Článek
Je s podivem, že se zachoval, křesťané ho totiž považovali za dílo satana a trestali upálením. Přesto rituály, sloužící ke komunikaci se záhrobím, zůstaly zachovány v téměř nezměněné podobě dodnes. Základem je kulatý stůl nebo jiný kruhový prostor.
Ten slouží i jako ochrana před zlomyslnými duchy (poltergeisti) kteří samovolně hýbou předměty, zhasínají či rozsvěcí světla, vydávají zvuky. Dochází i k rušení rozhlasových i televizních stanic, mobilů, někdy jsou bez zásahu člověka vytáčena neexistující telefonní čísla.
Nicméně to je téma na jiný článek. Účastníci spiritistické seance musí být logicky aspoň dva, jinak je počet libovolný. Kdo ducha vyvolává, má se na to psychicky připravit – držet půst, nepít, nemít sex. Vhodná je procházka, položení květin na hrob, meditace. V místnosti musí být stále otevřené okno, jím duch přichází i odchází a (nejlépe uprostřed) zmíněný kulatý stůl.
To jsem nastudoval předtím, než mě zvědavost přemluvila, abych se „duchaření“ zúčastnil. Šlo o takzvanou volnou seanci, kdy se může zjevit kdokoli komukoli, někdy bývá předem stanoveno datum, které má k zemřelému vztah – narození, úmrtí, apod.
Sešlo se nás osm, kromě mé maličkosti samé ženy. Klíčovou osobou je starší paní, tak padesát, sympatická, chová se přirozeně, peníze nechce, prý to bere jako poslání. Podle instrukcí máme na sobě tmavé oblečení.
V čistě bílém pokoji nejsou věnce ani jiné pohřební rekvizity, zvláštní je snad jen spousta svíček na stole. Ty jsou důležité, duch se může zhmotnit i pomocí dýmu. Zda se zjeví, není nikdy jisté, větší šance ale je v případech, kdy odešel mimo svět a tělo nedávno. Tam je možnost, že chce ještě něco sdělit.
Duch neumí předvídat, je zbytečné ptát se ho, co bude. Když dá najevo přítomnost, lze mu klást jen otázky s odpovědí ano, či ne. Je ovšem možné, že chce shodit břímě svěřením se dávného hříchu, co mu nedá klid, pak máme za povinnost ho vyslechnout a odpustit mu místo oběti.
V pokoji je přítmí, čeká se na půlnoc. Dvacet minut před ní jsme vyzváni, abychom se uvolnili, podle pokynů dýcháme ve stejných intervalech, zjišťuji, že to je uklidňující. Jak hodiny odbijí dvanáct, ozve se hlas, který opakuje třikrát za sebou magickou formuli: „Duchu, jsi-li mezi námi, dej znamení.“
Všichni ji opakujeme jako na kolovrátku, znova a znova, nevím už jak dlouho. Držím za malíček poslušně obě sousedky a dobře se v mysli bavím. Ne dlouho. Náhle se plamen svíčky, která je nejblíž u mě, začne opakovaně naklánět k mému vyděšenému obličeji. Je jasné, že to nemůže být mým dýcháním, to by měl totiž úplně opačný směr.
Ale tím to začíná, pak se prudce rozhoří, jakoby prská, nelze si toho nevšimnout. Médium zahajuje kontakt s duchem, který si zřejmě pro své sdělení vybral právě mě. Nejdřív se jeho ústa neslyšně pohybují, pak komunikuje prsty a gesty. Po pár minutách se na mě otočí, mluví zvláštním hlasem, jako by byl v transu.
Ptá se, jestli jsem připraven navázat kontakt s duší mně velmi blízkého člověka. Je hodně mladá, jsou jí jen dva dny a chce mi něco důležitého sdělit. Na čele mám studený pot, popis sedí jak ušitý na mého syna, který kdysi dávno zemřel krátce po porodu. Na výzvu, jestli jsem připraven přijmout sdělení, jen kývnu.
Plamen, který hořel rovně, se po mém souhlasu opět nakloní a svítí mnohem jasněji. Médium mi sdělí, že mi syn vzkazuje, že se jeho duše převtělila do mého strážného anděla a chce vědět, zda s tím souhlasím. Pokud ano, bude mně ještě účinněji chránit a také se s ním po své smrti setkám.
Konsternovaně a beze slova opět jen přitakám, plamen „odpoví“. Zbytek seance nevnímám, sedím nehnutě spojen malíčky s ostatními, jen registruji, že během další hodiny se už nikdo další neobjevil, a tak byla ukončena. Můj mozek pracuje celou dobu na plné obrátky.
Jako novinář jsem skeptik, ale tohle mě dostává do kolen. Syn zemřel v inkubátoru, s číslem na nožičce místo jména, takže nebyla šance, že by si ho mohl se mnou někdo spojit. Pak si uvědomím, kolikrát jsem měl v životě „štěstí,“ z autonehody kdy mé auto sešrotoval kamion jsem vyšel bez škrábnutí, stejně jako když mě na sjezdovce srazil šílený lyžař do potoka a letěl jsem vzduchem snad 10 metrů.
Vzpomněl jsem i na další dramatické situace, které mohly skončit tragicky a nezbylo mi, než přijmout, že syn je opravdu můj strážný anděl, ať se to zdá divné nebo ne.
Zdroj:
https://www.vira.cz/texty/knihovna/kapitoly/spiritismus
