Článek
Jana Preissová se narodila 7.2 1048 v Plzni, ale vyrůstala v Rokycanech. Jako holka toužila být baletka - což se ji později dost hodilo - ale musela se svého snu vzdát kvůli zdravotním problémům. Ani poté ji však neoslovilo herectví, přestože k němu má tanec blízko, navíc rodiče byli nadšení ochotníci. Měla prostě jiné zájmy, například archeologii, uvažovala také o studiu medicíny, chtěla být i letuška, ale šlo o povolání jen pro „zvané.“ Nakonec se na AMU přece jen přihlásila a hned napoprvé ji přijali.
Už za studia se projevila její povaha, byla - a je - tišší, spíš introvertní, bez zájmu se zviditelňovat, studentské večírky i bujarý život ji míjely. Nemohla ale zakrýt svou krásu. Všiml si jí Jiří Menzel a obsadil ji do role „éterické víly“ v poetické komedii Rozmarné léto, bylo ji teprve devatenáct. Díky ní jsem viděl film mnohokrát a počkal si na ni i před AMU a poprosil o rozhovor. Slušně mě odmítla s tím, že neví, o čem by mluvila, takže k němu došlo mnohem později.
Jana ve filmu Rozmarné léto
Neokouzlila jen mě, ale většinu mužů včetně Rudolfa Hrušínského, ten mi o ní později řekl: „Hráli jsme spolu rádoby lechtivou scénu, byla jen ve spodním prádle. Ale už jako mladičká holka v sobě měla takovou tu královskou vznešenost, nedosažitelnost, nešlo ji jen tak poplácat po zadku.“ Pro vysvětlení - náš slavný bard míval právě to ve zvyku. Nebylo to ale vůbec nic sexuálního, šlo o čistě přátelské gesto. Ženy to braly a když zapomněl, ptaly se, jestli s nimi nemluví. Dnes by si to dovolit nemohl.
Jana po úspěchu Rozmarného léta natočila ve stejném roce romantické drama Klec pro dva, i v něm se ocitla po boku legendárních herců - Vladimíra Menšíka, Jaroslava Marvana, Bohuše Záhorského - o necelý rok později si v hudební krimikomedii Zločin v šantánu, užívala repliky s Jiřími - Suchým, Šlitrem a Grosmanem. Takové šance nedostaly starší herečky, ale ukázala, že na to má. Tyto snímky natočila pod dívčím jménem Drchalová. To se brzy změnilo, v 21 letech se totiž provdala za kolegu, Viktora Preisse.
Chodili spolu snad už od prvního ročníku. nešlo jenom o studentskou lásku, co časem vyvane, ale osudový vztah, letos slaví 56 let výročí svatby. Přežili „turbulence,“ i další otřesy, co se jim postavily do cesty - a že jich bylo! Nicméně jde o témata propíraná bulvárními autory a já se jimi nemíním ani náhodou zabývat. Pro Janu bylo typické, že i když měla snově rozjetou kariéru, přerušila ji, aby dala přednost té největší roli ze všech - stala se matkou synů Martina a Jana.
A nemrzelo ji, že musela kvůli těhotenství odmítnout Popelku a dát tím životní šanci mladičké Libuši Šafránkové. Naopak spolu skvěle vycházely, díky podobnosti povah si rozuměly. Martýriem pro ni bylo natáčení komedie Jak dostat tatínka do polepšovny, začalo pouhé tři měsíce po porodu, takže se musela kromě hraní věnovat i mateřským povinnostem. Sice jí vypomáhala dětská sestra, i tak to ale nebylo jednoduché. Hlídat syna jezdil i Viktor.
S Tomášem Holým a Františkem Němcem
Oblíbila si i toho filmového, Tomáše: "Byl úžasný. Většinu záběrů zahrál na první dobrou, to se nestává často ani renomovaným hercům, navíc skvěle improvizoval, jeho přebrepty bavily celý štáb. Vymyslel i nové slovo, „zašprclo,“ když vysvětloval tátovi, kde se zaseklo lano. Ten film byl skvělý i v tom, že nebylo nutné sledovat některé dějové linie, diváci je znali z předchozí komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku.
Díky tomu se režisérka Marie Poledňáková víc zaměřila na rozvinutí netradičního vztahu dítěte, rodičů, kteří se víceméně stále seznamují, protože spolu nikdy nežili, i náhle objeveným dědou. Stalo se z toho mystérium. Já nesleduji televizní program, tak nikdy nevím, kdy „Polepšovnu“ reprízují, ale Viktor mě obvykle upozorní. Nejdřív si říkám, co bych na tom asi tak posté viděla, ale pak mi to nedá. A směju, jako by to bylo poprvé. Bavila jsem se o tom s Františkem Němcem a má to podobné. Něco takového se herci mnohokrát za život nepovede, některým vůbec."
