Článek
Jeho dětství a tím i život výrazně ovlivnil brzký rozvod rodičů, podle prvorepublikových pravidel se totiž synové svěřovali do péče zásadně otci. Ten byl poměrně přísný, prchlivý, takže odmalička trpěl absencí mateřské lásky, o to citelněji, že se narodil jako jedináček. Vyrůstal víceméně bez kamarádů.
To se výrazně změnilo až při studiu na Masarykově gymnáziu v Křemencově ulici, kde se stal jeho spolužákem Jiří Voskovec - s tím se sice setkal už v dětství, ale jen letmo. Nebyli jen přátelé, spíš něco jako jedna duše ve dvou tělech, rozuměli si i pohledem, znali své myšlenky, bez ohledu na to, že se dlouhá léta neviděli, když on žil v Americe a Jan v Praze.
„Máme povahu, že nesneseme nic, co je oficielní, při čem se dělají projevy, události a věci, které se zovou krokem do života nebo tak podobně. Proto nesnáším sňatky, pohřby, křtiny, návštěvy, příbuzenské projevy a záležitosti podobného druhu. Je tedy nasnadě, že jsem se z toho důvodu oženil asi tak stejně, jako kupuji cigarety.“ Napsal v dopise, kde vysvětloval, proč nejen nepozval rodiče, ale řekl jim to jen tak na půl úst.
Story o tom, jak udělali jedno představení, které mělo takový úspěch, že vedlo k založení Osvobozeného divadla, je dostatečně známá. Vymezovali se proti „páprdům,“ měšťákům, dělali si legraci z glorifikace Aloise Jiráska, pod dojmem nastupujícího nacismu v Německu se začali věnovat satiře. Hry Osel a stín a Kat a blázen parodovaly vůdce totalitních režimů, zejména Adolfa Hitlera.
Německé velvyslanectví v Praze proti hrám dokonce podávalo ostré diplomatické protesty a nakonec bylo divadlo z moci úřední uzavřeno. Voskovec a Werich byli jedni z prvních, na koho se Němci po obsazení ČR chystali. Voskovec proto už na Silvestra roku 1938 odjel do Spojených států a Werich s Ježkem ho následovali 9. ledna 1939.
Domů se vrátili po válce. Uvedli v březnu 1948 muzikál Divotvorný hrnec, první americký uvedený u nás. To se pochopitelně nesetkalo s pochopením komunistů, na kritiku jednoho soudruha reagoval Jiřího Voskovec urážkou a snad i strávil noc ve vazbě. V každém případě ho to přesvědčilo, aby republiku co nejdřív opustil. Nejprve legálně, jako delegát UNESCO v Paříži, a když tušil, že už se možná do vlasti nikdy nepodívá, vrátil se zpátky do USA.
Jan zůstal doma. Měl nucenou pauzu až do roku 1956, kdy ho jmenovali ředitelem Divadla ABC - díky tomu, že se tehdejší sovětský velvyslanec u nás, Nikolay Firjubin, podivil, proč nikde nehraje. Tam vydržel pět let, než mu stranické úřady tak znechutily život, že ztratil veškerou chuť pokračovat. Navíc nedostával žádnou podporu od státu a dokázat uživit herecký i hudební ansámbl se mu dařilo jen díky stále narvaným představením.
Jiřího Voskovce mu nahradil Miroslav Horníček. Mezi nimi se vytvořil nejen herecký, ale i přátelský vztah. Ten prošel krizí, když se Horníček poté, co dostal v televizi zákaz natáčení Hovorů H, rozhodl pořádat zájezdová představení o Osvobozeném divadle, aniž by o tom Jana Wericha informoval. Ten mu pak poslal vyčítavý dopis.
Jestli to byl jediný konflikt mezi nimi nebo došlo i k dalšímu, se neví, v každém případě mu nepřišel na pohřeb, což pozůstalé (i kolegy) dost šokovalo, protože hrál klíčovou úlohu v jeho životě, a Horníček se proslavil do velké míry právě díky němu. Je ovšem docela dobře možné, že se na to prostě psychicky necítil, protože o něm hodně mluvil a vždy jen v dobrém.
Jana Wericha lidsky i profesně ničil komunistický režim kvůli tomu, že byl patriot. V září 1968, po okupaci, se sešel ve Vídni s Jiřím Voskovcem, který ho přemluvil, aby s ním odjel zpátky do Ameriky. Na začátku sedmdesátých let se vrátil, touha po domově byla silnější, i když věděl, že mu tu krátkou emigraci strana a vláda nedarují. Měl pravdu, ani si neškrtl.
Zajímavá epizoda se přihodila v roce 1977, při podpisu Anticharty, kdy ho zabíraly v detailu kamery. On ovšem vůbec netušil, co se chystá, myslel, že podepisuje prezenční listinu a šel tam v domnění, že se setká s mnoha kolegy.
Po projevu Jiřiny Švorcové mu bylo jasné, o co jde, a odešel ze sálu. Na tu se poté obrátil s žádostí, aby mu pomohla jeho jméno vyškrtnout, ta mu to rozmlouvala, že poté, co byl vidět na obrazovce, je pozdě a jen mu to ublíží.
Extempore řešil až samotný premiér Lubomír Štrougal! Nakonec se rozhodli vyslat za ním kolegu a přítele Miloše Kopeckého. Co si řekli, zůstalo jen mezi nimi, ale podle jedné verze mu mohl sdělit, že STB navrhovala jako trest za odvolání podpisu nucené přestěhování z vily Na Kampě - patřila OPBH a tudíž státu - na sídliště. To by zcela jistě nepřežil.
