Článek
On tam poté odmítal kvůli tomu vstoupit, vzal ho na milost až po pádu komunismu a hrál tam deset let. Jeho otec byl sochař Jan Kodet, výtvarný talent po něm nezdědil, to spíš jeho nevlastní bratr Kristián, bonviánské, fanfarónské způsoby ano, odmalička byl nezkrotný živel.
Musel dokonce chodit do klášterní školy pro nezvladatelné děti. Podepsal se na něm i rozchod rodičů, a to, že měli s novými partnery další potomky, těm věnovali přece jen víc pozornosti. Ale s otčímem, automobilovým závodníkem Jaroslavem Juhanem si rozuměl, o to víc ho zasáhlo, když v jeho čtrnácti letech emigroval, mohl to brát i jako zradu.
To všechno možná vedlo k tomu, že si o sobě vymýšlel různé legendy, což mu vydrželo až do dospělosti, vydával se za šlechtice, všem tvrdil, že dědeček byl hrabě. Když mu matka připomněla, že byl obyčejný pekař, poslal ji kamsi s tím, že o tom vůbec nic neví! Je těžké říci, zda si zvyšoval sebevědomí, nebo na sebe chtěl upozornit.
Jeho cesta k herectví nebyla přímá, na DAMU ho přijali až napotřetí, nejdřív ho kvůli otčímovi vyhodili z gymnázia, nakonec se v Kladrubech vyučil chovatelem koní. Poté uvažoval o tom, stát se žokejem, k tomu mu měla pomoci menší výška, ta ho trápila, kvůli ni totiž nedostal roli Limonádového Joa nebo Nicka Cartera v „Adéle.“
Studia dokončil, vysokoškolský diplom ovšem nezískal. Nikdy totiž nedostal zápočet z ruštiny, tu se odmítal učit. Chtěl na profesorku vyzrát. Někde sehnal text v azbuce a pečlivě ho opsal. Ta mu pak řekla: „Studente Kodete, vaše práce je bezchybná. Až na jednu vadu, je v bulharštině!“ To pochopitelně vyvolalo salvy smíchu.
To se mu stávalo často. Spolužák Jiří Krampol vzpomínal, že jednou rozesmál Rudolfa Hrušínského tak, že z toho málem spadl do vody. Když byli na rybách, jeli náhodou kolem svazáci, kteří ho poznali a křičeli na něj:„Tak co, soudruhu umělče, berou?“ Kodet zapíchl prut do trávy a pak ně zařval:„Majetky nám berou.“
Nebyl sám, kdo mohl o Jiřím vyprávět historky. Miroslav Donutil mnohé použil ve svých pořadech, ta z hotelu Hilton je nezapomenutelná. Z tohoto zájezdu pochází i další. Přišel v Londýně do trafiky a prodavače se zeptal: „Do you speak English?“ Když šokovaně odpověděl „Of course“, čemuž ale nerozuměl, řekl: „Marlboro.“
Jiří Kodet exceloval hlavně na divadle, stal se jednou z opor nově vzniklého pražského Činoherního klubu, kam ho s celým ansámblem z Ostravy v roce 1963 přivedl režisér Jan Kačer. Kvůli kádrovému profilu, vzhledu, stylu oblékání, eleganci, i noblese se nehodil do budovatelských snímků o dělnické třídě, hrál hlavně floutky.
Ve filmovém rejstříku na Barrandově měl následující poznámku:„Obsazovat pouze do záporných a malých rolí." K tomu se později vyjádřil následovně: „Já si připadal jako pěstěnej jelen, jednorožec, odstrašující případ, aby všem ukázali, jak vypadají zhýralí buržoazní jedinci.“ Výjimkou se později stala detektivka Smrt talentovaného ševce, kde ztvárnil roli populárního kapitána Exnera.