S Františkem Němcem v Národním divadle
Zavzpomínala Jana v onom odloženém rozhovoru, lépe řečeno monologu, k němuž došlo náhodně po představení Erbenovy Kytice v Národním divadle, když načerpávala síly, hraje matku ve dvou baladách, Zlatá kolovrat a Dceřina kletba. "Erbenovy balady sice patřily k povinné školní četbě, ale pro menší děti nejsou. Jde sice o pohádkové příběhy, protože pracují s nadpřirozenými bytostmi, jenže končí nešťastně, i hororově - i když to ani zdaleka neznamená to, co kdysi. A nejsou jednoduché ani na jevišti. Je to hodně citově vypjaté, hlavně Dceřina kletba.
Po té obvykle není možné svléknout kostým a odkráčet, musím ze sebe setřepat emoce. Ale o tom je divadlo. Ve filmu jsem nehrála asi šest let, naposled v komedii Ženská na vrcholu, tak dlouho bych bez jeviště nevydržela. Ale nesedím a nedumám, proč nepřišly filmové nabídky, na to nejsem správný typ, některé jsem navíc odmítla. Nepřitahuje mě dnešní „móda,“ natočit v co nejkratší době co nejvýdělečnější film. Současné seriály mě neoslovují už vůbec, zahrála jsem si jenom v jedné epizodě Nevinných lží. To mi stačilo.
Právě tehdy jsem zjistila, co všechno se změnilo za jedenáct let, od doby, kdy mě do Dobré čtvrti obsadil skvělý režisér i člověk Karel Smyczek. Jinak mě televizní kamera naposled měla v hledáčku asi tak před dvěma lety v kriminálním příběhu Případ se štěnicí. Ten byl pro mě výjimečný tím, že jsem před ní stála s Viktorem. Tomu jsme se spíš vyhýbali, vidíme se dennodenně, takže ve filmu už nemusíme.
Nechce se mi ukazovat mezi lidi, na akce nechodím už vůbec - až na výjimky - v mém věku na mě moc krásy nenajdete, ale že by mě to nějak trápilo, tak to ne. Pro mě bylo nejdůležitější, abych se líbila jedinému muži, Viktorovi, byl pro mě víc, než nějaké Hollywoodské idoly. A zrcadlo by se mělo ve stáří úředně zakázat, proč bych o ně vůbec měla stát? Dívat se na - hlavně po ránu - povadlý obličej, počítat vrásky?
Navíc je to taková mrcha malá, zákeřná, ukazuje vám, co na sobě chcete vidět, ne realitu. Navíc, na co je vám krása partnera, když postrádá charakter? Jednou se mě někdo ptal, jestli znám po těch všech letech recept na spokojené manželství. Já na to, že ne a i kdybych ho nakrásně znala, stejně bych ho nikomu neřekla. A recepty navíc nejsou jen v kuchařce, ale i lékařství, kde souvisí s nemocí, takže bych mohla být něco jako přenašeč!
Jana Preissová s manželem
Dobrý vztah je kromě lásky - a bez té to nejde ani v důchodu - o toleranci, nadhledu, smyslu pro humor. Důležité je, naučit se dělat legraci ze sebe samých, to je taková duševní hygiena, smích je lék - a zadarmo. Důležité jsou ale i životní zkušenosti, oba pocházíme z rozvedených manželství ,Viktor dokonce žil v dětské domově, proto pro nás rodina byla - a je - vším. Své potomky jsme se snažili vychovávat ve vzájemné harmonii, i když to zní trochu nadneseně.
Ale sebekriticky musím uznat, že já na ně byla možná někdy trochu víc přísná a určitě až příliš úzkostlivá. Stejné tendence jsem měla i vnoučat, ale nebrali to ani náhodou, jde o jinou generaci. Pro ně byl ideál Viktor, je šikovný, zručný a má klukovskou duši. Já plnila spíš úlohu kvočny. A duševně se připravuji na roli prababičky, pokud se toho dožiju, ale možná nebude trvat až tak dlouho, dvě děti syna Martina - Viktorie a Šimon jsou dospělé, Matoušovi bude za rok osmnáct .“ Končí neplánovaný monolog Jany Preissové.
Zdroj:
Autorský příspěvek
https://www.csfd.cz/tvurce/1282-jana-preissova/prehled/
