Článek
Po něm zřejmě podědil lásku k herectví, ale i zpěvu, docházel na hodiny k operní divě Marii Šlechtové-Kohoutkové. Také hrával už jako chlapec pro mladšího bratra Viktora a kamarády domácí loutkové divadlo; liboval si hlavně v převlecích. V roce 1942 musel jako židovský míšenec opustit školu. Naštěstí se nedostal do koncentráku, ale útulku zřizovaného Židovskou náboženskou obcí. Jeho vychovatelem byl loutkář a režisér Erik Kolár, který s dětmi nacvičil několik her.
Jednou z nich byla pohádka K.J. Erbena Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Do role Plaváčka obsadil dvanáctiletého Jiřího. Ten přičichl k divadelním prknům a rozhodl se, že je už nikdy neopustí. V šestnácti si zahrál ve Studiu Národního divadla v dětské detektivce Poplach v Kovářské uličce, poté se přihlásil na AMU. K jeho profesorům patřil Ladislav Pešek, Miloš Nedbal, či Radovan Lukavský. Díky znělému barytonu navštěvoval také oddělení hudební komedie, pod vedením Jiřího Frejky či Oldřicha Nového.
Po absolventském představení Tylova Strakonického dudáka, v němž hrál Kalafunu, dostal umístěnku do Městského divadla mladých v Ostravě. Po roce ale narukoval do Uměleckého vojenského souboru letectva Vítězná křídla, kde působil především jako konferenciér estrádních pořadů. Jeho „spolubojovníkem“ byl Jiří Šašek, který stál později - s Darkem Vostřelem - za znovuvzkříšením Divadla Rokoko.
Po vojně, v roce 1957, nastoupil do hereckého souboru Městského divadla v Mladé Boleslavi, během šestiletého angažmá odehrál šedesát rolí a režíroval i pohádkové inscenace pro děti. Na rozloučenou si zahrál Doktora Galéna v Bílé nemoci Karla Čapka - bral to jako poctu Hugo Haasovi - a vrátil se do Prahy jako člen divadla Paravan, působilo v Redutě a od ledna 1964 v divadelním sále ulice Ve Smečkách.
A právě tam vznikl v roce 1965 legendární Činoherní klub, jehož se stal součástí. Byl dokonce první herec, kterého přijali do angažmá, první uváděnou inscenací se totiž stalo drama Piknik, kde měl hlavní roli. Jeho autorem byl Ladislav Smoček, který za necelý rok přivedl na jeviště i bláznivou komedii Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. Hrál - a famózně - ženu, směšnou i dojemnou vdovu Outěchovou, bytnou hlavního hrdiny.
S Bolkem Polívkou
Toho si s chutí „střihnul“ Vladimír Pucholt, po jeho emigraci se stáhla z repertoáru, obnovená premiéra se konala v roce 1991, místo něj se role zhostil Bolek Polívka. Jiří v ní hrál 28 let, i po odchodu do důchodu v roce 2002. Mimochodem, na repertoáru Činoherního klubu je hra dodnes, celkem už 41 let. V roce 1967 se poprvé objevil i na stříbrném plátně, v nezapomenutelné crazy-komedii Svatba jako řemen - ale také ve filmovém přepisu již zmíněné hry Piknik - bohužel měla malý divácký ohlas.
Podobně špatně dopadl i druhý film, kde měl hlavní roli, Mezek, hrál vychovatele na internátu. Mohl ale přesvědčit tvůrce, že neumí zahrát pouze komické figurky. Jeho filmografie čítá téměř dvě stovky postav, najdeme v ní úředníky, číšníky, nádražáky, učitele, ředitele, různé papaláše. Když režisér Dušan Klein dával dohromady obsazení tragikomického snímku z prostředí protialkoholní léčebny Dobří holubi se vracejí, padl jeho zrak i na Jiřího.
