Článek
Trochu ho „strašil“ přízrak herce Jiřího Pomeje, ten, jak je známo, podlehl podobné nemoci. Lékaři se ale rozhodli nádor vyoperovat a zákrok dopadnul dobře. Pět měsíců pak musel dodržovat naprostý hlasový klid. Nesměl téměř mluvit, natož zpívat. Pak se mu ale hlas vrátil.
Měl i štěstí díky tomu, že přestal včas kouřit. „Já hulil jako fabrika od patnácti let, možná i dřív. Ale když si má člověk vybrat mezi zdravím a neřestí, jen hlupák si vybere to druhé.
Když mi lékaři sdělili, že jsem - relativně - v pořádku, protože, jak řekli v nadsázce, v mém věku není nikdo úplně zdravý, jen nedbale vyšetřený, ulevilo se mi. Já byl také šťastný i kvůli dětem a jejich dětem, chci si je i nadále užívat. Potomků jsem zplodil pět a vždy, když se každé další narodilo, byl to pro mě malý zázrak.
Dnes mám šest vnoučat a jedno pravnouče. Z prvních, když byly menší, jsem se snažil vychovat Indiány, romantika dnes už bohužel schází, pod širák jezdí už jen pár nadšenců, převládá lenost, pohodlnost, jídlo z ešusu na ohni je přitom o ničem úplně jiném než z prvotřídní restaurace, i když v něm někdy najdete jehličí.
Myslím, že je dobře, když člověk zažije co nejvíc, já se vyučil se knihkupcem a sedm let ho dělal, ale pak jsem nedostal důvěru pracujícího lidu, abych mohl i nadále prodávat knihy, takže mě čekala další zaměstnání - topič, dělník, zedník, pošťák, zelinář, kulisák. Ale každé povolání mě něco naučilo, nakonec i negativní zkušenost může být také dobrá, přestože se to nejdřív nezdá,“ říká Ivan.
I když byl - i díky svému příjmení - známý, na naprostý vrchol popularity ho katapultoval až film Šakalí léta v roce 1993. Většina songů, jako například „Na kolena“ zlidověla, dostal i Českého lva za hudbu. Možná ještě víc, než to ho potěšilo, když mu režisér Jan Hřebejk přiznal, že nebýt jeho písniček, film by nemohl nikdy vzniknout.
Je teď v období, kdy si začíná si víc užívat života a také si ho vážit, asi jako každý, kdo utekl hrobníkovi z lopaty. A snaží se nezabývat se věcmi, co ho sice - slušně řečeno - v duši štvaly, ale ví, že na nich nic nezmění. Mezi ně patřil i konec věhlasné Hospody U Tyšerů, lidově Houtyš na Hanspaulce, čtvrti, kde strávil dětství a mládí.
Ta přežila soudruhy, konaly se tam kupodivu i koncerty alternativní hudby, osudnou se ji stalo až tržní hospodářství, dnes jsou místo ní kanceláře. Celkově ho ovšem štve, že mizí místa, která měla svůj genius loci, nelíbí se mu moc ani dnešní hektická doba.
„Já vždy, ať už s kapelou nebo sám, hodně zkoušel a netroufnul bych si uvést písničku o které jsem nebyl na 100 % přesvědčen, že je OK. Dneska je kde kdo chrlí jak Baťa cvičky a podle toho to vypadá. Jsme sice svobodní, ale zároveň připoutaní k sociálním sítím a mobilům, znám borce, co si berou tablet i do vířivky.
Naštěstí od těch okovů máme sami klíč v podobě vypnutí. Když chci být sám, zmáčknu knoflík u mobilu a je to. Dělám to hodně často. Vždy platilo a stále platí, že když o vás někdo stojí, najde si cestu. Bývá to složitější, ale právě hledání a nacházení je v životě krásné. Stejně tak určité rituály, já mám jeden, ranní.
Po snídani - protože hladový muž je bez výjimky tvor stvořený k totálnímu nepoužití - si sednu a listuji v diáři a plánuju co mě ten den čeká. Tím se mi nestane, abych něco prošvihl nebo někam přijel až na poslední chvíli. Mám rád klid a pohodu a tím se vyhýbám se stresu a naštvanosti.
Jako většina herců a zpěváků po představení plundruji ledničku, rozdíl je v tom, že v ní nenechávám kalorické bomby jako dřív. To jsem omezil kvůli zvýšeným testům na cukrovku, představa, jak si denně píchám inzulín byla pro mě dostatečnou motivací.
Mám bohatou fantazii, což nemusí být vždy dobře, v některých situacích mám černé nesmyslné myšlenky, na druhou stranu je to také výhoda. U zrodu každé písničky je fascinující proces tvoření, kdy dávám dohromady kousky nápadů, aby vytvořily celek.
Nejsem staromilec, ale někdy nechápu současnou dobu, kdy místo skupin, které léta zkoušely všude možně, než se prosadily, se najde penězchtivý manažer, dá dohromady pár kluků, kteří sice neumí moc zpívat, ale dobře vypadají a vydělá na nich majlant. Je mi jich docela líto. Kvalitu každého uměleckého díla prověří jen čas.
U písniček to platí možná ještě víc, mění se hudební styly. Kdysi bylo vyloučeno, aby se v Anglii prosadil zpěvák nebo skupina, kteří neuměli perfektně řeč, vadil jim i cizí přízvuk! Dneska je to úplně jedno. Jeden čas se furt dokola hrála skladba kapely, zpívala tuším moldavsky, někde v letadle.
Vůbec nikdo nerozuměl, o čem to je, ale přesto se dostala - na pár měsíců - na vrchol hitparád. Od té doby po ni ale neštěkne ani pes. Naopak se podívejte na sledovanost, jakou stále mají na YouTube Beatles, Queen, a další beatové a rockové kapely. Ale nechci, aby to vypadalo, že jsem nepřející a neaktivní.
Také úspěšně provozuji náročný sport zvaný gaučing, zjistil jsem, že k němu mám vyložený talent. Tak na půlhodinku se natáhnu, zavřu oči, jenom místo toho, abych hledal smysl života - nakonec nemusí vůbec žádný mít - sním své vlastní sny,“ ukončuje monolog Ivan.
Je dobré připomenout, že při příležitosti sedmdesátých narozenin připravil pro své fanoušky koncertní turné po Čechách i na Slovensku, které nazval - po loňském úspěšném albu - Pramínek času. A nelze nezmínit, že o něm natočila režisérka Alena Činčerová dokument…
Zdroj:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/15600379003-ivan-hlas-praminek-casu/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/214562210800032/
https://www.supraphonline.cz/umelec/404-ivan-hlas