Asi z té doby pochází jeho citát.„Nemysli. Když myslíš, nemluv, když mluvíš, nepiš, když píšeš, nepodepiš se, když se podepíšeš, tak se potom ničemu nediv." V každém případě vše kolem tohoto incidentu utichlo. Režim ovšem „zradu“ neodpouštěl a stejně mu zakázal činnost.
Jeho poslední vystoupení se odehrálo v dubnu 1977 v Lucerně, k padesátiletému výročí od uvedení první hry V + W Vest pocket revue. Účinkoval v něm také Miroslav Horníček a Jiří Suchý. Producent František Spurný, který celou akci vymyslel, ji dokázal umně zamaskovat tím, že byla spolupořádána Svazem pro spolupráci s armádou, Svazarmem.
Jan Werich byl hedonista i gourmet, měl mlsný jazýček a potrpěl si na dobré jídlo i pití. Za delikatesu ale považoval i laciný Gothajský salám s octem a cibulí, na který a (pivo) chodil do restaurace U Měšťánků. Zval kolegy na lukulské hody, byly pověstné, pamětníci říkali, že kdyby se daly nahrávat historky, které šířil on i ostatní pozvaní herci, bylo by to lepší než všechny kdy natočené Silvestry.
Werichovo manželství procházelo v pozdním období vážnou krizí. Zdena si postěžovala Voskovcovi, že je protivný, vadily jí jeho nároky, změny nálad, milostné eskapády. Ale poté na konci sedmdesátých let velmi vážně duševně onemocněla, trpěla stihomamem, pocity, že ji někdo okrádá, stala se chorobně podezíravou. Měla navíc problém s pitím, její otec byl alkoholik, který se oběsil.
Tyto sklony bohužel zdědila také dcera Jana. K té měla naprosto vyhraněný vztah, nešlo o milující matku, naopak, neustále dokola jí opakovala, že byla nechtěná, jak moc ji nesnáší, používala vůči ní i vulgární urážky. Ta se o ni ale i přesto ve stáří snažila starat. Proč se k ní tak chovala, není jasné, ale logicky ji to muselo nesmírně traumatizovat. Ani Jan se k ní nechoval vždy příkladně.
Měl milenky, což by jí jako dítěti nevadilo, pokud by si ji nebral na zálety jako alibi. Nechal ji i hodinu zavřenou v autě, kde se nudila, v zimě mrzla. Při jedné takové epizodě byl počat jeho jediný syn, ihned po narození adoptovaný. On o něm ovšem nic netušil, což platilo oboustranně, kdo je jeho otcem, mu adoptivní matka řekla, až poté, co skonal.
Jemu stačilo pro potvrzení paternity podívat se do zrcadla, jejich podoba je až neskutečná. Dnes se Jiří Werich Petrášek, jak se jmenuje, snaží na představeních připomínat jeho památku - jméno matky je stále neznámé, i když on ho podle svých slov vydedukoval, ale nechal si ho pro sebe.
Je ale mystické, že se ti dva setkali, když byl jako dítě s matkou na procházce a šli kolem Kampy. Jako na povel se otočili a podívali na sebe a on až pak za chvíli pokračoval v chůzi. Jestli mu došlo, že právě minul syna, kterého se vždy přál, by věděl jen on.
Janu čím dál víc zmáhala péče o matku, která měla být správně na psychiatrii, a otce s jeho náladovostí. Našla si společníka, ke kterému měla genetické předpoklady. V opilosti trpěla záchvaty agresivního chování. Podle svědectví souseda honila otce úplně opilá na chatě ve Velharticích se sekerou v ruce. Ten se před ní musel dokonce ukrýt, než záchvat zlosti pominul.
Možná se tak chovala kvůli pocitu, že jí zkazil život. Byla šťastná v Americe, kde prožila mládí, nikdy netoužila po tom být herečkou, k tomu byla otcem nucena. Ten od ní navíc odháněl nápadníky kvůli tomu, že by pro něj mohli být „konkurencí.“ Mnohem víc než hraní ji bavilo překladatelství, zejména libret a textů, například již zmíněného muzikálu Divotvorný hrnec.
Jana se nakonec rozhodla podstoupit protialkoholickou léčbu jako svérázný dárek k jeho pětasedmdesátinám. Při příjmu jí ale udělali důkladné vyšetření a při něm našli rakovinový nádor v neléčitelném stádiu. Potom už pila víc a víc i kvůli strašným bolestem. Nakonec otce přežila jenom o sedm měsíců, bylo jí pouze 45 let.
Po sobě nechala dceru Zdenu, které se říkalo Fanča, ta byla velkým miláčkem Jana. „Miluju Fanču a všechno, co dělám, od dýchání po vydělávání peněz, je kvůli ní. A pak teprve kvůli Janě.“ Řekl poněkud neomaleně. Ta je vdaná, žije ve Švýcarsku a má dceru, Werichovu pravnučku.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/2018-jan-werich/prehled/
Jiří Janoušek, Rozhovory s Janem Werichem
https://is.muni.cz/th/ewhvy/Vyuziti_povidek__filmove_a_divadelni_tvorby_Jana_Wericha_ve_vyuce_na_ZS.pdf