Stal se členem „hvězdné sestavy“ - hrál s ním Milan Kňažko, Vladimír Menšík, Josef Somr, Zdeněk Řehoř, Miroslav Macháček, Pavel Zedníček, Luděk Kopřiva, Marian Labuda a mnozí další. Nekteří měli vlastní neblahé zkušenosti nejen s pitím, ale také s odvykací kúrou. Jiří mezi ně sice nepatřil - celý život trpěl chronickými bolestmi zad, takže bral silné léky proti bolesti - ovšem svoji postavu vnitřně rozpadlého alkoholika zvládl bravurně.
Sestava „alkoholiků“
Jinak jsme ho mohli vidět v mnoha filmových hitech, namátkou největší - Holka na zabití, Marečku, podejte mi pero! Jak svět přichází o básníky, Zítra vstanu a opařím se čajem, Hogo fogo Homolka, Penzion pro svobodné pány, Jára Cimrman ležící, spící, Tři veteráni, Vrchní, prchni. Ze seriálů lze jmenovat Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, Zdivočelá země, či Třetí patro.
Měl typický projev, dokázal se skvěle vcítit do svých postav, komických, i tragických. Uměl pracovat s hlasem, oplýval citlivostí a inteligencí, schopností vcítit se do děje, i nahlédnout na postavy s odstupem, humorem a ironií. V roce 1985 mu do života zasáhl osud, potkal Irenu Charvátovou, scenáristku a spisovatelku, z které se stala jeho manželka. Pro ni byl obrovsky cenný, díky empatii i dobrotě srdce, měla za sebou krutý život, otec padl ve válce, matka zahynula v Osvětimi.
Žila až do dospělosti v dětských domovech. U filmu začínala od píky jako klapka, pak povýšila na skriptku, nakonec vystudovala FAMU a pracovala na Barrandově ve scenáristickém oddělení. Jejím dílem je - částečně autobiografický - psychologický film Housata, z prostředí dívčího internátu. Prožila s Jiřím 28 let šťastného života mimo zájem reflektorů, nepotrpěli si na společenské dýchánky.
S Františkem Němcem v seriálu Třetí patro
Chodila za ním ale do Činoherního klubu, kde se po představení zdrželi, herci ze sebe potřebují spláchnout prach jeviště a nastřádané emoce. Byla tam skvělá atmosféra, zvlášť po představení „Burkeho,“ protože Bolku Polívkovi jel vlak domů až brzo ráno, tak se zábava protáhla. Vzpomínka na ty okamžiky patří k mým velkým zážitkům. V roce 2008 ale Irena náhle a vážně onemocněla a po krátké nemoci navždy odešla.
Jiří se z toho úplně sesypal. Ukončil navždy filmovou kariéru, prostě si bez ní neuměl představit život, uzavíral se do sebe, trpěl depresemi. Nepřemluvila ho ani Halina Pawlowská s nabídkou, aby si zahrál v seriálu s pracovním názvem Sex na vsi (mělo jít o českou obdobu Sexu ve městě) ani když mu nabízela neuvěřitelný honorář 25 000 Kč za natáčecí den. Ten nakonec - ne kvůli jeho odmítnutí - nevznikl.
Žil sám, nikoho nekontaktoval, starala se o něj zřejmě dcera, o té ale nikdy nemluvil. Poslední roky vyžadoval stálou péči, byl přemístěn do domova pro seniory v Říčanech, stal se jedním z prvních klientů. Bojoval s neduhy a duševní nemocí. Odešel ve spánku 18. prosince 2020, příčinou smrti bylo stáří. Je trochu mystické, že jsem během týdne napsal dva články - ještě o Janě Štěpánkové - které spojoval fakt, že zemřeli ve stejný den…
Zdroj: Osobní vzpomínky autora
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5051:halek-jiri&Itemid=112&lang=cs
https://vltava.rozhlas.cz/umelecke-i-zivotni-role-peti-hercu-jan-kacer-vzpomina-v-dalsim-pokracovani-cyklu-8415533/1
