Článek
Ten se totiž sám toužil stát hercem, ale rodiče mu to neumožnili, takže všechny své naděje vkládal právě do syna, vodil ho na divadelní představení. Naopak matka, která měla v jeho životě zásadní roli, si moc přála, aby se z něj stal inženýr.
Jenže už na reálném gymnáziu měl potíže s deskriptivní geometrií, takže bylo jasné, že jí plán nevyjde. Nakonec ho vyhodili a absolvoval dvouletou obchodní školu. Poté, co se rozhodl pro dráhu herce, si podal přihlášku na Státní konzervatoř v Praze.
Ve třídě byli jeho spolužáky Vlasta Fabiánová, Hana Vítová, či Miloš Nedbal. Školu si ovšem nijak zvlášť neoblíbil, bral ji jako nutné zlo, ale pomohla mu, dostal nabídku k hostování v Osvobozeném divadle. Tam ovšem nepobyl dlouho.
Omylem se v jedné scéně přeřekl tak, že to mezi diváky vyvolalo salvy smíchu, ale V+ W to nepotěšilo, řekli, že na srandu jsou tam oni, a i když jim řekl, že nešlo o úmysl, rozloučili se s ním. Po absolutoriu dostal angažmá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě.
Tam strávil čtyři roky, než ho do zlaté kapličky zlákal režisér a šéf činohry legendární Karel Hugo Hilar. S ním si ale nejprve moc neporozuměl a hned odešel, ale nakonec se vrátil a zůstal v Národním přes 35 let. Jeho nejslavnější rolí byl Jago v Shakespearově dramatu Othello.
Když ho viděli znalci mistrova díla, co sledovali jeho hry po celém světě, zašli za ním po představení s tím, že byl nejlepší Jago, jakého kdy viděli. Pivcův portrét z tohoto představení dodnes visí v Shakespearově muzeu ve Stratfordu, hned vedle fotografií slavných hereckých es, jakým byl sir Laurence Olivier, což je obrovská pocta.
„Jan Pivec byl génius. Nejlepší herec, jakého jsem poznal. Říkávalo se o něm ledacos. Že je na korunu, morous, cholerik, rejpal a já nevím, co ještě. Ale on byl prostě svůj, unikát s úžasným smyslem pro humor. Lidé, jako on, se nerodí denně. Měl i vlastnost, která mu v životě pomáhala, houževnatost, nerad se vzdával.“ Řekl o něm kolega Jan Skopeček.
Velice zvláštní vztah měl s někdejším spolužákem Milošem Nedbalem, vzájemně se - i na veřejnosti - pomlouvali a shazovali své herecké umění. Jen oni dva věděli, jestli se opravdu tak moc nesnášeli, nebo šlo o jakousi jejich hru, spojoval je totiž svérázný smysl pro humor.
Traduje se historka, že se jednou ovíněný Pivec vsadil s Voskovcem a Werichem, že při večerním představení osvobodí Husa a také to udělal. Po slovech „Huse, jsi volný,“ šla opona dolů a dostal vysokou pokutu, co nepokryla zisk ze sázky. Tak mu na ni přispěli, pověst, že je - mírně řečeno - hodně spořivý nelhala. To mu ovšem nebránilo v tom, aby si užíval života.
Hodně kouřil, rád si dopřával dobré víno, jako většina herců zamířil po představení do divadelního baru spláchnout emoce, pozvání na skleničku kolegů i diváků s vděčností vítal. Rád bavil okolí humornými historkami, které sypal z rukávu. Neměl ale v oblibě velkou společnost, na večírky zásadně nechodil.
Bohužel ho po šedesátce, kdy byl na samém vrcholu tvůrčích sil, zradilo zdraví, trpěl srdečním astmatem, ucpáváním cév a bércovými vředy na nohou. Z Národního odešel na vlastní žádost do penze v roce 1970, ale byl dál schopen hrát ve filmu. Bohužel se na něj zapomnělo, což bral nelibě, doma v lenošce čekal, zda přijde role. Marně.
Naštěstí pro něj ho v televizi hodně často obsazoval František Filip, který mu alespoň částečně vynahrazoval nezájem ostatních režisérů, postěžoval si mu, že se na starou hereckou gardu nemyslí. I když ve filmu nehrál téměř žádné politicky angažované role, obdržel titul Národního umělce.
Potíže se soudruhy měl jenom když jeho první manželka Jana Romanová v roce 1948 emigrovala. S tou se se seznámil při natáčení filmu Muži nestárnou, o rok později se vzali, byli spolu šest let. Poté se oženil se sekretářkou Taťánou. Velmi nadějný vztah ztroskotal na tom, že ji jeho matka neměla ráda, a tak dělala vše možné i nemožné, aby se s ní rozvedl, až nakonec dosáhla svého.
Nakonec mu manželství vyšlo až do třetice, nepatřil mezi vyhlášené milovníky, ve vztahu k ženám byl spíš plachý. V roce 1957 měl pocit, že nedostal honorář, jaký očekával a šel si to vyjasnit do kanceláře divadla, kde potkal účetní Věru. Vzali se jen o rok později, kdy mu bylo 51 let. Byla z toho velká láska, trvala 22 let až do jeho smrti.
Kvůli ní dokonce přestal kouřit. Neměl děti, těžko říci, zda je nechtěl, nebo pro to byl jiný důvod, soukromí si pečlivě střežil. I když se řídil heslem Karla Poláčka: „Herec a žid patří do kavárny, a ne na hřiště,“ pasivně sport sledoval, hlavně fotbal - byl velký fanda Slávie - hokej a box.
Měl i řadu dalších zájmů, rád vařil a jeho koníčkem bylo malování. Svými obrazy se na rozdíl od některých kolegů nikdy nechlubil ani je nedaroval, takže nejdou dohledat. Nakonec byl upoután na lůžko, naštěstí ve svém milovaném bytě na Vinohradech, kde strávil celý život.
Věra se o něj pečlivě starala. Ale neměla to s ním jednoduché, trpěl změny nálad. Teprve poslední chvíle života strávil v nemocnici, kde skonal. Pohřeb měl v den třiasedmdesátých narozenin. Na poslední cestě ho vyprovázeli nejen kolegové, ale i tisíce vděčných diváků.
Celý život měl pod sklem psacího stolu indické přísloví: „Když jsi přišel na svět, plakal jsi a všichni se radovali. Žij tak, aby všichni plakali a ty si se usmíval, až jej budeš opouštět.“ Jestli se mu to povedlo ví jen Bůh…
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/4791-jan-pivec/prehled/
https://www.ceskatelevize.cz/lide/jan-pivec/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/127312/jan-pivec
