Článek
Jana byla odmalička hodně vnímavá, citlivá, měla nadprůměrnou představivost. To se projevilo, když občas musela chodit na otcova představení, protože ji neměl kdo hlídat: „On hrál často tragédie, já to umírání na jevišti brala jako skutečné. Jednou jsem bulela tak, že mě museli z portálu odnést do šatny, kde jsem na něj čekala, a ulevilo se mi, že ho vidím živého. U maminky to tak intenzivní nebylo.
Když jsem ji ale viděla jako Haničku v Lucerně, jak si na ni ten vodník ní líčil pentličky, nevydržela jsem a zakřičela něco jako Mamičko, nechoď do vodičky! Samozřejmě, že mě vyvedli. Prostě jsem divadelní děj strašně moc prožívala." Zavzpomínala Jana na dětství v jednom rozhovoru. Už před pubertou se u ní ale projevily geny, začala tíhnout k herectví. Nicméně oba rodiče jí hraní zakázali s tím, že dětská sláva křiví charakter.
Argumentovali, že je poznamená a když se v dospělosti neuplatní, což bývá časté, mají deprese z bezvýznamnosti. Dávali ji, jako odstrašující příklady, příběhy zkrachovalých dětských hvězd. Pak ale zasáhl osud. Líčila mi to takto:„My měli chalupu v Železné Rudě , kde byl dobrý ochotnický spolek. Jednou oslovili tátu, jestli by si s nimi chtěl „střihnout“ hru Měšťáci Maxima Gorkého. A když už jsem vedle něj stála, zeptali se i na mě.
Táta kupodivu souhlasil, později říkal, že byl zvědavý, jak si s rolí poradím a podle toho se chtěl rozhodnout, zda mám šanci se na jevišti uplatnit a pokud ne, najde mi jinou profesi. Ta role byla opravdu prubířským kamenem, hrála jsem Polju, té bylo tak dvaadvacet, jenže mě teprve čtrnáct! To byl pomalu generační rozdíl. To, co ona řešila - lásku, milostné vztahy - mně pochopitelně ještě vůbec nic neříkaly.
Po příchodu na scénu na mě táta upřel své modré, démonické oči a křikl: Tak mluv!"" Já se na něj podívala, neschopná říct slovo. Naprostý hrůza a šok. Nicméně naštěstí jsem ostatní dialogy zvládla, tak usoudil, že nejsem úplně beznadějný případ a zákaz hraní zrušil. Od té doby mě sledoval, ale spíš z povzdálí. Nepatřil k typům, co rozebírá výkony kolegů, natož dcery.
Nesnášel rady - kromě hereckých, ty přijímal, ovšem také ne od každého. Vysvětlil mi to následovně. „Někdo ti říká, co by dělal, být ve stejné situaci jako ty, jenže on v ní není a třeba by se do ní ani vůbec nedostal. Každý člověk má jiné problémy, co je pro jednoho trauma, druhý ani nevnímá.“" Já vím, asi si říkáte, proč vás s tím otravuji, ale jak se říká, bez vzpomínek není budoucnost a pokud se z nich poučíme, děláme jen dobře."
Jana, i když byla dcerou slavného otce, neměla ustláno na růžích, on protekci vyloženě nesnášel a každý to o něm věděl. A také se s ničím ani nikým nemazal, když zjistil, že mu prostopášník Fučík leze za ženou, srazil ho ze schodů. I proto ve filmu dostala první příležitost až ve dvaceti. Navíc v bolševické agitce Návrat, podle Řezáčova románu, následovala neúspěšná budovatelská komedie Ještě svatba nebyla, ale šlo spíš o štěky.
Pak si ji všiml režisér Vladimír Čech a obsadil ji do veleúspěšné detektivky 105 % alibi (byl to úplný převrat v československé kinematografii, soudruzi totiž dlouho dělali, jakoby u nás zločin neexistoval.) Ta měla skvělé obsazení, hrál v ní Karel Höger, Josef Bek, Josef Vinklář, František Vnouček, Vladimír Menšík. "I když k nám občas chodili na návštěvu herci, je něco jiného potkat je u kafe a na place. Já se cítila trapně hlavně při scénách s Karlem Högerem, kterého jsem obdivovala. Hlavně jsem se bála, abych mu nezkazila záběr.
Zachránil mě Vláďa Menšík, nejen svým humorem, který dělal všechno snadnější. Pomohl mi překonat ostych. Podal to následovně, jen jiným slovníkem, asi si to umíte představit. „Máš fantazii, tak ji využij nejen ve filmu. Představ si jakéhokoli slavného barda, jak sedí na míse a má tuhou stolici!““ Já se pochopitelně rozesmála jako šílená. Ale měl pravdu, fungovalo to!" Zavzpomínala Jana s pro ni typickým nadhledem, díky kterému jsem ji obdivoval. Později zasáhla do života a kariéry režiséra Zdeněk Trošky.
Ten musel ve čtvrtém ročníku FAMU natočit filmovou televizní inscenaci. „Já si vybral motiv divadelní hry Návrat do pekla. Jen to peklo jsem z názvu vypustil, aby se toho soudruzi nechytili s tím, že žádné neexistuje. Vysnil jsem si právě Janu a oslovil ji. Hned to přijala, chovala se skvěle. Za partnery měla Jirku Schwartze a Rudu Jelínka.
