Článek
Ten seděl v publiku a když se s ním poté sešel, jeho záměry mu rozmluvil. Řekl mu: „Ale Tříska, proč byste to dělal, musíte být herec, máte talent od boha.“ To se brzy potvrdilo, v roce 1959 se stal nejmladším členem činohry Národního divadla, kam ho angažoval režisér Otomar Krejča.
Setkání s ním bylo pro něj jedním z nejzásadnějších okamžiků kariéry. Přešel poté k němu do Divadla za branou, které ale - bohužel - po normalizaci zůstalo otevřené jen krátce. Pak jen hostoval v divadle na Kladně a v Městských divadlech pražských.
Bylo o něm totiž známé, že se kamarádí s Václavem Havlem, ten mu šel také na svatbě s Karlou Chadimovou za svědka, i kvůli tomu příležitostí - hlavně před kamerou - dostával čím dál méně. Režisér Jiří Menzel si ho, podobně jako Josefa Kemra, vyloženě vyvzdoroval do role lékaře v komedii Na samotě u lesa.
Byl to jeho poslední úspěšný film. Tam se také poprvé setkal se Zdeňkem Svěrákem. „Já byl nadšený, ale měl jsem z něj jako neherec velký respekt. Navíc on byl idol. Krásnějšího člověka či herce, který na jevišti i před kamerou takhle mluví a hýbe se, abyste pohledali.
Potom, když jsem točil Obecnou školu, zdál se mi vhodný typ, měl v sobě už tu americkou suverenitu. Svého učitele si nedokážu představit, on ho prostě přebil. Když vzpomínám na dětství, učil mě on.“ Vzpomínal Zdeněk Svěrák.
Když v roce 1977 zavřeli Václava Havla začal uvažovat o emigraci. Bylo jasné, že komunisti přitvrdili a bude umělecky jen živořit. Měl sice dost peněz, jenže každý člověk musel být povinně zaměstnán a když nebyl, skončil ve vězení pro příživnictví, což mu mohlo reálně hrozit, kdo chce psa bít…
Byl metodik, vše pečlivě naplánoval. Měli v úmyslu odjet do Kanady, kde žili příbuzní. Díky známostem se mu podařilo získat výjezdní doložku na dvoutýdenní zájezd Čedoku na Kypr. Aby nevzbudili podezření celníků, do dvou kufrů si pro sebe i obě malé dcerky přibalili jen letní oblečení, trička, plavky.
Prozíravě nikomu neřekli, co chystají. Jen jejich známí mohli mít tušení, když si z večírků u kamarádů neodnášeli zpátky drahé nádobí, na kterém jim přinesli jídlo. „Volali za námi: Zapomněli jste si tady mísu! Mávli jsme rukou: Ále, tu si tu nechte! Nechávali jsme za sebou dárky,“ vyprávěl později Jan Tříska.
V Řecku skončili v táboře pro uprchlíky, a nakonec se dostali do Ameriky. Tam to neměl lehké, neuměl anglicky. Vyprávěl o potížích s akcentem. Když šel nakupovat, učil se na záchodě, jak správně vyslovit „plastic“, aby mohl u pokladny říct, že chce plastový sáček. Ale když to vyslovil, tak se ho pokladní hned zeptala, odkud je…
Už v Kanadě ale začal s rituálem, který nikdy, za celé dlouhá desetiletí, ani jednou nevynechal! Ať byl kdekoli, vždy vstal brzy ráno a šel si zaběhat. I ve stáří nepolevil, jen si dal bandáže na kolena a spíš se šoural. Na povolání herce je vše nepravidelné, proto mi dělá dobře, že něco zůstává konstantní,“ vysvětlil v pořadu Na plovárně s Markem Ebenem.
Trvalo mu dlouho, než ve Státech prorazil, zpočátku dostával nejdřív jen „němé“ role, kde mohl uplatnit skvělou mimiku, ale to mu na živobytí nestačilo, přivydělával si, jak se dalo, včetně podřadných prací. Ale nevzdal to a časem příležitosti přišly. Pomohl mu Miloš Forman a také Jiří Voskovec, který měl po emigraci také těžký život.
Nakonec se prosadil, stejně jako jeho manželka Karla, ta se věnovala byznysu a vedla restauraci luxusního losangeleského hotelu Bel Air. Objevil se ve filmech Ragtime, Sedm neohrožených - měl za partnery Gene Hackmana a Patrika Swayze - Ronin, kde hrál po boku Roberta de Nira a Jeana Reno, nebo Lid versus Larry Flint s Woody Harelsonem.
Radoval se z každé role, dělalo mu dobře, že hrál s velkými hvězdami. Kladl na sebe ale vysoké nároky. „Kvůli strachu ze špatného výkonu chodím málo do kina a do divadla, neviděl ani spoustu vlastních filmů. Proces výroby mě ale strašlivým způsobem vzrušuje a baví, mnohem víc než samotný výsledek. Považuji za výjimku, když se něco povede a někomu to udělá radost,“ líčil Jan Tříska.
Jeho smrt byla podivná. Na Karlově mostě se posadil s nohama směrem k vodě u sousoší Svatého Norberta, Václava a Zikmunda, byl to jeden z jeho dalších rituálů, před každým filmem prosil sochy o štěstí. Po upozornění ochranky slezl, omluvil se a odešel. Bohužel to ale zopakoval o kus dále a náhle se zřítil do Vltavy.
Vrhli se pro něj dva turisté z výletní lodi, která proplouvala kolem a poskytli mu první pomoc, než se dostal do péče záchranky. Utrpěl mnohočetná zranění, která nepřežil. O jeho konci se diskutovalo, včetně verze o sebevraždě. Ta byla ale nepravděpodobná, měl těsně před natáčením filmu Jiřího Mádla Na střeše, na které se těšil.
Nejpravděpodobnější příčinou mohla být zmatenost, kdy se zřejmě domníval, že je na správné straně mostu a chtěl seskočit na vozovku, nebo náhlá zdravotní indispozice, např. točení hlavy, možná bezvědomí. Zemřel před sedmi lety, přesně 25.9. Bylo mu 80 let.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/1679-jan-triska/prehled/
oficiální stránky Divadlo Na Jezerce
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/20136816027/
