Článek
Nejprve pracovala jako úřednice, pak si udělala herecký kurz a nastoupila do divadla v Žilině. Její život se dramaticky změnil v třiadvaceti letech, kdy si ji, zcela neznámou herečku, vybral režisér Jiří Krejčík do filmu Frona.
Ve stejném roce se vdala za divadelního ředitele Davida Hegera a měla s ním syna Matúše. Jako zpěvačka se poprvé objevila o tři roky později v pořadu Tatra revue. O rok později přesídlila do Prahy a dostala angažmá v divadle Rokoko, vystupovala také v Alhambra revue.
Považovala se ale za herečku, o pěvecké kariéře nijak zvlášť nesnila. Zlom představovalo vystupování v divadle Semafor, kde jí dvojice S+Š psala písničky „na tělo.“ Dostala také životní šanci ve filmu Karla Kachyni Naděje, kde v roli prostitutky skvěle sekundovala geniálnímu Rudolfu Hrušínskému, hrajícím alkoholika.
Přesto nečekala, že zůstane v Praze do konce života. Za to vděčí lásce k režisérovi Janu Roháčovi. V rozhovoru to líčila takto: „Kdyby řekl, abych za ním šla na kraj světa, šla bych bez sebemenšího zaváhání. Nedělám nic napůl, když se zamiluji, tak pořádně. Pak jsem ochotna pro partnera i ledasco obětovat, což ovšem nebyl ani zdaleka tento případ.“
S Janem Roháčem měla čekat dítě, ale údajně potratila. Dařilo se jí také umělecky, v roce 1967 vystoupila na Světové výstavě v Montrealu a později i v legendární pařížské Olympii, jako hosta ji na svůj koncert pozval Gilbert Bécaud, což byla obrovská pocta.
Celkově vystupovala v sedmnácti zemích. Její život ale nebyl vždy růžový, strávila půl roku ve vězení za zpronevěru, než jí dal prezident Husák milost. Omylem se jí totiž na účtu asi po půl roce objevila částka z Německa, která patřila Karlu Gottovi, což vůbec netušila, vystupovala tam také.
Ten se nezachoval jako džentlmen, za kterého se považoval. I když ho prosila o schůzku, neozval se, mohl záležitost urovnat poté, co částku vrátila. Nikdy si to nevyříkali. Později se vyjádřil, že vše za něj vyřizoval otec a o ničem nevěděl, což je spíš nepravděpodobné.
Otřáslo to její popularitou, ale naštěstí měla věrné publikum, které za ní chodilo, koncerty byly vyprodané, dostala přezdívku „První dáma šansonu.“ Vždy se stoprocentně zaměřila na svůj výkon, charismatem ovládla jeviště, diváci ji poslouchali až s nábožnou úctou, během písně by byl slyšet padající špendlík. Ale stále se nepovažovala za zpěvačku.
Vysvětlovala to takto: „Mé písničky jsou vypjaté, citové, emoční – to není jen o zpěvu, ale i o mimice, gestech. To jsou spíš herecké atributy. Když se koncert povede, je cítit euforie, ta se přenáší do sálu a diváky, hlavně senzitivní, osloví. To u nenáročných songů není, ty vnímáte jako kulisu, pouštíte si je v autě. To se mě, alespoň doufám, netýkalo.“
Nechávala událostem volný průběh. Zjistila, že u to u ní funguje nejlépe a měla ideu, že někdy přemíra snahy může všechno pokazit. Vše, co mě potkalo, ať dobrého či zlého, přišlo samo od sebe a stejně tak odešlo. Největší ztráta byla smrt syna, který se o mě staral, naštěstí po sobě nechal dva vnuky. Život prostě není procházka růžovou zahradou, nějaká ta facka vždy přijde, obvykle ve chvíli, kdy ji nejméně čekáte. Vysvětlovala svou filozofii.
Byla proslulá tím, že si vždy velice dlouho a pečlivě vybírala texty, ze stovky nabídnutých nezbyl třeba žádný, nebo jeden, prostě musela mít pocit, že tomu, co zpívá, také na 100 % věří. Cítila obrovskou zodpovědnost za svůj výkon, byla sama sobě největší kritičkou.
K tomu řekla: „I po letech strávených na jevišti se na mě přenášela hrozná tréma, nebýt plný „dům“, což se naštěstí nikdy nestalo, asi bych nevylezla ze šatny. S tím souvisel i pocit pokory vůči publiku, že jsem jim stála za to, aby si za peníze, co mohli utratit jinak, koupili lístky na můj koncert.“
Nehledala v životě nástrahy, nedumala o jeho smyslu s tím, že nemusí žádný mít. Vždycky jedla a pila, na co měla chuť, nikdy se neomezovala, ráda si dala domácí slivovičku, dobré vínko, plzeňské pivo, Irskou whisky, kterou ji naučil pít Jan Werich, jen se řídila rčením „všeho s mírou.“ Jediná neřest, s kterou definitivně sekla, bylo kouření.
To mělo zajímavý průběh. „Já dostala chřipku a po ní mně cigarety přestaly chutnat. I když jsem se „poctivě snažila“ znova začít, prostě to nešlo. Hodně se mi ale líbí dýmky, mají nádherné tvary a díky kombinaci dřeva s tabákem nádherně voní. Nakonec jsem Asiatka, mám vůně ráda. Kdybych byla muž, určitě bych jich pár měla a za vlahých večerů z nich popotahovala.“
Hana Hegerová prožila za svůj život dost nemocí, přijímala je fatalistky, ale zároveň s nimi bojovala. Od mládí se kvůli nedomykavosti srdeční chlopně nemohla věnovat milovanému baletu. Měla potíže s ledvinami, šedým zákalem. Hodně ji zasáhla smrt svého dvorního skladatele Petra Hapky v roce 2014.
Prodělala poté kolaps, zřejmě srdeční slabost spojenou s mozkovou příhodou, po níž ji lékaři uvedli do umělého spánku, ze kterého ji po týdnu probudili. Problém znamenala i zlomenina krčku stehenní kosti, což je u seniorů běžné. Měla problémy z chůzí, její byt na Staroměstském náměstí tomu nebyl přizpůsobený.
Nakonec trávila většinu času v nemocnici v Berouně, kde o ni vzorně pečovali. Byla až do posledních chvil čilá a přijímala návštěvy. Zemřela 23. března 2021. Přála si, aby její popel rodina rozprášila do Dunaje a prázdnou urnu následně postavili na rodinný hrob, kde leží její syn Matúš a maminka Margita Čelková.
Za život dostala mnoho ocenění, od prezidenta Havla medaili Za zásluhy, byla povýšena, také Za zásluhy na komandéra francouzského řádu a stala se držitelkou opět francouzské rytířské hvězdy o Řádu umění a literatury.
Zdroj: Rozhovor autora textu.
https://cesky.radio.cz/zivotopis-hany-hegerove-jediny-ktery-vznikl-s-jejim-svolenim-8750839
https://www.elitanaroda.cz/clanek/2559-hana-hegerova-kralovna-sansonu/