Potrpěl si na hezké ženy, musely ovšem splňovat jistá kritéria. Nesnesl, aby měly vlastní kariéru, proto se s ním také rozešla první manželka Renata Cihelková, matka jeho dcery Karolíny. Ta něj vzpomíná takto: „Byl báječný herec, výrazná osobnost, ale jako táta nic moc, pro něj jsem byla po matce, netalentovaná a hloupá. Jednou mi pustil píseň Edith Piaf a křičel na mě: Ty, ty – neslyšíš ten její vnitřní nářek?!"“
Přitom neměl hudební sluch, nikdy na nic nehrál a rozhodně neuměl zpívat, ale já seděla jako trubka a nedokázala mu říct: Co mi to vykládáš, já v té hudbě slyším o hodně víc než než ty. Vnímám ji, sama ji skládám, hraju na pět hudebních nástrojů. Ne, já jen seděla, mlčela a tvářila se jako ovce…"
Klid, i když to u něj byl relativní pojem, našel až v náručí své druhé choťi, výtvarnice Soňi Murgašové. Tu si vzal v roce 1969 a zplodil s ní další dvě děti - dceru Barboru, která je také herečkou a syna Iana, rockového muzikanta. Ta ho vroucně milovala, takže se naučila zvládat i jeho vrtochy, musela na něj třeba po představení čekat. Nesnesl totiž pocit, že by se měl vrátit do prázdného bytu. Horší byly jeho výbuchy vzteku. Jednou pozval kolegy na srnčí na smetaně. Když byla omáčka i maso hotové, Soňa řekla, že nestačí udělat knedlíky, nabídla jako alternativu halušky. „Halušky k srnčímu? To nebude jíst nikdo!“ rozčílil se.
Poté popadl pekáč, vyhodil ho z okna a odešel s návštěvou do protější hospody, kde ale nevařili, takže ji „pohostil“ alespoň vuřty s cibulí. Nesnášel také Vánoce, nejraději by je zrušil, ale kvůli dětem je protrpěl. Některé scény z Pelíšků, jeho asi nejslavnější filmové role, nemusel tak ani moc hrát.
Přes všechny excesy na rodině nesmírně lpěl. I když na něj ženy letěly a nebyl vůči nim imunní, nezahýbal, doma byl nejšťastnější. Život plný stresu si ale vybíral daň. Jeho žena Soňa říká: "Rozčiloval se úplně zbytečně, kvůli maličkostem, když se děti „nevhodně“ zatvářily, nebo nebyly při večeři u stolu a musel na ně čekat.
Ta pro něj byla něco jako obřad. Kdyby to šlo, tak nás převlékl do svátečního a jedli bychom vybrané lahůdky na stříbře. Potrpěl si rovněž na tradice, často je zdůrazňoval, nakonec jeho rod je v hereckém světě výjimečný, měl smysl pro čest."
V roce 1994 Jiřího postihla mozková příhoda. Představení Divoká kachna sice odehrál, musel však čelit pomluvám, že byl opilý. Zdravotní problémy se bohužel stupňovaly, následovaly další dvě„mrtvice“ po té poslední si zlomil nohu v krčku, upadl poté, se mu nešťastně zamotala pod nohy kočka.
Dostal endoprotézu, tu ale tělo ani opakovaně nepřijalo, rána se nechtěla zhojit. Trávil hodně času v nemocnici."Špatně se mu chodilo, trpěl bolestmi, přestával to zvládat. Přidaly se další komplikace jako zápaly plic a život ho pozvolna přestal bavit. Neměl už pro co žít. Nemohl hrát, pracovat na zahradě, nemohl nic.
Zkrátka nebyl takový frajer jako dřív a těžce to nesl. Zemřel doma ve své posteli, v poledne. Já u něj seděla, povídali jsme si a poslouchali jeho oblíbenou muziku, Berliozovu Fantastickou symfonii, Beethovena, koncert Tří tenorů. I když byl někdy hlučný, odešel tiše a s ním i kousek mě samotné. Vzpomíná na něj paní Soňa.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/996-jiri-kodet/prehled/
https://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/221
https://zivotopis.osobnosti.cz/jiri-kodet.php