Všichni hráli tak skvěle, že páni profesoři uznale konstatovali, že jde o profesionálně odvedenou inscenaci a klidně by se mohla hned ten večer uvádět na obrazovce. Díky tomu mi odpustili pátý ročník studia, i když jsem vehementně protestoval s tím, že chci ještě jako absolventský film natočit komedii ze současné vesnice. Ale nebylo mi to nic platné.“
Jana Štěpánková dost dlouho čekala na filmovou životní roli. Dostala ji v prvním českém sitcomu Taková normální rodinka - šlo o zapomenutou povídku prvorepublikové autorky Fan Vavřincové, proslavené komedií Eva tropí hlouposti - Ženich přes želvy. Měla ovšem takový úspěch, že si diváci vynutili pokračování, bylo jich sedm. Režíroval Jaroslav Dudek. S tím se setkala už v angažmá v Divadle S. K. Neumanna (dnes Pod Palmovkou.) Šlo pro oba o osudový vztah a skončil svatbou.
Taková normální rodinka
„Jarda měl bystrý mozek, i smysl pro humor. Byl také workoholik. Dopoledne zkoušel v divadle, pak jel do televize, a když večer neměl své představení, chodil tzv. na dozor. Nenechal nic, aby šlo do písku! Mně tento jeho režisérský přístup dodnes hodně chybí. Musím ale říct, že asi nejsem v jeho hodnocení objektivní, byl to můj manžel. Mělo to jen jednu slabinu. Dřív mě mnohé kolegyně podezřívaly z protekce jen kvůli tátovi.
Přitom, když přišel na moje absolventské představení DAMU, Strakonického dudáka, kde jsem hrála Dorotku, jen řekl: Šlápni na plyn!"“ No a pak se po svatbě přidal další důvod k nevraživosti. Přitom Jaroslav by mě nikdy neobsadil do role jen kvůli našemu vztahu, na to byl moc velký profík. Třeba u doktorky Králové v Nemocnici rozhodlo i to, že si mě „vybrala“ i stejnojmenná ortopedka z Bulovky, která dělala poradkyni." Zbytečně se obhajovala Jana. Manželství ale právě při natáčení Nemocnice prošlo těžkou zkouškou, když se Jaroslav zakoukal do její kolegyně Elišky Balzerové. Paradoxně měly s Janou nejvíc společných scén vůbec. Ale i díky synovi, jemuž bylo třináct (herecké geny nezdědil, pracuje jako IT programátor) se nakonec situace urovnala. Tato epizoda patří do jejího života, takže se nedala nezmínit, nicméně ji rozmazávat nebudu, to je práce pro bulvár.
Jana se synem na jedné z mála akcí
Jana byla téměř třicet let hvězdou Divadla na Vinohradech, dostala řadu příležitostí, třeba v inscenacích Král Oidipus, Richard III. nebo Kočičí hra. V roce 2000 ji ale ředitel Gregorini neprodloužil smlouvu a ze dne na den se ocitla bez práce. Oficiální důvod, že pro ni nemá roli odpovídající jejím věku docela „kulhal,“ byly tam i starší herečky a zdaleka ne všechny tak dobré jako ona.
„Je tam spousta věcí, které si myslím, které nevím, můžu se domnívat. Ať si to lidé sami přeberou.“ Reagovala později. Vyhazov byl rozhodně lidsky velice necitlivý, došlo k němu totiž krátce poté, co ji navždy opustil Jaroslav. I pro tak silnou ženu, jakou bezesporu byla, šlo o příliš mnoho těžkých ran najednou, přišla o své dvě velké lásky. Ale nakonec se na „vinohradská prkna“ o dvanáct let později přece jen vrátila, za šéfování Tomáše Töpfera.
Ten ji dal nabídku k účinkování ve hře To byla moje písnička. Když jsem se ho na to ptal, řekl: "Byla jednou z velkých tváří Vinohradského divadla, vedle pánů Oldřicha Nového, Miloše Kopeckého, Vlastimila Brodského, Ladislava Peška, Petra Haničince a tří Jiřin - Jiráskové, Bohdalové, Štěpničkové - a tak potupný odchod ze scény si nezasloužila. “ Jana ale vystupovala i pohostinsky v Divadle na Jezerce a později v Divadle Ungelt. Koncem podzimu roku 2018 onemocněla plicní embolií následkem prodělaného zápalu pohrudnice. Snažila se bojovat, ale síly ji ubývaly.
Moc se těšila, že ji pustí na Vánoce domů, měla naplánované, jak se za ni staví i rodina, včetně bratrů. O nich se zmínila v rozhovoru pro Český rozhlas: „Každý byl jiný. Když měli jako kluci nosit na půdu v tátově chalupě dříví, hyperaktivní Petr se zvedl a šup! – svou polovinu tam naházel. Martin ho klidně a uvážlivě nosil. Byl přemýšlivý, sečtělý. Jeho sebevraždu jsem chápala, měl ukrutné bolesti, které se nedaly vydržet, ale trpěl potichu, v tom se podobal tátovi.“
Vytoužených Vánoc v rodinném kruhu se již ale bohužel nedočkala, zemřela krátce před nimi 18. prosince. Za svou práci získala zlatou plaketu prezidenta republiky a cenu Františka Filipovského za dabing a Cenu TýTý za celoživotní přínos
Zdroj: Autorský rozhovor
https://www.irozhlas.cz/kultura/film/jana-stepankova-herecka-umrti-ceska-televize_1812211409_dp
https://www.kinobox.cz/osobnosti/22096-jana-stepankova
