Článek
Proběhlo ohledání těl, ale antropologie nebyla na úrovni jako dnes, kdy můžeme díky DNA „přečíst“ o člověku prakticky vše. Alžběta II. odmítala dát svolení k exhumaci, ale král Karel III. prohlásil, že ji umožní, takže snad budeme znát na některé otázky odpovědi.
Dlouho se předpokládalo, že vrahem byl jejich strýc, Richard III. Ten patří k nejhrůznějším postavám historie. Shakespeare ho vylíčil jako zrůdného hrbáče, posedlého touhou po moci, schopného jakéhokoli zločinu. Jenže se narodil víc než sto let po něm a informace čerpal z pochybného zdroje, od Richardova nepřítele.
Ze všech mýtů se nejsnadněji vyvrací tělesné znetvoření, kvůli kterému měl cítit nenávist k normálním lidem. „Hrbatá příšera, na níž i psi štěkají“, napsal slavný romanopisec. Jenže když se nedávno nalezlo jeho tělo, byla „diagnostikována“ jen těžká skolióza páteře. Kvůli tomu měl jedno rameno o něco nižší než druhé, to je vše.
Navíc byl obávaný bojovník, jeho místy až šílenou odvahu nezpochybňovali ani největší nepřátelé. Pomohl získat trůn pro staršího bratra Eduarda, otce princů, stal se jeho pravou rukou, byl mu bezmezně oddán.
Ten cit byl vzájemný, podle závěti měl být do zletilosti jeho syna protektorem, s pravomocemi rovnající se královským. Kdyby měl i stín pochybností nesvěřil by osud dětí jen do jeho rukou, ale pojistil se jmenováním dalších regentů.
Jeho smrt v 41 letech přišla jak blesk z čistého nebe. A právě toho měl Richard využít k uzurpování trůnu a odstranění princů. Proč by to ale dělal? Měl k dispozici několik let, než dorostou, mezitím mohl rozšířit svůj vliv a pak je vyšachovat…
Navíc šlo o děti jeho bratra, kterého bezesporu miloval, že by si ušpinil ruce tak strašlivým – a hlavně zbytečným – zločinem? A i kdyby, proč iniciovat jejich zmizení? Mohl zařídit, aby zemřeli na „nakažlivou“ horečku, vystavil by těla.
Vše svědčí o tom, že jednal naopak v jejich zájmu. Jako první odpřisáhl věrnost následníkovi, Eduardu V., vydal příkaz k jeho korunovaci. Že nešlo o kamufláž, potvrzují listiny, které řešily detaily jako oblečení při obřadu.
Jenže 8.6 1483 šokoval Královskou radu Robert Stillington, biskup z Bathu tím, že Eduarda tajně sezdal s lady Eleonorou Butlerovou, s kterou se jaksi opomněl rozvést. I přesto, že s ní neměl děti, byli podle nástupnického práva oba synové nemanželští a nemohli být uznáni jako následníci trůnu.
Králem se měl stát nejbližší žijící příbuzný, tedy Richard. Parlament jeho nárok potvrdil zákonem Titulus Regius. Richardovu vinu zpochybňuje i to, že až do konce vlády vyplácel štědrou apanáž matce obou (údajně mrtvých) princů. Že by si brala peníze od vraha svých dětí? To těžko.
O jeho povaze nejlépe svědčí moto, které měl v erbu: „Věrnost mě zavazuje.“ Diktátoři ale nejsou věrni nikomu, dokonce ani sami sobě ne. Pokud použijeme úsloví detektivů „Qui bono“ stopa nás logicky zavede k nástupci na trůně, Jindřichovi VII. Začněme charakteristikou.
Odvahou neoplýval, lze ho popsat jako ustrašeného, podezíravého úředníka. Byl první král Anglie, co měl osobní stráž, „bitvy“ vyhrával lstí, intrikami. Mistrně ovládal umění přetvářky, byl zbabělý, lakomý, pomstychtivý, bezcitný.
O jeho nízké povaze svědčí chování po bitvě u Bosworthu, díky které se stal králem. Nezvítězil v ní díky udatnosti, ale zradě. Navíc zhanobil Richardovo tělo, což vzbudilo odpor, bylo zvykem prokazovat padlému vládci úctu.
Měl motiv svést na Richarda zločin, který nespáchal? Určitě ano! Snažil se zpochybnit i legálnost jeho vlády. Přitom sám neměl na trůn nárok, získal ho díky jedné vyhrané bitvě.
Tím se nabízí dokonalý důvod vražd i jejich zaretušování. Kdyby se jich zbavil okatě, mohl by vzbudit odpor, nechat je záhadně zmizet představovalo ideální řešení. Jindřich bravurně využil toho, že se princové po korunovaci Richarda ze dvora vytratili, neúčastnili se slavností – na rozdíl od jejich sestry Alžběty.
Kdyby nebyli naživu asi by tam nechodila. Příčina jejich „neviditelnosti“ mohla být v tom, že je okolí chtělo ušetřit veřejného zájmu, navíc pro třináctiletého chlapce musely být všechny ty události psychicky zatěžující, určitě se na „roli“ krále těšil (kdo také ne?) a musel být zklamaný. Co ještě říct k Jindřichovi?
Nemilosrdně odstranil z cesty všechny, kteří měli – byť i potencionální – nárok na trůn, včetně těch, které „zloduch“ Richard nechal naživu, matku princů zavřel doživotně do kláštera! Že by kladla zvědavé otázky týkající se jejich osudu? Předtím ji nechutně obral o vše, co měla…
