatek pracovníků, tak tam nastoupil.
Šest let jezdil po republice a hloubil studny. Přespával v maringotce, domů se vracel na víkend, ale třeba i jednou za měsíc. Když jednou přijel španělský novinář, zavezla ho Dana za ním. Poté, co ho spatřil zabláceného, ve špinavých montérkách, se cestou zpátky rozplakala, řekl: „Takhle vy pečujete o největšího atletického hrdinu? “ Tento zážitek si poté nenechal pro sebe a byla z toho velká ostuda.
Poté byl „uklizen“ do dokumentačního střediska ČSTV, kde pracoval až do odchodu do penze. Je fakt, že občas naletěl a komunisti ho zneužili. Toho se po listopadu chytli strážci morálky, jako dokumentarista Radek Schovánek, který ho tvrdě odsuzoval. Jenže, v roce 1968 mu byly čtyři roky! Okupaci ani normalizaci na vlastní kůži nezažil, povyšovat se na jeho soudce bylo pochybné i podivné.
Naopak se ho zastal publicista Pavel Kosatík: „Ano, nechal se zneužít, i opakovaně, protože měl strach. Stejně jako každý jiný byl, přes své úspěchy, přece jenom člověk. Vždy, když se do něj kope, říkám, že dělal totéž, co velká část národa, jenom na něho bylo víc vidět.“ Emil byl komunikativní, vtipný, výborný společník, kdyby se nedal na atletiku, mohl od hodiny vystupovat v zábavných pořadech, hezky zpíval.
S manželkou Danou, tvořili ideální pár, doplňovali se, spojoval je i stejný smysl pro humor, včetně zesměšňování sebe sama. Říkala mu mazlivě Ťopek. Vážila si toho, že i když pocházel z mnohočlenné rodiny, smířil se s tím, že kvůli její chorobě nebudou mít dítě. Neřešil to „nevěrou za účelem plození,“ i když by to chápala a odpustila mu.
Byli považováni za nejúspěšnější sportovní manželský pár v historii. Po roce 1989 se zapojili do společenského dění, ale nabídky politických stran odmítali. Byl o ně zájem v zahraničí, dostávali stále pozvánky na olympiády a další významné sportovní akce. Emil nasbíral za svou kariéru řadu ocenění, byl třikrát vyhlášen nejlepším sportovcem planety, u nás nejlepším atletem i olympionikem v historii.
Dostal jako první Čech Cenu Pierra de Coubertina za sportovní výkony a fair play, dále Olympijský řád, před Olympijským muzeem ve švýcarském Lausanne stojí jeho bronzová socha v nadživotní velikosti. Je členem Síně slávy mezinárodní Atletické federace. Ani jeden z polistopadových prezidentů neuznal za vhodné udělit mu - třeba i in memoriam - státní vyznamenání, což je dost smutné.
Zvlášť, když si připomeneme jiné laureáty, kteří si ho "vážili “ tak, že co si pro něj šli v mikině. Ne, že by mu to nějak zvlášť vadilo, na metály si nikdy moc nepotrpěl, byl hrdý hlavně na své sportovní úspěchy. Ota Pavel líčil, že za jeden z nejlepších výkonů považoval, že uběhal vlčáka tak, že se před ním druhý den hanbou skryl v boudě.
Ale asi by ho potěšilo, že o něm a Daně natočil režisér David Ondříček v roce 2021 veleúspěšný film Zátopek, přišlo na něj do kin téměř půl milionu diváků. To jen dokazuje, že je i v dnešní době vnímán jako legenda a jeho příběh za neuvěřitelné vítězství lidské vůle.
V roce 1999 se začal jeho stav zhoršovat. Trpěl ranou fází Alzheimerovy choroby a neduhy stáří. 30.10 2000 byl hospitalizován ve střešovické nemocnici po prodělané mozkové příhodě. Navštívil ho tam sám předseda Mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch, prosil ho, ať bojuje, ale tělo bylo příliš vyčerpané.
21. listopadu 2000 zemřel, bylo mu 78 let. Je pochován na Slavíně, ale nikoli na tom Vyšehradském, ale Valašském, v Rožnovském skanzenu. Dana ho přežila o téměř 20 let a kromě pomoci mladým atletům se věnovala i jeho odkazu.
Hrob Emila Zátopka
Zdroj: https://www.archivbezeckaskola.cz/clanek-2281-po-svatbe-musi-emil-a-dana-zatopkovi-projit-branou-z-ostepu.html
https://www.youtube.com/watch?v=3c4Z8cbcIiA
https://www.olympijskytym.cz/athlete/emil-zatopek
https://www.runczech.com/en/useful/about-us/history/emil-zatopek-the-man-the-legend
