Článek
To dokázal zejména v divadle Na Zábradlí, exceloval ve hře Král Ubu, zahrál si také v Kafkově Procesu v Beckettově Čekání na Godota. Studoval DAMU, byl ve stejném ročníku jako Luděk Munzar a Jiřina Bohdalová, ale učení ho nebavilo. Navíc neměl z domova žádné kapesné, vybíral z popelnic starý chleba a mazal si na něj na „chuť“ zubní pastu.
Poté, co ukončil studia, se mu dařilo lépe, byl o něj velký zájem, nejen díky hereckému umění, ale i korpulentní postavě - vážil až 150 kilo. I když toužil po vážné roli ve filmu celý život, bohužel se jí nikdy nedočkal, i když jich měl na kontě čtyřicet, včetně těch legendárních – Noc na Karlštejně, Tři oříšky pro Popelku, Pane, vy jste vdova, Šest medvědů s Cibulkou.
Po boku Jiřího Sováka a Vlastimila Brodského zazářil v komedii Světáci. I když dovedl bavit společnost jako málokdo, do soukromí si moc nahlédnout nenechal, jen od těch nejbližších, byl spíš samotář. Měl utkvělou představu, že jeho úspěch je založen i na tom, jak vypadá, ale muselo mu být jasné, že neprospívá svému zdraví.
Když ho přátelé nabádali, ať zhubne, odpověděl: „No jo, jenže já ta kila shodím a budu mít po hraní.“ O tom, co všechno dokázal spořádat, kolují legendy. K snídani si klidně dal kilo vepřového nebo šišku salámu s bochníkem chleba. Nejvíc ale hodoval večer, nebo v noci po představení.
Stella Zázvorková vzpomínala, jak ho potkala v hospodě, kde se jí svěřil, že je to divné, ale už nemá hlad. Ta se podivila, znala ho dobře. Pak se podívala na účtenku a bylo tam sedmnáct Plzní, pět hlavních jídel, všechny s knedlíkem. Navíc pro něj byla obvyklá porce (čtyři plátky) k smíchu, dával si jich šestnáct i víc.
Příčinou jeho nezřízeného apetitu mohlo být, že dobře věděl, co je to mít hlad. Nejen při studiu, když mu bylo osm, začala II. světová válka, trvala až do jeho čtrnácti let, potraviny byly jen na příděl a v omezeném množství právě v době, kdy je děti nejvíc potřebují.
Možná proto se pak přejídal, když se mu konečně začalo dařit. Je zajímavé, že i přes obrovskou hmotnost byl neuvěřitelně mrštný, při natáčení kolegy ohromoval tím, že s lehkostí předváděl hvězdy i stojky. Dlouho hrál závodně házenou, nechal ji až proto, že na ni neměl kvůli hraní čas a také se poté věnoval rodině, kterou nade vše miloval, trávil s ní každou volnou chvíli. Jeho velkým koníčkem bylo houbaření.
I přes obezitu nemusel zemřít tak předčasně, nakonec Helena Růžičková si s ním pokud jde o hmotnost nezadala a dožila se 67 – a nebýt zhoubného nádoru mohlo by to být i víc. Zakopaný pes spočíval v tom, že Jan Libíček měl panickou hrůzu z lékařů. Snad i kvůli tomu, že jeho matka vážně psychicky onemocněla při bombardování Zlína a skončila do smrti v léčebně, v pozdním stádiu ho už ani nepoznávala.
Otec mu pak zemřel na rakovinu v lednu 1949. Ta ho tak děsila, až si vsugeroval, že na ni zemře také. Nešel dokonce ani k zubaři. Chlácholil se, že pomůže příroda. Odmítl se dát ošetřit, i když ho trápily močové kameny, raději překonával silnou bolest, a to tak dokonale, že lidé z okolí o jeho nemoci nic netušili. Často si sice ze své postavy dělal legraci, jen ti nejbližší ale věděli, že kvůli ní trpěl komplexy méněcennosti.
O jeho pijáckých výkonech kolují legendy. Opakovaně se sázel, že dokáže vypít deset piv za sebou na „ex“. Nikdy neprohrál. Běžně si také objednával tři najednou. První dvě vypil na jeden zátah, třetí už pomaleji. Nikdo ho však neviděl na mol opilého, vždy zachovával dekórum. Dbal i na eleganci.
První problém se mu stal, když chtěl na poslední chvíli vystoupit z autobusu a vypadl z něho. Manželka ho přes protesty odvezla do nemocnice. Tam kupodivu nic nezjistili, ale pravděpodobně měl už za sebou menší infarkt. Možná mohlo být vyšetření o něco důkladnější, ale to už nezjistíme. V každém případě se od té doby necítil dobře.
Stěžoval si na oteklé nohy, přesto každé ráno cvičil. Když se mu udělalo trochu lépe, vyrazil na natáčení vodnické komedie Jak utopit doktora dr. Mráčka na Střeleckém ostrově. Cestou se mu opět přitížilo, celý se chvěl, řidič ho chtěl ihned odvézt k lékaři. Odmítl.
Zřejmě si ale uvědomoval, že jde do tuhého, řekl prorockou větu: „Jestli přežiju dnešek, tak tady budu ještě hodně dlouho.“ Následující dění trochu připomínalo tragikomedii. Když přišel do šatny, Jaromír Hanzlík si všiml jeho bledé tváře, prosil ho, ať si nechá zavolat doktora. Libíček ho však úzkostlivě prosil, ať to nedělá.
Pak během natáčení v loďce zkolaboval a padl přímo na Vladimíra Menšíka. Dopravili ho v bezvědomí na břeh a zavolali sanitku. Když viděl, jak k němu přichází lékař, najednou se probral, vyskočil ze země a utíkal před ním. Po chvíli bohužel znovu upadl a omdlel. Ten pak jen konstatoval smrt. Stalo se to 24. 5 1974. Dodnes se přesně neví příčina, s největší pravděpodobností se jednalo o infarkt.
Zdroj: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/20265-jan-libicek.html
https://www.csfd.cz/tvurce/7251-jan-libicek/prehled/
https://www.kinotip2.cz/clanky/jak-utopit-dr-mracka-aneb-konec-vodniku-v-cechach-kdo-behem-nataceni-zemrel-primo-na-place-20200918-1258.html
